Peklo módního pekla

tie

Pro rubriku Osobní vyplozeno 24.8.2015 v 21:14

Jako módní ignorant a tragický reprezentátor sice na podobné skopičiny narážím velmi zřídka kdy, ale když se tak stane, rozpálím se tak, že by se na mě dala smažit vajíčka. Je to jedna z věcí, jedno z tajemství vesmíru, které nikdy neodhalím – proč to proboha lidi tolik bere???

Tihle panáčci a panáčcice z módního pekla a podobných grup mají velmi podivuhodný dar. Nejspíše do nich vstoupil duch samotné matky Tezery, protože jak moc se starají o štěstí druhých lidí je opravdu neuvěřitelné. Zasloužili by si, aby jim sám Miloš předal řád Zlatého Bechera. Jaký by to byl svět krásné místo, kdyby k nám všem dorazila jejich světová moudrost. Kdyby se všichni oblékali podle nich. Kdyby si při pohledu na některé jedince nechtěli vydloubat oči a uřezat uši ze strachu, aby se u nich nevyvinul ultrazvuk.

Co měl praotec Čech na nohách?

A je tady i aféra, která se v našich končinách táhne snad už od praotce Čecha. Aféra větší, než kde Kalousek bere ve sněmovně chlast, aféra větší než kolik dá Gott za vítězství ve Slavíku. Ano, mluvím o ponožkách v sandálech, které jsou mnohými pekelníky pokládány za ryze český vynález. PANE BOŽE. Vždyť to je snad ještě horší než hádka o to, kterým koncem se loupe banán. No tak to prostě někomu vyhovuje. Někdo to rád od stopky někdo od špičky a každý má svůj důvod (správně je samozřejmě od stopky, ale o tom jindy…). Mě opravdu nezajímá, co si o tom myslí nějaká banda intošů, co se nadýchala výparů při manikůře a teď do světa ventiluje návod, jak se má každý oblékat.

Josef_Mathauser_-_Praotec_Čech_na_hoře_Říp

Nosil praotec Čech ponožky v sandálech? To se asi nikdy nedozvíme…

A ještě ty aféry celebritek. Kdybych chtěl zvracet, tak si dám ten jogurt, co jsem zapomenul v ledničce. Jak to všichni tak řeší, co si kdo oblékne a komu vyletí prso z výstřihu. Já být celebrita, tak se snad obleču do pytle brambor a vytřu všem těm rádoby módním odborníkům zrak. A lidi jim to ještě baští. Vždycky, když slyším, že Blesk jsou nejprodávanější noviny, tak jedna moje část chce brečet a ta druhá šahá po zapalovači.

Žít a nechat žít

Češi se neumí oblékat … bla bla bla … co je komu po tom, jak se oblékám? Je to jen moje věc a ostatní můžou na mě leda tak maximálně blbě čumět nebo protáčet panenky. Dokud nereprezentuju někoho jiného nebo nějakou organizaci, dělám si co chci. Mně je úplně jedno, jestli je někdo nastrojený, jako by šel na pohřeb nebo prostě jen vyrazil na nákup v pyžamu.

Fuj, to byl hejt. Ještě že mě to nechytá moc často.

Nakonec budeme všichni černý

sunset-52933_1280

Pro rubriku Osobní vyplozeno 16.8.2015 v 17:10

Je zvláštní, jak ta média, která se vyžívají ve vraždách, znásilněních a nepravostech, nám předkládají obrázky šťastných lidí u vody a ne těch ubožáků, co se potí jak prasnice na pánvi. A jak to tak vypadá, na oleji to bude přituhovat.

Hodil by se mi osobní otrok. Jako ne člověk! To bych dopadl, určitě by mi dával do čaje sůl a do špaget cukr. Úplně by mi stačil dron. Energii by čerpal ze slunce a přeměňoval by ji v ovívání. Je totiž takové vedro, že bych chtěl být ovíván neustále! Když spím, když jím, když … no …, a i když píšu tenhle článek. Možná bych si mohl koupit větrák, ale už je stejně skoro konec veder a na další rok to plánovat nechci, to je moc daleko.

Jako nechci být pesimista, ale možná to globální oteplování fakt dorazilo. Chtěl bych být tím sluníčkovým optimistou jako je Václav Klausů, ale když se mi ruce lepí na stůl, zadek na židli, tak i ta nejsilnější autosugesce prohrává a podřezává si žíly. Nezbývá nic jiného než oslavoval subtropy jako nový národní pás. A třeba přijde i moře. Německo se potopí (stejně je nikdo nemá rád, jsou tak produktivní, že ve srovnání s nimi vypadají všichni jako povaleči) a uvolní místo pro pláže. Prý vedro u moře není tak strašné.

