DSC_1998

Magistři a jiné běsi

Nejsem magor ale jenom bachor. Vzdělání mi začalo chutnat. Netuším, co to do mě vjelo. Asi jsem to jen oblízl a teď musím sežrat celou krávu. I s kopytama.

Jsem Bc. Budu Bc. BcA. Budu někdy Mg.? Budu někdy tak šílený, abych byl MgA.? Není v tom honba za tituly, ani v tom nehraje roli poměřování pindíků. Ostatně se svým Bc. bych se nemohl na takového Klase ani podívat. Já prostě rád vím a rád všechno vím z různých oborů. Jen třeba chemii si dokážu odpustit. Není tomu dlouho, co jsem při pomyšlení na další studium kroutil hlavou tak, že se mi málem vyšroubovala z krku. A pak jsem najeZambaras_Alexandra_Meets_Diogenesdnou zjistil, že škola je vlastně koníček. A když jsem se tak na ni začal dívat, všechno se změnilo.

Bez vzdělání by byl svět mnohem smutnější místo. Unikne vám totiž spoustu vtipů! Jako bych si mohl vychutnal parodii na otce zakladatele, kdybych nečetl originál? Jak jinak bych mohl napsat zvrácenou fantasy povídku, kde si to rozdává Máří Magdalena s Lilith, kdybych nevěděl o koho jde? A rozdávat myslím pěstmi. A takový Diogenés, ten jako první dokázal udělat z člověka takového malého hlemýždě. Kdo ví, třeba jednou pochopím i vtip „Výsledek je zřejmý.“

Bude ze mě religionista

Ne, nebude, ale bylo by hrozně moc cool to studovat. Měl jsem ji tři semestry odlehčené verze a slintal jsem u toho jak u večeře. Když jsem se tak prodíral, co se v ní vlastně učí a jaké jsou tam předměty v plné verzi, slintal jsem tak, že by mi každý veterinář preventivně píchl něco proti vzteklině. Naneštěstí na Karlovce to kombinovaně studovat nelze, protože si myslí, že bych neuspěl a v Brně to sice jde, ale jen pro bakaláře, magistry tam zrušili. Ale hrozně tam chci. Pane Bože, lidi (vyber si vole), nenechte mě studovat třetího bakaláře!

O co v religionistice jde? Neklaníte se žádným božstvům, ale zkoumáte je a snažíte se nakrájet je na úhledné proužky, které se dají pochopit. Jak náboženství vznikala, jak pohlíží na svět a podobně. Prostě to všechno, co vás na řetězu přiváže k McDonaldu. Ale mně přijde důležité vědět více o světě, ve kterém žiju. Je to ten neutuchající vnitřní hlas: musíš to vědět (+ takovej ten mysteriózní šepot). A pak se to dozvím a svět se změní… (trošku)

A navíc, je to fajn žít si v něčem jako tajná společnost, který ví něco, co neví ostatní. A i když je to vědění prakticky k něčemu, za ten pocit to stojí.

Bude ze mě historik, sociolog, psycholog…

Ehm, tak tohle bych chtěl studovat. Ale teď ne tolik. Historie je hrozně tajuplná mrcha, když si uvědomíme, co všechno tu bylo před námi. A starší dějiny jsou prostě srdcovka. A sociolog je zas takové to chápání světa a jak do něj lidé zapadají. A s psychologií máme takový velmi zvláštní vztah … jako když někoho chcete samou láskou ubít cihlou.

Neumím si představit, že bych to nakonec ve výsledku studoval všechno. Ještě bych skončil jako JUDr. PhDr. Mgr. et Mgr. Henryk Lahola. A navíc už není čas a jít na to kombinovaně není ono. To bych se mohl rovnou vrhnout na samostudium a na to já nemám vůli. Nechci se to učit sám. Tuším ale, že jednou mě zas ta nostalgie školních lavic přemůže.

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetlo 7 lidí.




boots

Proč doma nenosím kalhoty

Ehm, já už asi fakt nevím, co psát.

Nepamatuju se, že bych měl někdy na blogu úchylnější titulek, než tento. Těžko říct, proč se vůbec k něčemu takového uchyluji. Zeptejte se mého psychologa. Nebo mého mluvčího. Nebo Vráti na hlavním nádraží, vyjde to asi nastejno. Jsou to asi sklony k megalomanství, které rádi ke každému slovu přikládají ejší. Kdo by chtěl být minimalista, když může být maximalista. Kdo by se spokojil s málem? Vždycky existuje víc. Víc úchylné například.

