Jdi s tim do **** ✕ Stalkuj mně ;)
Follow @fabulatorcz

follow us in feedly

Rozverný Fabulačník

Závod 1000 Miles Adventure, den #7 – Jak jsem prchnul ze Slovenska

DSC_0480

Pro rubriku Osobní vyplozeno 30.7.2015 v 19:00

Konečně jsem dal to Slovensko. Jako ne že by bylo ošklivé, ale platí tam prostě těma eurama, na značkách mají nějaký divný font a doma je prostě doma. A to jsem ani netušil, že nasaju atmosféru festivalové sezony.

No to jsem zase někde přenocoval … jak mě jen mohlo napadnout lehnout si na tak strašlivé místo … Bylo to tam hrozně křivé, takže jsem neustále klouzal dolů. Proč jsem si jen nenašel lepší místo? Prostě jsem už byl hrozně unavený, navíc byla tma a tak jsem to tam prostě zalomil. Ráno byla asi ta největší kosa, jakou jsem v tom spacáku zažil. Mokro všude. Jak jsem se probudil, tak jsem musel počkat, až mě trefí slunce a alespoň trochu mě zahřeje. Asi po hodině jsem se vybrabal.

Do vody mě nikdo nedostane!

V tu chvíli jsem si řekl, že rozhodně nehodlám lézt do té hnusné, studené vody a brodit to na druhou stranu. Musel jsem klesnout až na level objížděčů. Ani cesta kolem nebyla med. No všude samá uzavírka. Ptal jsem se na cestu, ale vytřeštěný pán na mě jen beze slova koukal. Asi si myslel, že jsem ilegální imigrant nebo tak něco. Každopádně nakonec jsem to nějak našel a objížďka trvala 45 minut. To nebylo až tak strašné.

Jelikož jsem svoje dva poslední rohlíky snědl k večeři, zamířil jsem do nejbližšího obchodu. Udělal jsem velký nákup (braly karty) včetně dortu a s novou zátěží, kterou jsem táhl převážně v břiše jsem byl připraven vyrazit. Cesta sice vedla do kopce, ale ještě to šlo. Problém nastal v momentě, kdy jsem tu přehazovačku odrovnal úplně. Dýchal jsem pěkně zhluboka. Sundal jsem z kola alumatku a spacák a zkoušel to „nějak“ zpravit. Naštěstí se to stalo v dědině Dolná Súča, kde bylo velké množství zkušených mechaniků. Cítil jsem se úplně jako ve stáji formule 1. S jejich pomocí jsem mohl zase hrábnout do pedálů (velké díky!)

Invaze do Česka

Ale ten pohraniční, slovenský les … moc dobře nechápu, kam mě to ta navigace vedla. Já opravdu věřím, že tam někde ta cesta byla. Ale já to táhl přímou čarou lesem. Ale aspoň tam nebyli medvědi. Údajně. A najednou bylo Slovensko za mnou. Byla to příjemná dovolená, ale na druhou stranu jsem byl rád, že už jsem doma. Koruny a tak (nechápu, jak mohou Slováci počítat ty mini centy…) K vlastnímu překvapení jsem se ocitl na Javorníku. Z pusy se mi hrnulo, o tom jsem se přece učil ve škole! A to bylo všechno, co jsem o něm věděl.

Už jen jet

Na začátku jsem byl nadšený, všechno jsem si fotil a psal příhody. Jenže dlouhá doba v sedle mě naučila chtít jenom jednu věc – jet ještě kousek. Když bylo nejhůř, tak jsem si zpíval nějakou bročkačku ve stylu „Měla babka, čtyři …“ nebo moje oblíbená, kterou jsem se naučil na slovensku: „Staré autobatééééérie, vykupujeme autobatéééééérie, staré autobatééééééérie. Kožky, kožky, vykupujeme kožky…“ No prostě jsem byl rád, že jsem přes den nikoho moc nepotkával.

Vlastně už si ani nepamatuji, jak cesta pokračovala. Dorazil jsem na nějaký vrchol, kde stála kaple a rozhodl jsem se, že si tu na chvíli sednu. Tu jsem zaslechl na nějakou hudbu. Náhodou jsem přišel na to, že kousek odsud ve Vizovicích je zrovna festival Masters Of Rock. Ještě překvapenější jsem byl, když jsem přes to městečko jel. Možná bych měl příště více studovat mapu… Ve Vizovicích byla většina lidí lidově řečeno na sračky. Ale to mě ani netrápilo…

Trochu jsem se bál nechat kolo samotné, davy nedělají dobrotu, ale ono to nakonec zvládlo. Nicméně už byl večer a tak jsem už moc daleko nedojel. Nechtělo se mi spát někde v lese, protože vím jak lesy dokážou být děsivé a navíc už jsem byl silně unavený. Ten konec Slovenska mi dal docela zabrat. Přespal jsem na opravdu nádherné louce ve Vizovických vrších a těšil se, jaké budou zítra rovinky.

