Jdi s tim do **** ✕ Stalkuj mně ;)
Follow @fabulatorcz

follow us in feedly

Rozverný Fabulačník

Já zapomněl

DSC_0336

Pro rubriku Osobní vyplozeno 25.5.2015 v 23:14

Někdy je velmi těžké nezapomenout, abych něco nezapomněl. Ještě, že mám svůj blog, kde to bude navěky. A nebo do té doby, co si budu platit hosting…

Občas mám v životě takovou díru. Černou a zející. Mám prostě svůj plán, svůj cíl, ke kterému sice nevede kvalitní, německá dálnice, ale spíše taková ta česká lokálka z třetí prdelní, ale aspoň jdu tím směrem. Najednou ale zapomenu, že jdu, že jsem, že mi bije srdce. Čas, který jsem měl, se najednou rozplyne v moři povinností a starostí, které se valí ze všech stran. Zkouškové není nikdy veselý čas, ale když vám ho zkrátí na polovinu, je to teprve peklo.

Vždycky mi to projde

Chtěl jsem tento blogpost pojmenovat Muž, pánem svojí školy (dobře, nechtěl, ale do textu se mi to teď hodí). Nicméně to by byla jedná velká lež. Jako ani s tím pánem domácnosti to není až tak horké, ale mám prostě svůj styl. Se školou se to má tak, že čím více povinností mám, tím více se jim vyhýbám. Kdybych místo toho dělal alespoň něco užitečného… Všechno svou energii směřuji do odpočinku. A odpočívání je proces tuze náročný!

Vždycky jsem spoléhal na to, že mi to nějak projde (a za to mě lidi nemaj rádi). Že budu vědět jen nějaké to málo a vytáhnu si správnou otázku a nějak to prostě kecnu. Díky této metodě se většina mých učících večerů scvrkne na výkřiky typu „To už umím.“ a „Na to se určitě nezeptá.“ Učit se na jedna je přece zbytečné. A fakt mi to vždycky procházelo. Jednu zkoušku jsem sice udělal na počtvrté, ale to byla fakt výjimka a  dodnes si nejsem tak úplně jist, jak se to stalo. Musela to být Venuše v Merkuru nebo tak něco.

Konec

To psychické vyčerpání je hrozné. Každý umí dát zkoušku, když se na ni poctivě naučí, ale sedět tam s vědomím, že jediný způsob jak to ovlivnit by bylo udělat si kouzelnickou školu a tasit správné otázky, je prostě těžké. Ale už je konec, slastný konec.

Konec je ovšem jen krátká úleva. Nejspíše poprvé ve svém životě přestanu být studentem. Kým budu teď? A vůbec, co dál?

Pro rubriku Osobní vyplozeno 25.5.2015 v 23:14

Z posledních sil #4 – Kostkovaný marathon v Práglu

1-DSC_0303

Pro rubriku Osobní vyplozeno 5.5.2015 v 23:34

Psychická příprava na maraton probíhala tak, že jsem se podíval na mapu a vyhláskoval W-T-F? To přece nejde uběhnout! To je moc dlouhý! I ta půlka je zabijačka! Pak jsem se postavil na start.

Po půlmaratonu jsem byl tak zničený, že jsem další měsíc neuběhl více tři kilometry. To je myslím ideální příležitost dát si svůj první maraton. Ono totiž když si na něj někdo natrénuje, tak to umí uběhnout každej. To je hrozně snadné. Ale vstát, říct si, no to se nějak podá a jít na to, to je větší vzrůšo. Jen jedna malá rada: nedělej to.

Grupa K

Statečně jsem se postavil někam do zadní štace, kde jsem vyčkával na start. Bum, prásk a už stačilo jen doběhnout na začátek a rozeběhnout závod. První kilometr byla fakt pohoda. Takové maratonské dětství. Pak jsem se dostal do spirály tzv. „rušičky bolesti“. Nejdříve mě bolel pravý kotník, pak se mi ale udělal na levá noze puchýř, který to vyrušil a zas tu novou, puchýřovou bolest vyrušil další puchýř na pravé noze. Téměř dokonalá souměrnost. A od 15 kilometru už mě bolelo prostě všechno, takže to bylo úplně jedno.

Docela mě těšilo, že po většinu závodu jsem potkával známé tváře. Teda ne že bych je znal nějak dobře či blízce, ale pamatoval jsem si je od začátku až do slastného konce. Byl tu pán celý v bílém, pan čáp, korejský pár a slečna v růžovém, kterou jsem opakovaně předbíhal, protože měla malý močáček a neustále stála frontu u záchodů.

