file161260652534

Už?

A není prostšího a krásnějšího díla než prachsprostého dialogu, který se možná odehrál, možná neodehrál a možná se odehrává neustále.

Antonio, on stále nepřichází.

Já vím Isabel, já vím.

Ale kdy, kdy se konečně na obzoru objeví?

Již brzy princezno, jen posečkejte, mějte chvilku strpení.

Budete mi o něm vyprávět, Antonio?

Co si přejete vědět?

Je to gentleman?

Jistě, princezno. Stačí, aby se na vás někdo jen křivě podíval a tasí kord nebo rdousí to nevychované hrdlo.

Ale kde je, Antonio, kde je?

Neslyšíte dosud kopyt?

On přijede na koni?

Jistě Isabel, přinese ho sem mohutný bílý oř a černé vlasy mu budou vlát ve větru.

Ale já nelyším ani dusod kopyt ani ržání koní, tak kde je?

Nebojte princezno, řítí se jako vítr.

Povězte mi Antonio, je bohatý? Má v domě mnoho sloužících?

Jeho bohatství je tak obrovské, že ani on sám neví, jaké má. A sluhů má tolik, že kdyby chtěl, tak ani hýbat by se nemusel.

Ale proč tu není? To nemohl poslat alespoň posla se zprávou?

Princezno, přece by neposlal nějakou špínu, která by vás svým pachem porazila.

On je tak pozorný, Antonio.

Věřte mi Isabel, že se vám vyplatí ještě chvíli posečkat.

A je krásný? A silný?

Má princezno, v boji se mu nikdo nevyrovná a jak jej nějaká dívka spatří, ihned zahoří neskonalou touhou.

Má mnoho milenek?

Ani jednu, Isabel, pouze jedné jediné může být jeho chrabré srdce věrné.

Pořád zde však není, Antonio.

Nicméně přijede.

A kdy?

Ještě chvíli posečkejte, má princezno. Možná pro vás vybíral dárek.

On mi přinese dárek?

Jistě Isabel, vždyť zde na něj čekáte.

Ano, já čekám.

A správně konáte.

Avšak, kdy se dočkám?

Již brzy Isabel, již brzy.

Antonio, na jednu věc jsem se vás nezeptala.

Jen se ptejte, má princezno.

Jak se jmenuje ten rytíř?

Sir Godot.

A přijede?

Nikoliv princezno.

Ale proč?

Protože neexistuje.

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetlo 5 lidí.




file471236093684

O umění válečném

Pohádka k tom, jak jsem se pokusil osvojit dávné lidské umění honosně zvané lukostřelba.

Řekněme si to upřímně, kdo nemá v alespoň malém kousku sebe sama duši válečníka? Nemyslím teď toho pesimistu, který se musí potýkat s vyhřezlými plotýnkami, střevy nebo případně dalšími nechutně vypadajícimi orgány. Mám na mysli tu romantickou představu udatného bojovníka, který máchá železným mečem stejně lehce jako by to byl klacek a špičatým koncem zapichuje, podřezává či porcuje hordy záporáků.

Já nikdy nebyl zastánce těch nablýskaných brnění, asi to na mě bylo moc nóbl, ale fandil jsem těm v zadních řadách, kteří z bezpečné vzdálenosti nepřátele ostřelují šípy. Možná namítnete, že bojovník s lukem není opravdový bojovník, ale hádám, že když si tak chroptíte přišpendlený k zemi na bitevním poli, tak nějaká polemika o tom, kdo je, a kdo není bojovník zapadne mez podstatnější události. A kdo jiný než lučištník může zachraňovat v poslední vteřině, když jeho orlí oko přetne požadovaný provaz o minimální tloušťce nebo nehledě na bezpečnostní normu ISO 13671 zabije útočníka, který se pokoušel rozpůlit jeho kamaráda.

200

A jelikož jsem zatoužil být jako moji nevznešení hrdinové, rozhodl jsem se naučil střelbě z luku v naivní domněnce, že přece nemůže jít o nic těžkého. Už při návštěvě střelnice jsem odposlechl, že lukostřelba je mnohem rozšířenější než golf, což v mém podvědomém překladu znamenalo, že to může dělat každej nýmand. Pak jsem dostal luk, šípy, chránič a šlo se na věc.