Pařte se

Ale trhá mi to srdce, fakt. Zimu nějak přežiju … ale léto … před tím se nedá utéct. Leda použít tu klimatizaci, kterou nemám/na kterou nemám. Zavedl bych podnebná víza a přestěhoval se do Norska. Prý tam je všechno zadarmo. Jen kam s Norama … ale na Antarktidě je místa dost a tučňáci to mají stejně už za pár… A vlastně i ti imigranti se jen stěhují domů. Jen se jim ten domov trochu posunul. Je to v našem zájmu se s nimi tak trochu spářit a získat do své DNA tu pověstnou kůži UV level sto.

Konec poslíčků u mě doma

DSC_0113

Pro rubriku Osobní vyplozeno 7.8.2015 v 20:39

Je hrozně smutné (nebo vtipné, takhle slova mi hrozně splývají), že přídomek „český“ vyvolává neřízené záchvaty smíchu, promyšlené gagy i soucitné poplácání po rameni plné pochopení. Mluvím především o Českých dráhách a České poště. Jaké mají naše vlaky pověst asi není třeba vykládat. Co jsem s nimi jel po dlouhé době, tak pravděpodobnost zpoždění byla v kurzu 1:1. Dneska to ale bude o těch s trubkou v logu.

Já byl vždycky k České poště nakloněn o něco příznivěji než moje téměř naci okolí. Ano, trpí jistými neduhy a prohřešky. Třeba u nás v dědině sice mají (či měli) úplně krásnou otevírací dobu od 9 do 17 hodin, ale ta jejich polední pauza od 10 do 16 mi nikdy nepřišla úplně uměřená. Něco mi vždycky říkalo, že tam nepracují prasátka u korýtek, která by do sebe musela šest hodin ládovat šrot.

Na poště bylo vždycky poloprázdno (a poloprázdno tam bylo jen díky tomu, že jsem tam byl já) a paní za přepážkou hned věděla, že si pro něco jdu. Byl jsem tam jeden čas dost profláknutý. Museli si myslet, že jsem bohatý. Když nad tím uvažuji, pošta musí být strašná drbárna – proto tam pracujou jenom ženský. #liveWisdom

Balík do ruky gate

A ani jsem se nebál, že mi že mi před poštou někdo ztopí kolo. Ne že by si případný koltopič pomohl … možná kdyby ten vrak odnesl do sběru, mohl by si alespoň říkat zelený zloděj. Praze už se sice o kolo bojím (a bojím se o něj i kdekoliv jinde, třeba že mi ho někdo ukradne z pokoje, díky za postrašení Liduše), čekám nějakou tu frontu a namísto milých úsměvů mě čeká jen odolatelná nabídka, jestli bych si prý nechtěl vsadit. Ne díky, já bych chtěl jen vyhrát.

Ale pořád to jde, pořád má ta pošta něco do sebe. Vím, jak si všichni stěžují, že balík do ruky je balík do ruky (když nad tím přemýšlím, do ruky vám ho můžou dát klidně i na poště!), ale já stejně doma nikdy nejsem. Vlastně tyhle poslíčky nemám rád. Tak a je to venku!

A čekal a čekal…

Nemám nic proti nim samotným. Je mi jedno, jestli jsou černý nebo bílý, jestli imigrovali nebo se narodili v Ostravě, jestli mají rádi Santa Clause nebo Ježíška, já je nemám rád všechny. Snad to není podněcování nenávisti. Člověka pořád otravují, že mu chtějí něco dovézt, volají mu (a já nemám rád, když mi někdo volá), zvoní mu na dveře, beranidlem vyráží dveře a všemi možnými způsoby se ho snaží nahnat. A člověk se pak podá, zvedne to a řekne, že bude čekat.

delivery

Jak já nemám rád čekání… Když čekám, soustředím se pouze a jenom na akt čekání. Umím čekat v sedě, umím čekat v leže, umím čekat ve stoje a umím i čekat tak, že jakože nečekám, ale přitom čekám. Nejsem schopný dělat nic jiného. A on pořád nejede a já čekám… Bojím se i dojít si na záchod … co když by zrovna přišel! Ani naložit do vany se nemůžu. Vařit? Ještě bych to připálil! Prostě čekání je fuj.