Kalhoty. Ten kulturní přežitek, který nás omezuje v pohybu, který kroutí, svírá a popotahuje. Jako pouta Mojžíšova lidu, jako okovy sběračů cukrové třtiny. Musíte mít vždy po ruce silnou nit, které vám zašije díry na zadku, v rozkroku a na kolenou. Bůh ví proč zrovna na těch místech, když někdy od dětství se na kolenou prostě neplazíte. Minimálně já ne. Pokud zrovna něco opravdu nechci.

Kalhoty. Doma je nenosím, hlavně v zimě. V zimě mám totiž léto. Říká se tomu topení. Otočíte knoflíkem a spustí to kouzlo. A navíc, já nic na doma nemám. Ani pantofle. Ani bačkůrky. Jen si občas někdy obuju hadr. A proč je nemám? Protože bych si je musel koupit a to je hrozná otrava. To je jak mezizubní kartáček. Každý vám vydrží jeden týden, ale ten poslední nejde pod dva měsíce. Nebo žiletky. Ty první ztupíte hned. S tou poslední to bastíte aspoň půl roku. Vždycky ráno totiž vyjde slunce a já zjistím úžasnou věc. Zvládl jsem to. I bez kalhot. Spím bez kalhot.

Kalhoty. K čemu jsou? Kdo je vymyslel? Využijí je tak maximálně dámy, které mají v létě tupou žiletku. Možná zahřejou, ale pamatujte: poctivého nepálí => nepoctivého nestudí => a kdo je dneska poctivý? Nepoctivost je zkouška dospělosti. Jen někteří v ní šeredně selžou.

Kalhoty. Ty dlouhé nohavice… Ty hluboké kapsy, do kterých se dá schovat i svíčková… Ty kilometry nití, kterými se je pokouším zpravit… Aspoň doma můžu otočit kolečkem a zahodit je do kouta. Venku bych si to nelajskl. Někteří ano.

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetli 2 lidé.




DSC_0019

Tajemný Thomas – Dean Koontz

Tajemný Thomas je nejspíše první hororová kniha, kterou jsem kdy četl. Já jsem totiž člověk s přirozenými sklony se bát a s ještě přirozenějšími sklony se bát nerad. Přesto však jsem statečně vstoupil na tuto nezmapovanou půdu.

Nejsem fanoušek hororů jednoduše proto, že se hrozně moc bojím. Ty filmové jsou pro mě naprosto mimo moje zorné pole, protože tam jsou všude cákance kečupu a lidé naporcovaní tak, že se vejdou do jedné, malé krabice. I v takové Hře o trůnu odvracím svůj spanilý zrak, a když to nestihnu, tak proklínám režiséra/scénáristu/maskéra, prostě kohokoliv, kdo by mohl být za takový hnus zodpovědný. A ve hrách mě dokáže rozklepat i vrčení natěšeného zombíka, který si chce z mé lebky udělat misku. Ke knižním hororům jsem přistupoval zdrženlivě, ačkoliv jsem si byl jistý, že můj mozek nemá kapacitu na to, aby všechny ty hrůzy zhmotnil do nějakého úchylného obrazu.

Odd Thomas je velmi nestandardní kuchtík (v knize prezentován jako minutkář, ale to slovo jsem si neoblíbil), který kromě záliby v rychlá jídla vidí duchy a i jiné, nadpřirozené úkazy. Určitě si dokážete představit, že takový život se nedá žít úplně spořádaně, a že snaha různých zájmových skupin z něj udělat síto na halušky je těžce nad normálem. Thomas nicméně všechny útrapy snáší s úsměvem na rtech a rozhodně se nenechá zabít lacino.

Příběh Tajemného Thomase začíná na opuštěném sídle Roseland, které je typické především tím, že tam nerostou žádné růže. Zjeví se mu duch zastřelené jezdkyně a požádá ho, aby nalezl jejího desetiletého syna, který se nachází neznámo kde. A co by to bylo za horor, kdyby se z pohádkového zámku nestal dům hrůzy, kde se vás snaží sežrat zmutovaná prasata?