Shlédl jsem neuvěřitelně složitou choreografii pohybů s mnoha poznámkami jak jo a jak ne a divil jsem se, jak mohl Legolas smažit jeden šíp za druhým. První výstřel proběhl ještě za asistence instruktorky. To mi docela šlo. Druhým výstřelem jsem si dokázal zmrzačit ruku. Jako člověk vybavený selským rozumem, jsem chránič přesunul na místo, které zasáhla tětiva, aby mi pak udělala mnohabarevné malování na místě, které jsem zrovna odkryl. Po mojí první lekci jsem jednoduše vypadal, jako by mě někdo zbil. S tichou bázní jsem se díval na profíky, kteří stříleli tak daleko, že měli po ruce i dalekohled.

A po měsíci tréninků se mi už konečně podařilo, že moje ruka má jednu barvu. A i ten terč občas trefím. A i do té žluté to někdy jde. Ono nakonec jde jen o to, si dobře zastřílet. Vilém Tell ještě ze mě chvíli nebude. Ale kdybych to třeba zkusil…

giphy

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetli 3 lidé.




DSC_0135

Stopy paměti – Richard Powers [recenze]

Kniha Stopy paměti je příběh o lidech a jejich mozcích. O tom, že stačí jediné malé škrábnutí a to nám smaže malou, ale nepostradatelnou část našeho života. Všechno, co slyšíme, všechno, co vidíme, nekompromisně mozek zpracuje, předá to našemu já a ať už to je jakkoliv nelogické – věříme tomu.

Jak se člověk dostane ke knize jako jsou Stopy paměti? To si takhle štráduje po knihkupectví, ohmatává výtisky, občas nějaký prolistuje, jakože ví, co dělá a nakonec si úplně náhodně vybere jeden z titulů, prokáže se kartičkou ISIC a zaplatí. A tak, bez vlastního přičinění, v ruce drží psychologický román.

Karin opouští všechno. Svou práci, svůj domov, svůj živit, jen aby pomohla pomoci svému bratru Markovi, který se stal obětí autonehody. Ke smrti mu chyběl jenom krůček. Nicméně i přes poškození mozku přežije a pomalu se zotavuje. Když však nabude plného vědomí, nepoznává svou vlastní sestru a je přesvědčen, že ji nehradil její dvojník. Dokonce ani vyhlášený neurovědec Weber není schopný dát víc než pouhopouhou útěchu. Toliko k příběhu.

Co je vlastně já?

Na začátku je poutavě popsáno Markovo probouzení k vědomí. Z tvora, který se ani nedokáže hýbat, se postupně vyvine plně myslící jedinec. Vzhledem k Capgrasově syndromu se svět z jeho pohledu stává nepřejícím, nepřátelským a upřímně i dost šíleným místem. A právě tento kontrast mezi myšlením Karin, Marka a doktora Webera je jasně viditelný.

Stopy paměti jsou protkány hříčkami přírody a jejich pokřiveným myšlením. Je zde příběh o muži, který cítil svou amputovanou končetinu a byl přesvědčený že ji pořád má. O muži, který přestavil vnímat pravou stranu. Nebo o ženě, která si myslela, že jedna z jejích končetin patří někomu jinému. Všechno jasně ukazuje na to, že co si myslíme, může být ve skutečnosti jen hodnověrná iluze, kterou nám předkládá sám velký mozek.

„No, nevím, komu patří. A to mě rozčiluje, pane doktore.“
Nemohla by být vaše?
„Vyloučeno, pane doktore. Copak myslíte, že bych nepoznala vlastní ruku?“
Přiměl ji, aby si pravou dlaní přejela po levé paži, až odshora, od ramene. Všechno drželo pohromadě. Čí je to tedy ruka?
„Nemohla by být vaše, pane doktore?“
Ale vždyť je spojena s vaším tělem.
„Vy jste doktor. Měl byste vědět, že nemůžeme vždycky věřit tomu, co vidíte.“

Všichni máme depku

Z psychologického hlediska se ale kniha nevěnuje pouze poškození Markova mozku a dalším výstřelkům přírody. Prakticky všechny hlavní postavy se musejí vyrovnat se sebou samými a to je dohání až na pokraj zdravého rozumu. Pokud něco takového vůbec existuje. V neposlední řadě je zmíněno, že polovina populace USA jede na antidepresivech nebo podobných lécích, které ovlivňují náladu.