Pro rubriku Osobní vyplozeno 30.7.2015 v 19:00

Závod 1000 Miles Adventure, den #4 – Jak jsem jel po území krav a lejn

DSC_0474

Pro rubriku Osobní vyplozeno 24.7.2015 v 18:00

Čtvrtý den už jsem si docela zvykl na životě na kole. I přesto žádný kilometr nebyl zadarmo. A navíc už se do mě pustilo i počasí. Respektive v jiném extrému než v tropickém vedru, kterým jsem ty čtyři dny jel.

Když jsem se ráno probouzel do teplého dne, ještě jsem netušil, že mě čeká jeden z nejtěžších úseků. Posilnil jsem se, nabral zásoby a vyrazil do Slovenského ráje. Co se výhledů týče, tak to opravdu ráj byl, ale terén se to snažil ze všech sil vyrovnat.

Nejdříve vedla cesta přes území hovad. To bylo něco naprosto šíleného. Útočily ve smečkách a nebylo proti nim žádné obrany. Jen jsem se zoufale díval, jak letí za mnou. Tolik najednou jsem jich v životě neviděl. Příště beru nějaký repelent… Až když přišel dlouhý sjezd, tak se někde ztratily. Asi číhaly na další závodníky.

V bačově

Slovenský ráj #1000mil

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

Jelo se hlavně přes louky, kde nebyl ani kousek stínu. Moc mi to nefrčelo, takže jsem dlouhé úseky pouze tlačil. Neustále jsem někde slyšel zvonce krav. V dohledu ale nebyla žádná usedlost a ani jsem nenarazil na nějaký hezký pramen. Brzy přišla žízeň. A když už jsem si myslel, že budeme jen svištět z kopce, tak přišlo stoupání k nádrži Čierny Váh. Jeden z nejstrmějších kopců z celých mil a navíc ještě pěkná řádka schodů. Ale ten výhled nahoře byl epesní.

Pak už byl konečně ten sešup. Cestou jsem ještě v řece doplnil tekutiny a už jsem se těšil, jak něco sním. Jenže oucha, píchl jsem. Trochu mě to vyděsilo, protože duši jsem v životě nevyměňoval a jenom jsem se před odjezdem rychle koukl na youtube video. Opravdu nejsem příliš svědomitý cyklista.

Do stáje

Jelikož se mi nedařilo najít díru, rozhodl jsem se vyměnit celou duši. Sundal jsem zadní kolo a k vlastnímu překvapení se můj servisní úkon podařil. Jenže když jsem se pokoušel opět nasadit kolo na svůj bicykl, tak jsem neměl tucha jak. Naštěstí mi pomohl náhodný kolemjdoucí (díky, od té doby nasazuji jako bych to měl v krvi).

A pak hurá zpět na trasu. Po pěti minutách jsem píchl znovu… Sundám kolo a zjistím, že mám hezkou díru v plášti. Provizorně ji zalepím, stejně jako duši a opravdu hodně vyčerpán opět pokračuji. Naštěstí to je do Liptovského Hrádku opravdu jenom kousek. Zašel jsem do servisu Vitalit Sport, kde byly velice vstřícní a plášť mi v mžiku vyměnili. Díky!

Vodní útok

Ještě jsem se chvíli zdržel, abych nabral síly a vyrazil jsem dál. Chytil jsem průtrž mračen a když jsem konečně našel přístřešek, tak to přestalo. Jak typické… Chtěl jsem pokračoval, ale déšť se nakonec vrátil a tak jsem se radši schoval, než abych to někde promrzlý tlačil v lese. Nenašel jsem nic lepšího než střížku před kostelem v Liptovském Jánu. Tam za mnou přišel místní, kterého závod zajímal. Prý potkal Kopku (organizátora závodu) někde v Tatrách na sněžném kole… Chvilku jsme hodili řeč než mě zanechal mému údělu.

DSC_0476

Když už jen tak mrholilo, pokračoval jsem dál. Chtěl jsem dojet až do Liptovských Klačan, což je poslední bašta civilizace před Nízkými Tatrami. Bohužel jsem ujel pár kilometrů a zase začalo vydatně pršet. A ještě se slunku přehupovalo přes obzor. Našel jsem si nějakou turistickou střížku a řekl si, že tu přečkám deštivou noc.