Slizký jak anakonda

Tajemný Thomas má skoro až učebnicovou křivku gradace. Na prvním stránkách se pořádně ani nic nestane a já se dokonce začínal místy nudit. To se začíná měnit, kdy se na scéně objevují prasácké stvůry, o kterých toho nevíme, a se kterými se blíže poznáváme v průběhu knihy. Ke konci se celý děj mění v jednu velkou akční honičku, která má spád a spěje ke grandióznímu vyvrcholení. Vše je protkáno mnoha tajemstvími, která jsou z velké části vyjevena a jen několik z nich je ponecháno do dalších knih.

Ačkoliv jde o pátou knihu ze série, tak neznalost předchozích dílů mě nijak neomezovala, protože vypravěč všechno poctivě vysvětlovat. Přesto však bylo znát, že jde pouze o epizodu z jednoho velkého příběhu, která sama o sobě neposunuje děj celé série a má čtenáře jen pohladit na duši.

Při čtení jsem se nebál a o Thomase se příliš nestrachoval. Škoda, že byl na pozici hlavního hrdiny osamocen a ostatní byli jen občasní sekundanti nebo hráli úlohu ničemných záporů. Celé to byla one men show, kde Thomas byl na jednu stranu bezradný, ale z nebezpečných situací klouzal jako slizký had. Taková malá Anakonda. Asi to bude tím, že celá kniha je koncipovaná jako jeho paměti a on to bude asi pěknej egoista.

Bububu

Asi nebudu úplně fanda knižních hororů, alespoň co se bání se týče. Vlastně jsem rád, že se nebojím. Rozhodně se mi ale zalíbil tajemný příběh, který jsem musel kousek po kousku odkrývat, abych se dozvěděl děsivou pravdu. Odd Thomas na mě působí jako člověk, který má velký potenciál, jež by se mohl rozvinout v dalších knihách a některé jeho výrazivo je prostě skvělé.

Pokud se prokoušete přes nudný začátek, tak očekávejte slušnou porci prasat, munice a zábavy.


Máte rádi horory? Proč je máte rádi? Jak vnímáte ty knižní?


Název: Tajemný Thomas
Orig. název: Odd Apocalypse
Název série: Odd Thomas
Autor: Dean Ray Koontz
Vydání orig./české: 2011/2013
Nakladatelství: BB art
Počet stran: 312
ISBN: 978-80-7461-371-5
Odkaz na knihu u nakladatele

Hodnocení:


Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetli 2 lidé.






823410_621692924577839_4715872724701227601_o

The Praha

The Praha není pohled na město samotné, ale jak jsem se s ní musel potýkat já sám. Výkřiky do tmy, které netrvají déle než oddělení hlavy gilotinou, ale přesto dohromady dávají ten podivuhodný celek. Tu moji Prahu. Prostě the Prahu.

Číst dále
DSC_0190

O Norikovi aneb zašlá sláva gamebooků

Gamebooky možná už vymřely, ale stále existuje několik zástupců, které si musíte přečíst dříve než zemřete. A ano, je to trochu morbidní perex.

Když jsem byl malý (rozuměj, moje o něco mladší, chytřejší verze), tak gamebooků byly v knihkupectví plné regály. Poté se přesunuly do antikvariátů, kde jsem je za hubičku vyzobával a hřál si je jako hada na prsou. Teď už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy nějaký viděl. Bohužel je smetla doba přenosných počítačů, tabletů a fouňů.

Gamebook? WTF?

Malý úvod pro ty z vás, kteří nemají ani to nejmenší tušení (nebo jen malé tušení), co to gamebook je. No dobře, všichni umíme dneska anglicky a dát těch pár simple slovíček dohromady. Je to hra-kniha. K jejímu čtení potřebujeme speciální přísady! Ve většině případů mám stačí ožužlaný papír (může být i nový, ale není to ono), tužka (nejlépe s gumou na konci) a jedna (lépe dvě) šestistěnná kostka. Až to všechno seženete, můžete začít číst.

Začnete s úsekem číslo jedna, ve kterém vám bude představen příběh. Na základě vašich rozhodnutí vám kniha řekne, jaký další očíslovaný úsek si máte nalistovat. Takhle na přeskáčku procházíte knihou a buď vyhrajete, nebo zemřete. Spíš zemřete. Skoro určitě zemřete.