Málem na dlažbě

Do půlky jsem se dostal z posledních sil. Musel jsem se dívat, jak proti mě běží lidé, co už mají o nějakých deset kilometrů více. Hrozně depresivní. Ale běžel jsem dál. Občerstvovačku za občerstvovačkou. Kilometr za kilometrem. Snažil jsem se jakýmkoliv způsobem přinutit ty končetiny dole, aby posunuly hořejšek o těch 42 kilometrů. Pomeranče pomohly. Bůh jim žehnej.

V posledním úseku jsem to vzal pěkně z vostra a zaběhl téměř nejrychlější kilometr z celého závodu. Ani nemusím říkat, že jsem to dělat neměl, protože pár set metrů před cílem to se mnou málem seklo. Ale tak aspoň jsem díky tomu předběhl kapitána Ameriku (který byl myslím s Japonska nebo něčeho takového).

Ach domove, sladký domove

Dali mi medaily i tašku (čas kousek nad 5h). Musím říct, že doplazit se k dalšímu občerstvení byl docela oříšek, cesta vedla přes pěkně dlouhou uličku. A najít hlavní zázemí další ořech. Had běžců byl v době mého doběhnutí velmi řídký a nebylo jasné kudy. A dorazit domů to už byl ořešák. Naštěstí metro bylo docela volné. Nicméně při posledním závodě jsem koketoval s myšlenkou nového zasedacího pořádku – nejdříve si sedají maratonci, poté těhotné ženy, důchodci a nakonec zbytek.

Až doma jsem zjistil, proč mě ta medaile tak škrábe na krku. Byl jsem spálený. A učení francouzštiny mi pak stěžovala spálená kůže nebo svalová horečka nebo obojí dohromady. Ale tak žiju. Ještě chvíli. Ale na maraton mě už nikdo nedostane. Kéž bych mohl chodit…

Pro rubriku Osobní vyplozeno 5.5.2015 v 23:34

Literární akademie, rok poslední aneb zdivočení Doležala

logo-la-s-textem

Pro rubriku Osobní vyplozeno 1.5.2015 v 08:34

Když jsem se přihlásil na Literární akademii, vypadalo to trochu jako pohádka. Buran z vesnice, kterému ještě trčela sláma z bot, se přestěhoval do velkoměsta a studoval zde vysoká umění na ještě vyšší škole. Jenže pohádky jsou pohádky a realita je realita.

Krátce poté, co jsem nastoupil, mi bylo sděleno, že škola změnila majitele a má nové, úžasné a ještě úžasnější vedení. Že je zadlužená bylo zmíněno jen tak mezi řádky. A že mi pan jednatel Doležal připadal od prvního pohledu jako křupan, mi přišlo sice smutné, ale na stranu druhou – nesnesu se z více lidmi. Co však mělo následovat se nemohlo rovnat ani mým nejdivočejším snům (ano, ani tomu, kde jsem si hrál na Tarzana).

Oxidace, redukce

Pan Doležal (či jednatel, či kancléř jak si ráčil býti zván) totiž přišel na geniální nápad a na umělecké škole začal tlačit zdravotnicko-ekonomická studia. Jelikož je tato figurka pan lékař, nebyl pro něj problém sehnat si kamarády, zařídit jim kanceláře a platit jim peníze, aby kdesi v prostoru oxidovali (či se redukovali, jak by mohl chemik soudit). Akreditaci na tyhle nové, super-cool obory škola nezískala (kdo by to byl čekal že…) a všechny peníze tak zmizely ve chřtánu Doležalovské bandy.

Opravdu nevím, jak mohlo zdravotnictví zachránit literaturu. Pan Doležal asi nedostal žádný nápad a vypil moc kávy Tchibo. Jen se divím, že nevznikla reklama „Literární akademie? Ale tam se přece studuje tvůrčí psaní.“

O přejmenování z krásného, zavedeného názvu Literární akademie na International ART CAMPUS Prague raději více pomlčím. To už je jen kapka v moři.

Příliš velká fantasie

Abych nebyl jen kritický, musím vypíchnout, že pan Doležal si ze školy přece jen něco odnesl a to bujnou fantasii. Asi se totiž spletl s dobou a myslel si, že žijeme v éře, kde se pravidly neřídíme, ale kde určujeme je za pochodu. Nebo neumí číst. Ani bych se nedivil…

Když si z rozmaru odvolal rektora, rozhodl se, že ho nahradí jakýmsi grémiem nebo vědeckou radou nebo co to z něj vlastně  vypadlo. Že to porušuje to nejzákladnější ustavení na škole, mu bylo úplně jedno.