Stopy paměti jsou obtížné, pětsetistránkové čtení, kterému v prostředku chybí určitá dynamika a nudí. Nicméně čtenářům, kteří s ní vydrží až do konce nabídne strhující závěr, který spojí příběhy všech postav do jednoho celku. Nejlepší pasáže jsou vyprávěny z pohledu Marka, ale těch zas nebylo tolik. Ostatní postavy mi nepřišli až tak zajímavé a ani jsem se do nich příliš nevžil. Je velká škoda, že popsaná požkození mozku jsou spíše vsuvky a není jim věnována větší pozornost. Takhle sice zaujmou, ale v dlouhém textu se ztratí.

Pokud mohu knihu někomu doporučit, tak jedině trpělivým lidem, kteří se zajímají o fungování mozku.

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetli 3 lidé.




file4891291134763

Desatero použití knihy

Knihy, to nejsou jen desky ukrývající pár (set) potetovaných cárů papíru. Není to žádné spotřební zboží, které sežerem a vyplivnem ve značně opotřebované podobě. Kniha je něco víc. Kdybych ji měl k něčemu přirovnat, tak to jsou spíše takové hodinky s vodotryskem. A otvírákem a nožíkem a pilkou a štípačkami… kniha, to je prosím multifunkční zařízení.

Číst dále
file0001989150750

Metrouš

Znám místo bludy zmámené … tak temné, že by se tam mohl ukovat Jeden prsten … tak nudné, že usnete na sedačce … a někdy tak tajuplné, že vás prostě dostane…

Ale ne, ne, tohle nebude o lidech, kteří mají máslo na hlavě, a kteří můžou brečet jen na Comic conu, protože se vymluví na to, že jdou za Jokera. Tohle je o metru a jeho prapodivných lidech. Asi tím jak je temné, nudné a příšerně depresivní, přitahuje ztracené existence. Jednou je to společností nechopený pán, který nadzdvihuje dámám minisukně, aby zkoumal jejich rozmnožovací ústrojí a podruhé, abychom byli genderově neutrální, to je dáma v letech, která prohmatem hledá největšího dlouhána ve vagónu. Ale pojďme si představit jenom jednoho specifického zástupce tohoto rozmanitého druhu.

To se takhle potřebuju dostat z Černého mostu na Vysočanskou. Čekám a užívám si chladivého větříku, kterému se žádný chlípník v metru nevyrovná. Nastoupím. Vagón poloprázdný, panuje pochmurná nálada. Je neděle, takové malé pondělí. O sedačku vedle si přisedne pán. Na stupnici od 10, což je král, po 0, což je sněžný muž, mu dávám vágusovskou trojku. Vytáhne zápisník s pevnou vazbou a připraví pero. Gramotnost ho rázem posouvá ještě o jeden stupeň výše, na čtyřku. Že by spisovatel? Budu taky tak vypadat? Spíš ano…

cat-writer

Mistr Leonardo

Neslušně nakouknu, abych viděl, co tam píše. WTF?! Dva řádky jsou popsané nesmyslnými klikyháky. Jednořádková mezera. Další dva řádky klikyháků. A takhle je zaplněná celá stránka. Když svůj zápisník správně natočí, vidím, že takto popsaných má snad už sto listů. Tím samým nesrozumitelným tentononc. Nevím, jestli to byl nějaký druh šifry nebo šlo jenom těžce rozvinutý prototyp šílence.

Fakt je takovej, že jsem vystoupil a už ho nikdy nikde neviděl. Ale už navždy pro mě zůstane známý jako mistr Leonardo.

A teď, kdo váš metro oblíbenec? Dejte mi jména!

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetlo 5 lidí.