Mezi medvědy

Za chvíli šel kolem nějaký místní a ptal se, jestli tam chci opravdu spát. Trochu nervózně jsem přikývl. Sdělil mi, že tady obchází medvědice a medvíďaty. Rychle mi došlo, že tady opravdu spát nechci, ba co víc, nikdo mě k tomu nedonutí. Rychle jsem se sbalil a odjel do středu vesnice Závažná Poruba. Tam jsem si ustlal pod novou střížkou a jal se spát.

Až později jsem se dozvěděl, že tuto vesnici pravidelně navštěvují medvědi a chodí až k lidským obydlím nebo hrabou v odpadkových kontejnerech. Jo, přesně vedle takových jsem spal… Ale spoiler, žiju.

Pro rubriku Osobní vyplozeno 24.7.2015 v 18:00

Závod 1000 Miles Adventure, den #3 – Jak jsem prvně chystal pepřák

DSC_0470

Pro rubriku Osobní vyplozeno 22.7.2015 v 15:00

Třetí den mi začalo defektové období. V jednu chvíli jsem si myslel, že to budu muset jednoduše zabalit. Naštěstí je tohle Slovensko proklestěné cyklo servisy.

Moje dva kolegové vstávali poněkud dříve, nevěděl jsem, kde ten elán berou. Dozvěděl jsem se, že dnešní vedra mají být teprve fest. Že je dokonce vydáno varování, aby lidé pokud možno nevycházeli ze svých domovů. To teda bude jízda. Já se vyhrabal ze spacáku o trochu déle, protože jsem čekal na otevření potravin. Už jsem ani neměl co snídat.

Běžný obrázek trasy #1000mil

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

A pak to přišlo…

A pak jsem měl poznat opravdové slovenské hory. Nejdříve jsem si vychutnával pohled na Ružínskou přehradu, na jejíž hladině se držela vrstva mlhy. Z dalších zážitků si jen matně vybavuji jak tlačím, tlačím, tlačím a tlačím. Cestu lemovaly cedule s výrazy vstup zakázán, vstup na vlastní nebezpečí a já doufal, že to na mě neplatí. A když jsem to vytlačil nahoru, krpál kopec se změnil krpál zkopec a pak už jen vzpomínky, jak jsem brzdil, brzdil, brzdil a brzdil. Byla to ale příjemná změna.

Dorazil jsem do malebné obce Slovinky. Taková příjemná oáza mezi horami. Doplnil jsem zásoby a vyrazil směr Poráč. Krátce jsem musel skrz medvídkovou oblast, ale bylo tam tak hezky, že jsem se vůbec nebál. Jak já miloval den… A navíc se to vedro dalo snést, protože jsem neustále projížděl potokem.

Kolo začíná šrotit

Byl to krásný výhled dokud jsem nestoupl do medvediho lejna. #1000mil

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

Při sjezdech z Poráče se mi pak začalo uvolňovat přední kolo. Zkusil jsem ho dotáhnout, ale problém se znovu a znovu opakoval. Úplně jsem viděl, jak za chvíli budu jezdit už jen na zadním. Tragický scénář se nakonec naštěstí nekonal. Dojel jsem do Spišské Nové Vsi, kde mi v cyklo servise dali nové těsnění (děkuji pánům z Bicykle Schwabik za bezplatnou pomoc)

Ve městě jsem se držel až příliš dlouho. Navíc mě paní ovocnáčka varovala, že dál to je samá romská osada. Už se začalo pomalu smrákat a já opravdu nechtěl spát někde mezi cikány. Uvažoval jsem, že zůstanu tady a vyrazím až druhý den. Ale těch kilometrů jsem měl opravdu málo.

Je to hecař, ten kluk

Ehm? #1000mil

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

Nakonec jsem se ale hecnul. Připravil jsem si pepřák na řidítka a řekl jsem si, že když mě někdo bude otravovat, tak ho nechám brečet. Vyrazil jsem na cestu podezřele vysokou rychlostí. Nemohl jsem tušit, za jakým rohem se vynoří. Projel jsem jednou osadu, která byla tuze děsivá a pokračoval dál. Nakonec se ukázalo, že byla první a poslední.

Co jsem si ale nevytrpěl u cikánů, to jsem schytal u hovad. Ty … hovada … se mě neustále držely. Chtěl jsem si odpočinout, ale jakmile jsem zastavil, tak se do mě pustily. Snažil jsem se jim ujíždět do toho strašného kopce. A když se mi to konečně podařilo, padla noc a já byl sám ve slovenském lese. Brrrr.

Unaven jsem si zajel do blízké vesničky Spišské Teplice, kde jsem to zalomil za kostelem na trávě.