Opravdu netuším, kde si pan Doležal přivykl používat přísloví „Změníme to, co funguje a zavedeme to, co nefunguje.“ Nicméně se mu to náramně dařilo. Vyhazováním skvělých lidí se postaral, že ozubená kolečka začala cvakat naprázdno.

A najednou, zničeho nic, se zjistilo, že se škola topí v dluzích mnohem větších, než se kdy předpokládalo. Informoval o tom studenty? Haha. Do dnešního dne není žádné oficiální prohlášení. Nebýt šťouravých pedagogů a studentů, ještě teď bychom se všichni usmívali jako sluníčka během insolvenčního procesu, který už započal. Ani nechci vědět, jaký plat za takovou práci bere. Pan Doležal ale nelže jen studentům a pedagogům, lže i investorům, kteří se snažili školu zachránit.

Konec konců

Netuším, o co se páni majitelé pokoušeli, když školu koupili bez zbytku zájmu a ještě do něj dosadili člověka, který by sotva dokázal řídit stánek prodávající párek v rohlíku. Je mimo mé chápání, o jaký tunel se to pokoušeli, škola přece jen mnoho peněz neměla a ten jeho telefon za 17 tisíc, pár notebooků pro kamarády, které si pan Doležal z našeho školného koupil, mu za to určitě nestály. Něco mi však říká, že na povrch vyplují ještě děsivé věci.

Insolveční návrh byl už podán a jen se čeká, až ministerstvo škole odebere akreditaci. Konec je jistý jako smrt. Nicméně jako poslední poetický pšouk uspořádají studenti festival MELA, na který se nyní na startovači shání peníze. Pokud přispěješ a zúčastníš se, budu rád.

Je to smutné, smutné než smutnější. Asi se ale blíží doba, kdy už nestačí jen cinkat klíči a je třeba jimi „objíždět auta“

Pro rubriku Osobní vyplozeno 1.5.2015 v 08:34

4 typografická pravidla, která nakopnou tvůj blog

file8711278531094

Pro rubriku Tipy pro blogování vyplozeno 18.4.2015 v 21:00

Blog sice není knížka, ani žádná odborná práce držící se striktní struktury, ale přesto je velmi důležité, držet se alespoň základních typografických pravidel. Jde o to, aby jsi čtení svých textů co možná nejvíce zjednodušil a blog udělal vizuálně přitažlivý. Základem této snahy je správná volba barvy, typu a velikosti písma a členění textu.

1. Barva fontu a pozadí

Volba správné barvy je nesmírně důležitá a pokud ji autor zvolí špatně, blog se stane úplně nepoužitelným. To v případě kdyby například zvolil žluté písmo na bílém pozadí. To jsou ale extrémní případy, které jsou naštěstí k vidění spíše někde v muzeu a to ještě ve velmi špatném muzeu.

Začněme s výběrem pozadí. Důrazně nedoporučuji použit jakýkoliv obrázek. Obrazce pod textem jsou při čtení velmi rušivé. Jednolitá plocha je jasnou volbou. A i zde bych se vyhnul křiklavým barvám. Nejvíce vhodná je bílá (případně hodně světle šedá, béžová a tak) nebo černá. Já fanoušek černé úplně nejsem, ale zase na čtení v noci se hodí výborně.

Na první pohled je pak nejlepší volbou písma černá, protože k bílé je nejvíce kontrastní. Nicméně přílišný kontrast může zbytečně unavovat oči, takže je lepší zvolit hodně tmavou šedou. Černá se dá použít společně se ztučněním na zvýraznění textu.

2. Typ fontu

Existují dva základní typy fontů – patkové a bezpatkové. Patky jsou takové „kudrlinky“ u písma, které pomáhají očím udržet se na řádku. V patkovém fontu se tisknout běžně knihy, noviny a časopisy. Bezpatkové písmo se používá u nadpisů. Na webu panuje trochu opačný názor a to, že bezpatkové se na obrazovce čte lépe. Je to ovšem spíše věc názoru. Mně například přijde, že to úplně jedno.