Kniha nekončí na poslední straně, takže všichni – přečtu si konec – mají utrum. Závěr je schovaný někde uprostřed knížky. Jestli jste někdy měli chuť rozhodovat za literární postavy, tak teď máte konečně svou šanci! A navíc, každé přečtení dopadne jinak! Vše bude záležet jen na vašich rozhodnutí a vašem štěstí. Hlavně na vašem štěstí.

DSC_0191

Pravidla nejsou nijak standardizovaná a každý gamebook může mít vlastní. V Armádách smrti velíte celé armádě a musíte ty hladové krky pořád krmit, aby vám neumřely hlady. Aspoň jste mohli ty skřetí sviňáky proměňovat na nemrtvý. Nebo v knize Strašlivý netvor jste, jak už název napovídá, netvor, který má jen omezenou vůli v rozhodování.

O Norikovi, jeho rodičích a bratrech, o loupežnících a o vlkovi, o barvách a tvarech štěstí, o prostém dřevorubci Prouzovi, o moudrém druidovi Dublibolovi, o hovnu u cesty a mrtvém staříkovi tamtéž, o nečitelných názvech knih a mutantově kopí, tohle už doufám nikdo nepřečte

Přesně takto zní celý název gamebooku O Norikovi. Už na první pohled je vidět, že je to celé parodie a musím uznat, že přímo skvělá. Pravidla jsou dětsky snadná a zvládne je i ten, kdo žádný gamebook nikdy předtím nečetl.

Norik je nejmladší/prostřední/nejstarší (podle toho jak se rozhodnete) bratr v rodinné farmě. Nebudete ale sázet obilí, vydáte se do světa hledat štěstí (buchty dostanete v ranečku), které je prý malé, žluté a kulaté. Cestou potkáváte nejrůznější bytosti, chytré i hloupé, mocné i slabé a musíte použít veškerý svůj důvtip, abyste naplnili svůj osud. Kdo ví, třeba se stanete králem. Abyste měli vůbec šanci, musíte začít tolik dobrodružství, že by i Frodo koukal.

Atmosféru knihy nejlépe nastíní několik úryvků.

Dlouhé dny jsi trávil s druidovými knihami. Byla tu spousta knížek o povahách stromů, o psychologii hub nebo o sexuálních problémech lesních zvířátek, ale také knihy o takových věcech, jako je časoprostorové kontinuum, vitamíny, smysl života a kuželosečka. Ne že bys z nich něco pochopil, ale přesto ti jejich četba něco dala. Můžeš si trvale zvýšit svou Chytrost o 1.

„Swloooop,“ swloplo bláto a ty jsi z něj vyprostil svou botu. Máš ji celou promáčenou a špinavou, a tím pádem máš úplně po náladě. To se to půjde, když ti bude čvachtat v botě menší močál.

„Chudák stařeček,“ ozvalo se tvé Svědomí. „Hele, jestli mu nechceš dát ty buchty, budeš se mnou nucen svést boj,“ dodalo, když ses zatvářil neústupně. Tak, vyzkoušej si boj se Svědomím. Pokud prohraješ, rozhodneš se přece jen buchtu mu nabídnout.

Berte ji z regálů! (jako že ale v regálech asi nebude)

Pokud jste nějaký gamebook už hráli/četli, tak po Norikovi sáhněte. Pokud ne, tak po Norikovi sáhněte! Je to skvělá zábava a navíc ryze česká. A ještě levná.


Hráli jste někdy nějaký gamebook? Pamatujete ještě na jejich éru? Taky se vám pořád plete ebook a gamebook? :D


Název: O Norikovi
Autor: Vladimír Chvátil
Vydání orig./české: 1997/1997
Nakladatelství: Altar
Počet stran: 400
ISBN: 80-85979-20-9
Odkaz na knihu u nakladatele

Hodnocení:


Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetli 4 lidé.




file0001384040598

5 možnosti, jak nenechat své články zemřít

Pokud máte rozsáhlou knihovnu článků, tak se vyplatí s ní správě pracovat. Čtenář je totiž tvor nadmíru líny a lepší je mu dát pomocnou berličku, aby mohl taje vašich článků lehce prozkoumávat.