Adresát nezastižen

Já chci být pánem svého času a zajít si pro ten balík sám! A teď jednom doufám, že si mě všichni poslíčci světa nezařadí do kartotéky nežádoucí a nebudou na mých balíčcích cvičit irský step.

Navíc, stala se mi teď taková nemilá věc. Pošta mi nehodila do schránky adresát nezastižen, takže všechno to nahoře už neplatí. Už je nemám rád všechny. No páni, já ale musím být za nenávistného člověka.


Hejtujete Českou poštu? Jen do toho!


Závod 1000 Miles Adventure, den #8 – Jak jsem nemohl věřit GPSce

DSC_0474

Pro rubriku Osobní vyplozeno 1.8.2015 v 17:00

A přišel pohodový den, který mě příjemně navnadil ke zdolání CP2. Prý, že je to Česko těžké. Pff. To si jeden myslí, když jede zrovna tou pasáží s rovinkami.

Ráno byla trochu zima, ale naštěstí jsem s tím tak trochu počítal a do spacáku jsem byl zabalený opravdu fest. Nebylo zde tak vlhko jako okolo Váhu, takže mi ráno nedělalo problém obléknout se a rychle vyjet. Ani jsem nevěděl, jak daleko od Vizovic jsem, ale neslyšel jsem nic jiného než zvuky noční louky s občasnou střelbou a bicí jsem si mohl jedině pustit na telefonu. Dobře jsem věděl, že mám před sebou poměrně těžkou část ve Vizovických vrších. Alespoň na mapě to vypadalo hodně po kopečkách a hodně dlouho.

Ve výsledku to nebylo až tak strašné. Možná jsem se už za tu dobu stihl vycvičit a všechno už mi to přišlo stejné. Přesto jsem se však cítil trochu nesvůj. Zítra jsem se chtěl dostat do druhého checkpointu a přibližoval jsem se strašně pomalu. Úplně hlemýždí tempo. Na každé stoupání jsem reagoval slovy: „No to je zase vejškrab.“

Zase jednou mezi lidmi

Po Vizovických kopcích mě konečně uvítala civilizace. V Drahotuši jsem u vietnamce (pán měl divný kukuč, asi mu vadilo, že smrdím) nabral zásoby a rychle pokračoval dál. Po kilometru jsem zjistil, že jsem tam na trávě nechal brýle, ale už jsem opravdu neměl náladu se pro ně vracet. Navíc jsem s nimi stejně nic neviděl. Prostě brýle za všechny prachy.

Jako by snad ten dlabanec a odpočinek neměl žádný účinek. Sotva jsem šlapal do rovinek a vyjet nějaký kopec? To byste chtěli trochu moc ne? Okamžitě jsem zaplul na nejbližší lavičku, kde jsem hledal sílu na další cestu. Hledal jsem marně, ale co mi zbývalo jiného než jet dál?

Tušil jsem zradu

Čekala mě obtížná cesta lesem, ale najednou se stalo něco nepředstavitelného. Přišla asfaltka. Sjezd tak akorát, že se v klidu vezete a nemusíte řešit brzdění. Prostě se jelo jedna báseň. A trvalo to až neuvěřitelně dlouho. Říkal jsem si, kdy se to zlomí a zatočí na nějaký kopec, kterých bylo v okolí požehnaně? Nebo mám nějakou chybu v GPS a budu se muset vracet? Nemohl jsem té trase věřit…

Načerpal jsem tam dost sil a rychle nasbíral kilometry. Mohl jsem jet až do pozdního večera. Pak tu ale byly ty mušky. Když jsem měl brýle, nic jsem neviděl, protože byly zamlžené a teď jsem nic neviděl jednoduše proto, že jsem měl mušky v očích. Nakonec jsem se díval dírami v kšiltu helmy.

Trochu mě děsilo, že mi už došlo všechno jídla. Ale kdo kdy slyšel o tom, že by v Čechách někdo umřel na hlad…? Nejdříve jsem se usyslil na trávě. Vypadalo to, že bude hezky, ale když jsem se podíval na počasí (Aladin rulez), viděl jsem dost kruté deště. Dojel jsem nakonec až do Křišťanovic, kde jsem obsadil místní autobusovou zastávku. A fakt chcalo. A hodně.

Závod 1000 Miles Adventure, den #7 – Jak jsem prchnul ze Slovenska

DSC_0480

Pro rubriku Osobní vyplozeno 30.7.2015 v 19:00

Konečně jsem dal to Slovensko. Jako ne že by bylo ošklivé, ale platí tam prostě těma eurama, na značkách mají nějaký divný font a doma je prostě doma. A to jsem ani netušil, že nasaju atmosféru festivalové sezony.