Rozhodně bych zůstal u nějakých klasických písem, na které jsou uživatelé zvyklí (Times new Roman jako zástupce patkových a Arial nebo Helvetica jako zástupci bezpatkových) a příliš bych neexperimentoval. Rozhodně nepoužívat nějaká gotická písma, Comic sans nebo podobné vylomeniny. Písmo musí být konzervativní!

3. Velikost fontu

Velikost je opět trochu individuální záležitost. Zde ovšem platí, že použití spíše většího fontu je lepší. Spousta lidí (i já) jsou sice borci, co ještě dokážou přečíst i blechy, ale to neznamená, že se čtou nejlépe. A spousta uživatelů ani neví, jak si písmo v prohlížeči zvětšit.

Je paradoxní, že text s většími písmeny se může opticky zmenšit. Kdyby šlo o blechy, tak uživatel vidí na obrazovce obrovský blok zahuštěných písmenek, do kterého se mu rozhodně nebude chtít pouštět. Když bude písmo větší, uvidí jen menší část, která nebude tak zapatlaná. A pro dosažení lepší vizuální přitažlivosti je nezbytný ještě další krok.

4. Členění textu

Členění textu je úplný základ, který text zkrásní o 100%. Je to lepší než pudr a všechny šminky dohromady. Rozhodně se vyplatí dělat odstavce. Jenom pozor, odstavec není to samé jako nový řádek! Odstavec znamená, že je mezi ním a dalším textem prázdný řádek (v tištěných knihách to není prázdný řádek, ale odsazení prvního řádku zleva, ale to se nás zde netýká)

Dobré je samozřejmě používat i nadpisy, ale ty odstavce jsou opravdový základ.

A když se na to někdo vysral?

Přesto se však může stát, že se dostaneš na druhou stranu barikády a před tebou stojí blog sice se zajímavých obsahem, ale s děsivou čitelností. V takovém případě si není třeba kazit oči. Stačí využít jednoduchý plugin do prohlížeče. Readability vytáhne obsah článku a hodí do nějakého přijatelného formátování. Sice není všemocný, ale často pomůže.


Jelikož jsem nesnědl kaši chytrého Honzy, tak se chci zeptat i tebe, co by měl blog splňovat, aby se ti na něm dobře četlo?


Pro rubriku Tipy pro blogování vyplozeno 18.4.2015 v 21:00

Muž pánem domácnosti #6 – Ty ještě máš televizi?

DSC_0251

Pro rubriku Osobní vyplozeno 14.4.2015 v 21:33

Stejně tak jako se objevují nové vynálezy, tak i ty staré musí zanikat. Kdysi hrdí vůdcové svojí doby se přesunují do sklepů nebo do nelegálních skládek za kopcem. I když je třeba televize stále na výsluní, tak v mé skromné domácnosti už zemřela děsivou smrtí.

Nebudu vám lhát. Když mi bylo jen pár let, tehdy jsem si ještě myslel jak je sto korun hodně peněz, tak už brzy ráno jsem žhavil tu kouzelnou bedýnku. Vlastně ani moc nezáleželo na tom, co na ní dávají. Jako pohádky, to ano, ale už bylo jedno, jestli to byl digimon nebo pokemon Ty světelné paprsky mě dokázaly dokonale paralyzovat. Ale tyhle doby už jsou dávno pryč a dneska na slovo televize reaguji jen jediným udiveným – WOW, to ještě někdo používá?

Léčba

Když jsem se přestěhoval do Prahy, tak televize byla jedním z prvních kusů nábytku, které jsem neměl. Nicméně jako technicky vyspělý člověk jsem vlastnil TV tuner na USBčku. Anténka to byla malá a spíše než jako vybavení moderního muže vypadala jako dětská hračka, nicméně po hodinovém úsilí se mi ji podařilo naštelovat do takové polohy, že jsem chytal obraz. Pokud nepršelo. Nebo nesněžilo. Nebo nesvítilo moc sluníčko. Nebo jsem o ten blbej kabel nezapokopl a skoro si nezabil počítač…

A tak jsem večer co večer musel sledovat Kdo přežije, Simpsonovi a pak občas ještě něco dalšího, což už stereotypy nasáknutý mozek ani moc nepobíral. Jel jsem tu rutinu dokola, dokola a dokola a dokolečka. Pak jsem si přeinstaloval počítač a najednou mi tuner nefungoval. A já zjistil, že jsem příliš líný na to, abych se díval na televizi. To sice zní krutopřísně líně, ale ve výsledku to bylo jen dobře.

Muž pánem zábavy

A najednou jsem se stal pánem své vlastní zábavy. Já rozhodoval, na co se budu dívat a jestli budu přeskakovat ty nudné části, kde jen mluví a nezabíjí nebo nesouloží. Ona je totiž televize děsivý diktátor. Něco jako když supermarkety za pomoci decentní slevy rozhodují, co se bude v českých domácnostech vařit. Sice jsem jedl podle diktátu, ale díval jsem se svobodně. Byl jsem volný.

Mě už to médium televize prostě nějak nebere. Pravda, že když mi někdo řekne, že byl v televizi, tak to pořád s sebou nese určitý respekt a prestiž. Prostě WOW efekt. Ale jinak mi ta bedýnka přijde jako věc, která je dopředu odsouzená k záhubě.

Všechno už mám na internetu a na Youtube je tolik živého materiálu, že bych to nestihl shlédnout za několik životů. Místo reality show existuje Twitter, kde se pořád něco děje a kde jsou větší exhibicionisti než Vladko. Zpravodajství už je taky trochu pasé, leda že by mi bylo špatně a potřeboval bych blít (NOVA je universální léčitel!) a pokud mě zaujme nějaký pořad, tak se na něj kouknu v archivu na netu.

Viva moderní svět!


A co váš skromný domov? Máte v něm televizi? Protože jestli ano, tak se budu hrozně divit…


Pro rubriku Osobní vyplozeno 14.4.2015 v 21:33

Šarlatové písmeno – Nathaniel Hawthorne

text

Pro rubriku Recenze vyplozeno 11.4.2015 v 23:34

Šarlatové písmeno je druhá klasika, kterou jsem četl v krátké době. To mi přímo nanahrává, abych ji porovnával s Pýchou a předsudkem. Asi budu srovnávat nesrovnatelné, ale já jsem odvážný člověk, tak se o to alespoň pokusím.

Šarlatové písmeno je především příběh o morálce, o vině a o výčitkách. Toto téma už není pro dnešní dobu aktuální, protože na hříšnost se nenahlíží tak jako dříve a tím pádem slouží spíše jako exkurze do tehdejší doby. Respektive do Nového světa, kde byly mnohem tvrdší poměry než v Evropě.

V tomto je téma Pýchy a předsudku dnešní době bližší, protože spousta zlatokopek (či zlatokopů) máme i dnes. Jen už většinou nemají statut ženy, ale milenky.

Děcka dělat se nevyplácí

Hlavní postavou Šarlatového písmena je Hester Prynnovejová, která udělá tu chybu, že se spustí s mužem, který ani trochu nepřípomíná jejího manžela Rogera. Ten je sice považován za mrtvého, ale na scénu se objeví přesně v momentě, kdy už Hester stojí na pranýři za to, že má s někým dítě a nikdo neví s kým. Na znamení tohoto hříchu musí nosit šarlatové písmeno. Hester ho k nelibosti obce nenosí jako potupu, ale jako krásnou ozdobu. Všichni se jí straní, ale ona si z toho moc velkou hlavu nedělá a ještě navíc svou dceru vychovává k obrazu dosti divokému.

Toliko k ději. Na začátku mě nesmírně vytočil prolog, který zabírá cirka čtvrtinu knihy, a který je jen o tom, že je to vlastně založeno na skutečných událostech. Naprosto zbytečná část, kterou jsem mohl přeskočit. Kdyby mi to někdo řekl.

Pomstáááááá

Kniha obsahuje rozvláčné popisy prostředí, které jsou někdy sice zdlouhavé, ale jindy zase velmi zajímavé a rychle ubíhající. Kniha se čte dobře, ačkoliv ne tak svižně jako tomu bylo v Pýše a předsudku.

Velmi se mi líbila postava Rogera, který se z uvážlivého gentlemana mění ve stvůru bažící po pomstě. Je jen docela škoda, že pomsta má obecně v knihách velmi negativní reputaci. Musel jsem se smířit s tím, že Roger je prostě záporák.

Kdybych měl Šarlatové písmeno hodnotit čistě konzumně, tak děj mě až tolik neoslovil. Knihu bych doporučil především těm, kteří by rádi poznali dobové poměry.


Název: Šarlatové písmeno
Orig. název: The Scarlet Letter
Autor: Nathaniel Hawthorne
Vydání orig./české: 1850/1969
Nakladatelství: Lidové nakladatelství
Počet stran: 268
ISBN: 26-037-69

Hodnocení:


Pro rubriku Recenze vyplozeno 11.4.2015 v 23:34

1 2 3 28