Čím starší máte blog a čím více se z vás stává nezastavitelný stroj na psaní, tím více některé články mizí na propadliště dějin a dostanou se k nim už jen stalkeři, kteří jsou přímo posedlí vaší bytostí a hledají všechno, co jste kdy na internetu napsali. Existuje ovšem několik způsobů, jak se smrti svých starých příspěvků alespoň částečně vyhnout a jak jim dopomoci k většímu publiku, než je těch pár psychicky narušených úchylů. Čímž se vám samozřejmě nesnažím naznačit, že máte zákaz svévolně chodit do mého archivu…

1. I starý článek si zaslouží být sdílen

Je poměrně běžné, že na sociálních sítích se sdílí pouze to nejnovější, co blogger napíše. Nejlépe několik okamžiků poté, co článek vydá. Ale to je přece velká škoda! Určitě nikomu neuškodí, když občas sáhnete po něčem v archivu a třeba to i doplníte nějakými novými informacemi. Nový čtenář nemusí tušit, že se mezi vašimi příspěvky nachází takový skvost a ostřílení veteráni to buď přeskočí nebo si to s radostí přečtou znova. Nebo jak je teď cool říkat, re-readnou. Nelíbí se mi to. Asi nejsem fanda cool věcí. A slovo cool je už oldschool.

Je rozhodně lepší vybírat si články, které už při prvním publikování měly úspěch nebo si při nejhorším myslíte, že ho měly být a tehdy byl zrovna Merkur ve Venuši nebo tak něco.

2. Re-writing!

Opřete se o nějaký starý článek a nahlédněte na něj novým světlem. Aktualizujte postoj k nějaké osobě/událost/čemukoliv, který se za ta léta změnil. Vlastně to může být docela sranda, protože u spousty lidí je vlastní názor velmi dynamická veličina a vy sami se budete divit, co jste to tehdy napsali. Někdo vás může mít za převlékače plášťů, ale myslím, že inteligentní člověk si sice stojí za svým názorem, ale zároveň je ochoten ho po určitém čase i změnit, pokud tak sám uzná za vhodné.

Nemusí jít ani o změnu názoru. Stačí, že vaše nově získané zkušenosti prohloubí váš pohled na věc a dovolí se vám vyjádřit zase o kousek přesněji a hlavně srozumitelněji.

3. Nenechte je články hledat

Přímo do textu se dají začlenit odkazy rozšiřující právě probírané téma. Mohu uvést několik příkladů. Pokud jste například recenzovali poslední díl trilogie, tak se rozhodně vyplatí odkázat na předchozí díly. Zní to možná jako banalita, ale hodně lidí na to nemyslí a pak to podle toho vypadá.

Nebo, když už jsme u toho recenzního příkladu, pokud se kniha něčemu podobá, opět uveďte odkazy. Čtenáře to bude jistě zajímat a nebudou si muset zmíněný článek složitě vyhledávat. Pokud například píšete o vegetariánství, nebojte se odkazovat na informace, jak jste se k tomu dostali a vaše další postoje k této filosofii.

4. Série článků

Další účinnou metodou je pustit se do psaní tzv. sérií (dá se to nazvat i jinými způsoby). Jde o seznam článků, které chronologicky píšete o úzkém tématu. Já takhle sepisuji například příspěvky o svém působení na Literární akademii. Pokud čtenáře zaujmete, tak je velmi pravděpodobné, že si přečte i další díly a dostane se tak až k tajům vašeho archivu.

5. Na konec prdněte podobné články

Vaším úkolem je čtenáře udržet na svém webu co nejdéle. Nesmíte ho nechat odejít! Proto, až váš článek dočte, měli byste mu nabídnout nějaký další obsah. Asi nejjednodušší variantou je výpis dalších vašich článků. Zde je určitě menší pravděpodobnost kliknutí, protože takové seznamy jsou obvykle generovány automaticky a nikdy se to nemůže vyrovnat účinku odkazů přímo v textech. Můžete to samozřejmě dělat ručně, ale je to pro vás práce navíc. Tato metoda slouží spíše jako poslední zoufalý pokus, pokud ostatní metody selžou.


Jak vy zacházíte se starými články? Vrací se k nim lidé? Nebo krátce po vydání zmizí ze zorného pole a už se nikdy nevrátí?

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetlo 17 lidí.