No to jsem zase někde přenocoval … jak mě jen mohlo napadnout lehnout si na tak strašlivé místo … Bylo to tam hrozně křivé, takže jsem neustále klouzal dolů. Proč jsem si jen nenašel lepší místo? Prostě jsem už byl hrozně unavený, navíc byla tma a tak jsem to tam prostě zalomil. Ráno byla asi ta největší kosa, jakou jsem v tom spacáku zažil. Mokro všude. Jak jsem se probudil, tak jsem musel počkat, až mě trefí slunce a alespoň trochu mě zahřeje. Asi po hodině jsem se vybrabal.

Do vody mě nikdo nedostane!

V tu chvíli jsem si řekl, že rozhodně nehodlám lézt do té hnusné, studené vody a brodit to na druhou stranu. Musel jsem klesnout až na level objížděčů. Ani cesta kolem nebyla med. No všude samá uzavírka. Ptal jsem se na cestu, ale vytřeštěný pán na mě jen beze slova koukal. Asi si myslel, že jsem ilegální imigrant nebo tak něco. Každopádně nakonec jsem to nějak našel a objížďka trvala 45 minut. To nebylo až tak strašné.

Jelikož jsem svoje dva poslední rohlíky snědl k večeři, zamířil jsem do nejbližšího obchodu. Udělal jsem velký nákup (braly karty) včetně dortu a s novou zátěží, kterou jsem táhl převážně v břiše jsem byl připraven vyrazit. Cesta sice vedla do kopce, ale ještě to šlo. Problém nastal v momentě, kdy jsem tu přehazovačku odrovnal úplně. Dýchal jsem pěkně zhluboka. Sundal jsem z kola alumatku a spacák a zkoušel to „nějak“ zpravit. Naštěstí se to stalo v dědině Dolná Súča, kde bylo velké množství zkušených mechaniků. Cítil jsem se úplně jako ve stáji formule 1. S jejich pomocí jsem mohl zase hrábnout do pedálů (velké díky!)

Invaze do Česka

Ale ten pohraniční, slovenský les … moc dobře nechápu, kam mě to ta navigace vedla. Já opravdu věřím, že tam někde ta cesta byla. Ale já to táhl přímou čarou lesem. Ale aspoň tam nebyli medvědi. Údajně. A najednou bylo Slovensko za mnou. Byla to příjemná dovolená, ale na druhou stranu jsem byl rád, že už jsem doma. Koruny a tak (nechápu, jak mohou Slováci počítat ty mini centy…) K vlastnímu překvapení jsem se ocitl na Javorníku. Z pusy se mi hrnulo, o tom jsem se přece učil ve škole! A to bylo všechno, co jsem o něm věděl.

Už jen jet

Na začátku jsem byl nadšený, všechno jsem si fotil a psal příhody. Jenže dlouhá doba v sedle mě naučila chtít jenom jednu věc – jet ještě kousek. Když bylo nejhůř, tak jsem si zpíval nějakou bročkačku ve stylu „Měla babka, čtyři …“ nebo moje oblíbená, kterou jsem se naučil na slovensku: „Staré autobatééééérie, vykupujeme autobatéééééérie, staré autobatééééééérie. Kožky, kožky, vykupujeme kožky…“ No prostě jsem byl rád, že jsem přes den nikoho moc nepotkával.

Vlastně už si ani nepamatuji, jak cesta pokračovala. Dorazil jsem na nějaký vrchol, kde stála kaple a rozhodl jsem se, že si tu na chvíli sednu. Tu jsem zaslechl na nějakou hudbu. Náhodou jsem přišel na to, že kousek odsud ve Vizovicích je zrovna festival Masters Of Rock. Ještě překvapenější jsem byl, když jsem přes to městečko jel. Možná bych měl příště více studovat mapu… Ve Vizovicích byla většina lidí lidově řečeno na sračky. Ale to mě ani netrápilo…

Trochu jsem se bál nechat kolo samotné, davy nedělají dobrotu, ale ono to nakonec zvládlo. Nicméně už byl večer a tak jsem už moc daleko nedojel. Nechtělo se mi spát někde v lese, protože vím jak lesy dokážou být děsivé a navíc už jsem byl silně unavený. Ten konec Slovenska mi dal docela zabrat. Přespal jsem na opravdu nádherné louce ve Vizovických vrších a těšil se, jaké budou zítra rovinky.

1 2 3 31
Střepy z mého života: