DSC_0040

Doba pádlová

HATE, HATE, HATE!!!! Všichni rádi hejtujeme a kdo říká že ne, tak ten hejtuje anonymně nebo nemá rád anglické výrazivo. A tento dnešní hate bude věnován mobilním telefonům, které jsou tak velké, že jim už můžeme nadávat do prostorově výrazných.

Bude to nejspíš tou touhou být cool. Být na tom lépe než ostatní a mít co možná největšího macka v kalhotách. Co na tom, že se tam už ani nevejde? To přece není známka nepraktičnosti, ale je to vzkaz výrobcům džín – vyrábějte větší kapsy. A co teprve děvčata, co chtějí mít po ruce velkou výbavu… Vždyť ty jejich kapsičky, to je jen ubohá parodie, tam se přece nic nevejde. Tu jsem potkal malou holku, která měla ještě pubertu před sebou, a když si svůj Samsung zastrčila do kapsy, tak z ní ještě z poloviny čouhal.  Kde se stala chyba? A neviňme z toho Levise Štrause.

Na velikosti záleží!

Patřím mezi tu minoritu, která se telefonu dlouhou řádku let sveřepě vyhýbala. Přišli mi totiž hrozně nudné. Nějaké volání, koho to zajímá? A všechno to je tak hnusně drahý. Tohle volání. A otravný. Ostatně svou nelásku k telefonům nezapírám. A pak začaly ty věcičky umět něco jinýho a mohli se připojit na net a rázem byly užitečné a žádoucí. A pak se stalo něco, co nedokážu pochopit a co pouze vede k tomu, že brzy budeme moci bez pádel splavovat divokou řeku. Budeme mít totiž telefony. Obry. Placky tak veliké, že si budeme muset na prsa našít kapsu a tam si ho strkat.

Můj první chytrý telefon byl maličký Sony Ericsson Xperia Mini Pro, co si mě dokázal získal svou hardwarovou klávesnicí. Ještě teď mi při pomyšlení na něj ukápne slza smutku. Nebyl nejmenší problém ho nosit i v té malé kapse u džín, kde mi mohl buď zabíjet spermie nebo je silou záření zmutoval tak, že dokážou rozežrat i latex. Jenže začal postupně ochrnovat, některé dírky mu přestaly fungovat a bylo čas ho vyměnit. Ještě pořád ho ale zapnu. Přežil.

Je smutné, že ty nejvíc cool telefony jsou jednak drahé, což se dá tak nějak očekávat, ale hlavně že jsou jsou hrozně velké a já vůbec nechápu proč. Vždyť se to děsně blbě ovládá, jak je to přerostlé. A ještě to žere baterku jak ďábel. Kdyby je radši udělali třeba tlustší, aby z nich nešlo zatočit roládu. Jednou se to přece musí zastavit. Ale ne, za chvíli se bude volat z tabletů. A to jen kvůli tomu, že je cool mít plácačku. A nejvíc smutné ke, že se telefony začaly z předních kapes posunovat do zadních. Jakmile já totiž vidím něco velkého v zadní kapse, tak dokonce i ve mně, poctivém občanovi jehož touhy nejsou nebezpečné, ale pouze nemravné, vyvolává myšlenky na zcizování cizího majetku. (Je to trochu paradox, že zcizením ten předmět zvlastníte.)

Za svých 4.3 palce jsem rád. Vlastním telefon Sony Xperia Z1 Compact (vybírám si telefony s nechutně dlouhými názvy), který je zmenšeninou svého steroidy napuštěného bratříčka. A jsem happy. Mohl by být ještě o kousíček menší, ale já jsem jen zákazník … co zmůžu?

Mobil-mesiáš

A teď nám nezbývá než čekat na druhý příchod mesiáše, na nového ajfouna, snad ne od Applu, který revoluční vlnou svrhne staré pořádky a nastolí novou éru udržitelně velikých zařízeních. Současný vývoj není totiž nic jiného než velmi pomalá erekce, která musí jednou opadnout. Nebo snad ne?


A jak se na současné telefony díváte vy? Dáváte přednost obrům nebo mrňouskům? Nebo dáváte přednost nezničitelnému retru?


Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetlo 6 lidí.




DSC_1998

Magistři a jiné běsi

Nejsem magor ale jenom bachor. Vzdělání mi začalo chutnat. Netuším, co to do mě vjelo. Asi jsem to jen oblízl a teď musím sežrat celou krávu. I s kopytama.

Jsem Bc. Budu Bc. BcA. Budu někdy Mg.? Budu někdy tak šílený, abych byl MgA.? Není v tom honba za tituly, ani v tom nehraje roli poměřování pindíků. Ostatně se svým Bc. bych se nemohl na takového Klase ani podívat. Já prostě rád vím a rád všechno vím z různých oborů. Jen třeba chemii si dokážu odpustit. Není tomu dlouho, co jsem při pomyšlení na další studium kroutil hlavou tak, že se mi málem vyšroubovala z krku. A pak jsem najeZambaras_Alexandra_Meets_Diogenesdnou zjistil, že škola je vlastně koníček. A když jsem se tak na ni začal dívat, všechno se změnilo.

Bez vzdělání by byl svět mnohem smutnější místo. Unikne vám totiž spoustu vtipů! Jako bych si mohl vychutnal parodii na otce zakladatele, kdybych nečetl originál? Jak jinak bych mohl napsat zvrácenou fantasy povídku, kde si to rozdává Máří Magdalena s Lilith, kdybych nevěděl o koho jde? A rozdávat myslím pěstmi. A takový Diogenés, ten jako první dokázal udělat z člověka takového malého hlemýždě. Kdo ví, třeba jednou pochopím i vtip „Výsledek je zřejmý.“

Bude ze mě religionista

Ne, nebude, ale bylo by hrozně moc cool to studovat. Měl jsem ji tři semestry odlehčené verze a slintal jsem u toho jak u večeře. Když jsem se tak prodíral, co se v ní vlastně učí a jaké jsou tam předměty v plné verzi, slintal jsem tak, že by mi každý veterinář preventivně píchl něco proti vzteklině. Naneštěstí na Karlovce to kombinovaně studovat nelze, protože si myslí, že bych neuspěl a v Brně to sice jde, ale jen pro bakaláře, magistry tam zrušili. Ale hrozně tam chci. Pane Bože, lidi (vyber si vole), nenechte mě studovat třetího bakaláře!

O co v religionistice jde? Neklaníte se žádným božstvům, ale zkoumáte je a snažíte se nakrájet je na úhledné proužky, které se dají pochopit. Jak náboženství vznikala, jak pohlíží na svět a podobně. Prostě to všechno, co vás na řetězu přiváže k McDonaldu. Ale mně přijde důležité vědět více o světě, ve kterém žiju. Je to ten neutuchající vnitřní hlas: musíš to vědět (+ takovej ten mysteriózní šepot). A pak se to dozvím a svět se změní… (trošku)

A navíc, je to fajn žít si v něčem jako tajná společnost, který ví něco, co neví ostatní. A i když je to vědění prakticky k něčemu, za ten pocit to stojí.

Bude ze mě historik, sociolog, psycholog…

Ehm, tak tohle bych chtěl studovat. Ale teď ne tolik. Historie je hrozně tajuplná mrcha, když si uvědomíme, co všechno tu bylo před námi. A starší dějiny jsou prostě srdcovka. A sociolog je zas takové to chápání světa a jak do něj lidé zapadají. A s psychologií máme takový velmi zvláštní vztah … jako když někoho chcete samou láskou ubít cihlou.

Neumím si představit, že bych to nakonec ve výsledku studoval všechno. Ještě bych skončil jako JUDr. PhDr. Mgr. et Mgr. Henryk Lahola. A navíc už není čas a jít na to kombinovaně není ono. To bych se mohl rovnou vrhnout na samostudium a na to já nemám vůli. Nechci se to učit sám. Tuším ale, že jednou mě zas ta nostalgie školních lavic přemůže.

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetlo 10 lidí.




boots

Proč doma nenosím kalhoty

Ehm, já už asi fakt nevím, co psát.

Nepamatuju se, že bych měl někdy na blogu úchylnější titulek, než tento. Těžko říct, proč se vůbec k něčemu takového uchyluji. Zeptejte se mého psychologa. Nebo mého mluvčího. Nebo Vráti na hlavním nádraží, vyjde to asi nastejno. Jsou to asi sklony k megalomanství, které rádi ke každému slovu přikládají ejší. Kdo by chtěl být minimalista, když může být maximalista. Kdo by se spokojil s málem? Vždycky existuje víc. Víc úchylné například.

Kalhoty. Ten kulturní přežitek, který nás omezuje v pohybu, který kroutí, svírá a popotahuje. Jako pouta Mojžíšova lidu, jako okovy sběračů cukrové třtiny. Musíte mít vždy po ruce silnou nit, které vám zašije díry na zadku, v rozkroku a na kolenou. Bůh ví proč zrovna na těch místech, když někdy od dětství se na kolenou prostě neplazíte. Minimálně já ne. Pokud zrovna něco opravdu nechci.

Kalhoty. Doma je nenosím, hlavně v zimě. V zimě mám totiž léto. Říká se tomu topení. Otočíte knoflíkem a spustí to kouzlo. A navíc, já nic na doma nemám. Ani pantofle. Ani bačkůrky. Jen si občas někdy obuju hadr. A proč je nemám? Protože bych si je musel koupit a to je hrozná otrava. To je jak mezizubní kartáček. Každý vám vydrží jeden týden, ale ten poslední nejde pod dva měsíce. Nebo žiletky. Ty první ztupíte hned. S tou poslední to bastíte aspoň půl roku. Vždycky ráno totiž vyjde slunce a já zjistím úžasnou věc. Zvládl jsem to. I bez kalhot. Spím bez kalhot.

Kalhoty. K čemu jsou? Kdo je vymyslel? Využijí je tak maximálně dámy, které mají v létě tupou žiletku. Možná zahřejou, ale pamatujte: poctivého nepálí => nepoctivého nestudí => a kdo je dneska poctivý? Nepoctivost je zkouška dospělosti. Jen někteří v ní šeredně selžou.

Kalhoty. Ty dlouhé nohavice… Ty hluboké kapsy, do kterých se dá schovat i svíčková… Ty kilometry nití, kterými se je pokouším zpravit… Aspoň doma můžu otočit kolečkem a zahodit je do kouta. Venku bych si to nelajskl. Někteří ano.

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetli 3 lidé.






DSC_0019

Tajemný Thomas – Dean Koontz

Tajemný Thomas je nejspíše první hororová kniha, kterou jsem kdy četl. Já jsem totiž člověk s přirozenými sklony se bát a s ještě přirozenějšími sklony se bát nerad. Přesto však jsem statečně vstoupil na tuto nezmapovanou půdu.

Nejsem fanoušek hororů jednoduše proto, že se hrozně moc bojím. Ty filmové jsou pro mě naprosto mimo moje zorné pole, protože tam jsou všude cákance kečupu a lidé naporcovaní tak, že se vejdou do jedné, malé krabice. I v takové Hře o trůnu odvracím svůj spanilý zrak, a když to nestihnu, tak proklínám režiséra/scénáristu/maskéra, prostě kohokoliv, kdo by mohl být za takový hnus zodpovědný. A ve hrách mě dokáže rozklepat i vrčení natěšeného zombíka, který si chce z mé lebky udělat misku. Ke knižním hororům jsem přistupoval zdrženlivě, ačkoliv jsem si byl jistý, že můj mozek nemá kapacitu na to, aby všechny ty hrůzy zhmotnil do nějakého úchylného obrazu.

Odd Thomas je velmi nestandardní kuchtík (v knize prezentován jako minutkář, ale to slovo jsem si neoblíbil), který kromě záliby v rychlá jídla vidí duchy a i jiné, nadpřirozené úkazy. Určitě si dokážete představit, že takový život se nedá žít úplně spořádaně, a že snaha různých zájmových skupin z něj udělat síto na halušky je těžce nad normálem. Thomas nicméně všechny útrapy snáší s úsměvem na rtech a rozhodně se nenechá zabít lacino.

Příběh Tajemného Thomase začíná na opuštěném sídle Roseland, které je typické především tím, že tam nerostou žádné růže. Zjeví se mu duch zastřelené jezdkyně a požádá ho, aby nalezl jejího desetiletého syna, který se nachází neznámo kde. A co by to bylo za horor, kdyby se z pohádkového zámku nestal dům hrůzy, kde se vás snaží sežrat zmutovaná prasata?

Slizký jak anakonda

Tajemný Thomas má skoro až učebnicovou křivku gradace. Na prvním stránkách se pořádně ani nic nestane a já se dokonce začínal místy nudit. To se začíná měnit, kdy se na scéně objevují prasácké stvůry, o kterých toho nevíme, a se kterými se blíže poznáváme v průběhu knihy. Ke konci se celý děj mění v jednu velkou akční honičku, která má spád a spěje ke grandióznímu vyvrcholení. Vše je protkáno mnoha tajemstvími, která jsou z velké části vyjevena a jen několik z nich je ponecháno do dalších knih.

Ačkoliv jde o pátou knihu ze série, tak neznalost předchozích dílů mě nijak neomezovala, protože vypravěč všechno poctivě vysvětlovat. Přesto však bylo znát, že jde pouze o epizodu z jednoho velkého příběhu, která sama o sobě neposunuje děj celé série a má čtenáře jen pohladit na duši.

Při čtení jsem se nebál a o Thomase se příliš nestrachoval. Škoda, že byl na pozici hlavního hrdiny osamocen a ostatní byli jen občasní sekundanti nebo hráli úlohu ničemných záporů. Celé to byla one men show, kde Thomas byl na jednu stranu bezradný, ale z nebezpečných situací klouzal jako slizký had. Taková malá Anakonda. Asi to bude tím, že celá kniha je koncipovaná jako jeho paměti a on to bude asi pěknej egoista.

Bububu

Asi nebudu úplně fanda knižních hororů, alespoň co se bání se týče. Vlastně jsem rád, že se nebojím. Rozhodně se mi ale zalíbil tajemný příběh, který jsem musel kousek po kousku odkrývat, abych se dozvěděl děsivou pravdu. Odd Thomas na mě působí jako člověk, který má velký potenciál, jež by se mohl rozvinout v dalších knihách a některé jeho výrazivo je prostě skvělé.

Pokud se prokoušete přes nudný začátek, tak očekávejte slušnou porci prasat, munice a zábavy.


Máte rádi horory? Proč je máte rádi? Jak vnímáte ty knižní?


Název: Tajemný Thomas
Orig. název: Odd Apocalypse
Název série: Odd Thomas
Autor: Dean Ray Koontz
Vydání orig./české: 2011/2013
Nakladatelství: BB art
Počet stran: 312
ISBN: 978-80-7461-371-5
Odkaz na knihu u nakladatele

Hodnocení:


Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetli 2 lidé.




823410_621692924577839_4715872724701227601_o

The Praha

The Praha není pohled na město samotné, ale jak jsem se s ní musel potýkat já sám. Výkřiky do tmy, které netrvají déle než oddělení hlavy gilotinou, ale přesto dohromady dávají ten podivuhodný celek. Tu moji Prahu. Prostě the Prahu.

Číst dále
DSC_0190

O Norikovi aneb zašlá sláva gamebooků

Gamebooky možná už vymřely, ale stále existuje několik zástupců, které si musíte přečíst dříve než zemřete. A ano, je to trochu morbidní perex.

Když jsem byl malý (rozuměj, moje o něco mladší, chytřejší verze), tak gamebooků byly v knihkupectví plné regály. Poté se přesunuly do antikvariátů, kde jsem je za hubičku vyzobával a hřál si je jako hada na prsou. Teď už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy nějaký viděl. Bohužel je smetla doba přenosných počítačů, tabletů a fouňů.

Gamebook? WTF?

Malý úvod pro ty z vás, kteří nemají ani to nejmenší tušení (nebo jen malé tušení), co to gamebook je. No dobře, všichni umíme dneska anglicky a dát těch pár simple slovíček dohromady. Je to hra-kniha. K jejímu čtení potřebujeme speciální přísady! Ve většině případů mám stačí ožužlaný papír (může být i nový, ale není to ono), tužka (nejlépe s gumou na konci) a jedna (lépe dvě) šestistěnná kostka. Až to všechno seženete, můžete začít číst.