Pro rubriku Osobní vyplozeno 22.7.2015 v 15:00

Závod 1000 Miles Adventure, den #2 – Jak jsem se bál tunelem

DSC_0463

Pro rubriku Osobní vyplozeno 19.7.2015 v 20:00

Druhý den už byl o poznání těžší. Přibylo kopců, terénu a teploty přehupsnuly třicítky. Navzdory tomu jsem ale překonal více jak 120 kilometrů, což byl pro mě velice dobrý výkon.

Přebrozeno

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

Ráno mě probudí sluníčko. Na rozdíl od ostatních dní jsem zatím čilý. Je teplo, takže nemám problém vylézt ze spacáku a rychle se obléknout. Vyrážím na trasu a brzy se objevím u prvního brodu přes Laborec. Prodírám se nějakou houštinou, protože nemohu nalézt žádnou schůdnou cestu. Na břehu beru kolo na rameno a jdu do vody. Té je kvůli vedru opravdu málo, takže se bez problémů dostávám na druhou stranu.

Stejně hladce proběhl i přechod Ondavy. Tam jsem odbočil z cesty dříve než jsem měl a táhl kolo kopřivami. Nejobtížnější trasu jsem si povětšinou připravoval já sám. V té době jsem opravdu ještě nebyl master GPS.

Voda mi sahala kousek nad kolena. Politoval jsem mílaře, který utopil telefon a nějaké to euro a jel dál.

Nikdy nevěř zkopci

Přemýšlím, který z těch kopců budu muset vyjet.

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

Neustále se oteplovalo a rychle mi začínala docházet voda. 2 litry, které u sebe vezl, často prostě nestačily. Ještě že byl kolem nějaký potok. Dlouhé stoupání po asfaltce bylo to poslední, které jsem opravdu bez bázně a hany vyjel.

Říkal jsem si, že dolů to půjde stejně. Tak si tak svištím z toho krpálu a najednou se podívám do GPSky a trasa nikde. Tak to tlačím zpátky nahoru … a fakt, byla tam odbočka. Od té doby i v těch nejprudších sjezdech neustále kontroluji, zda jedu správně. Vyplatilo se mi to nejednou.

Cesta byla stále poměrně snadná, žádné těžké terény, ale to strašné vedro tomu dodávalo grády. Zvlášť když jsem zrovna jel úsekem bez lesů. V jednom sjezdu jsem zničil držák na lahev. Doufal jsem, že to bude jediný defekt, který mě potká. Nebyl…

Lesy děsu

A tam, kdesy v dálce su někde Košice. #1000mil

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

Byl jsem rád, že jsem po 170 kilometrech dorazil na chatu Hrešná, kde jsem si konečně mohl odpočinout. Dal jsem si Fofolu, dvě klobásy a snažil se vydýchat to vedro. Nemohl se ale zdržet příliš dlouho. Čekala mě cesta přes národní přírodní rezervaci, kterou opravdu nechtěl jet za soumraku. Protože medvědi a tak.

I když bylo ještě světlo, tak ocitnout se sám v lese bylo velice děsivé. Navíc jsem ani nemohl pořádně jet, protože terén byl příšerný, samá skála, takže jsem se jen pomalu šoural kupředu. Trmácení ale nakonec přeci jen přešlo v pořádný sešup. Dlouhým sjezdem jsem se dostal až k přehradní nádrži Ružín, na kterou byl opravdu krásný pohled.

Zmožen

Hmm, tunel není vidět na konec a já asi musím skrz. #1000mil

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

V tu chvíli jsem si říkal, že mě čeká už jen pohodová cesta vedle vody a že to zalomím někde v okolí obce Margecany. Nejdříve jsem projel tím nejděsivějším tunelem, který jsem kdy v životě viděl. Vypadal jako temná jeskyně a navíc plný mlhy… naštěstí mi nějaké auto prosvítilo cestu.

Trasa pak vedla přes další strašný krpál, který jsem tak nějak vytlačil a z posledních sil se dopachtil do civilizace. Tady jsme to se dvěma dalšími mílaři zalomily na fotbalovém hřišti (s jedním z nich, s Vojtou, jsem se pak pravidelně vídal po zbytek trasy). Byl jsem strašně unavený …

Pro rubriku Osobní vyplozeno 19.7.2015 v 20:00

1 2 3 30
Živé sekačky a pravý slovenský bača. #1000mil Slovenský ráj #1000mil Ehm? #1000mil Byl to krásný výhled dokud jsem nestoupl do medvediho lejna. #1000mil Běžný obrázek trasy #1000mil Hmm, tunel není vidět na konec a já asi musím skrz. #1000mil Někde na Slovensku... A tam, kdesy v dálce su někde Košice. #1000mil