Začnete s úsekem číslo jedna, ve kterém vám bude představen příběh. Na základě vašich rozhodnutí vám kniha řekne, jaký další očíslovaný úsek si máte nalistovat. Takhle na přeskáčku procházíte knihou a buď vyhrajete, nebo zemřete. Spíš zemřete. Skoro určitě zemřete.

Kniha nekončí na poslední straně, takže všichni – přečtu si konec – mají utrum. Závěr je schovaný někde uprostřed knížky. Jestli jste někdy měli chuť rozhodovat za literární postavy, tak teď máte konečně svou šanci! A navíc, každé přečtení dopadne jinak! Vše bude záležet jen na vašich rozhodnutí a vašem štěstí. Hlavně na vašem štěstí.

DSC_0191

Pravidla nejsou nijak standardizovaná a každý gamebook může mít vlastní. V Armádách smrti velíte celé armádě a musíte ty hladové krky pořád krmit, aby vám neumřely hlady. Aspoň jste mohli ty skřetí sviňáky proměňovat na nemrtvý. Nebo v knize Strašlivý netvor jste, jak už název napovídá, netvor, který má jen omezenou vůli v rozhodování.

O Norikovi, jeho rodičích a bratrech, o loupežnících a o vlkovi, o barvách a tvarech štěstí, o prostém dřevorubci Prouzovi, o moudrém druidovi Dublibolovi, o hovnu u cesty a mrtvém staříkovi tamtéž, o nečitelných názvech knih a mutantově kopí, tohle už doufám nikdo nepřečte

Přesně takto zní celý název gamebooku O Norikovi. Už na první pohled je vidět, že je to celé parodie a musím uznat, že přímo skvělá. Pravidla jsou dětsky snadná a zvládne je i ten, kdo žádný gamebook nikdy předtím nečetl.

Norik je nejmladší/prostřední/nejstarší (podle toho jak se rozhodnete) bratr v rodinné farmě. Nebudete ale sázet obilí, vydáte se do světa hledat štěstí (buchty dostanete v ranečku), které je prý malé, žluté a kulaté. Cestou potkáváte nejrůznější bytosti, chytré i hloupé, mocné i slabé a musíte použít veškerý svůj důvtip, abyste naplnili svůj osud. Kdo ví, třeba se stanete králem. Abyste měli vůbec šanci, musíte začít tolik dobrodružství, že by i Frodo koukal.

Atmosféru knihy nejlépe nastíní několik úryvků.

Dlouhé dny jsi trávil s druidovými knihami. Byla tu spousta knížek o povahách stromů, o psychologii hub nebo o sexuálních problémech lesních zvířátek, ale také knihy o takových věcech, jako je časoprostorové kontinuum, vitamíny, smysl života a kuželosečka. Ne že bys z nich něco pochopil, ale přesto ti jejich četba něco dala. Můžeš si trvale zvýšit svou Chytrost o 1.

„Swloooop,“ swloplo bláto a ty jsi z něj vyprostil svou botu. Máš ji celou promáčenou a špinavou, a tím pádem máš úplně po náladě. To se to půjde, když ti bude čvachtat v botě menší močál.

„Chudák stařeček,“ ozvalo se tvé Svědomí. „Hele, jestli mu nechceš dát ty buchty, budeš se mnou nucen svést boj,“ dodalo, když ses zatvářil neústupně. Tak, vyzkoušej si boj se Svědomím. Pokud prohraješ, rozhodneš se přece jen buchtu mu nabídnout.

Berte ji z regálů! (jako že ale v regálech asi nebude)

Pokud jste nějaký gamebook už hráli/četli, tak po Norikovi sáhněte. Pokud ne, tak po Norikovi sáhněte! Je to skvělá zábava a navíc ryze česká. A ještě levná.


Hráli jste někdy nějaký gamebook? Pamatujete ještě na jejich éru? Taky se vám pořád plete ebook a gamebook? :D


Název: O Norikovi
Autor: Vladimír Chvátil
Vydání orig./české: 1997/1997
Nakladatelství: Altar
Počet stran: 400
ISBN: 80-85979-20-9
Odkaz na knihu u nakladatele

Hodnocení:


Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetli 4 lidé.