Rozverný Fabulačník
Michal Ozogán

Zuřivá bestie v pokojíčku, vol. 2

Zuřivá bestie v pokojíčku, vol. 2

Nedávno tomu byly přesně dva roky, co jsem si z útulku vzal kocoura Alexandra. Tehdy jsem ještě netušil, že tato událost se zapíše zlatým písmem do kroniky mých životních chyb. Když mě milovaná šelma pokousala jako smyslů zbavená, vrátil jsem ho a zapřísahal jsem všechny bohy, že si už nikdy dospělého kocoura z útulku nevezmu. Hádáte správně. Je u nás doma. Říkáme mu Bramborák.

Ani po tom zuřivém útoku, který mě poprvé zavedl na chirurgii, jsem na kočky nezavřel. Jedna šílená bestie přece nepředstavuje celý národ. To bych byl za rasistu! Ale při pořízení další kočičky jsem si stanovil několik nepřekročitelných podmínek:

  • Nesmí to být kocour
  • Nesmí být moc stará

Na začátku letošního roku jsme se s přítelkyní rozhodli, že uzrál čas pořídit si kočku. Nebo se spíše rozhodla ona a já jen přikývl, ale to už nechám na interpretaci čtenářů.

Mr. Bramborák

Chtěli jsme si zajít na umisťovací výstavu koček, tam si nějakou vybrat a odnést domů. Přítelkyně si už na internetu před-vybrala otrhaného kocoura, který zažil víc klání než Rocky Balboa. Upřímně jsem doufal, že je to jen chvilkové pomatení smyslů.

TadeášČerný kocour Tadeáš má své kouzlo. Není sice ani příliš mladý, ani příliš krásný. Ale je hodný. Je vděčný. Je…

Zveřejnil(a) OS Podbrdsko dne 27. leden 2018

Dokonce jsme mu dali i jméno. Původní návrh byl Škraloup. Ten se ale nakonec vyvinul v Bramboráka. Nedokážu přesně popsat, jaký myšlenkový pochod nás tam dostal, ale určitě to šlo přes Rumburaka.

Nemusím snad zmiňovat, že ještě ten večer jsme dostali strašnou chuť na bramboráky.

Jdeme si pro šelmu

Když jsme si pro našeho kocoura jeli na umisťovací výstavu, začalo mi docházet, že pomatení smyslů to sice je, ale rozhodně ne chvilkové. Prohlédli jsme si všechny kočky, ale Bramborák nikde. Musel jsem se proto paní zeptat, kde je? Že by si ho někdo vzal? Ne. Měl rýmičku a musel zůstat doma. Typickej chlap. Ale že přijde zase za 14 dní.

Snažil jsem se poukázat na skutečnost, že všude je spousta jiných, krásných kočiček, které nemají kriminální minulost a jsou roztomilé. Moje argumenty zůstaly nevyslyšeny. Chystali jsme se na další výstavu.

V osudovou sobotu jsme vzali přepravku a vyrazili na autobus. Takže to se opravdu děje? Přemýšlel jsem. Opravdu si domů vezmeme ten živel? Ten postrach okolí? Mohlo mě zachránit jedině to, že si ho někdo vezme dřív.

Kočka na útěku

Když jsme dorazili, ještě tam byl a tvářil se samolibě. Tušil jsem, že již není úniku. Paní nám začala vyprávět, jak bydlel v nějaké továrně, že ostatní kočky nesnese, že kouše a hladit se nechá jen chvíli. Jo, a že z něj budou nějakou chvíli vypadávat mrtvé blechy. Smutně jsem přikývl a podepsal smlouvu. Bramborák byl náš.

Celou cestu domů mňoukal. Vypadal nespokojeně. Trochu jsem se bál, že až ho pustíme ven, začnou mluvit jeho zuby. Nestalo se. Nejdříve se trochu najedl a během pěti minut zmizel ve stoupačkách. Chvilku byl vidět jen ocas a brzy kočičí tělo pohltila temnota.

Hlavně nepropadat panice! Nemůže tam být přece věčně! Nebo snad ano? Co když se mu tam bude líbit? Google mi napověděl, že poslední takový případ řešili hasiči.

Statečný kočkobijec?

Bramborák #cat #lick #bramborakthecat

A post shared by Rozverný Fabulačník (@fabulatorcz) on

Sedl jsem si na gauč a začal číst kočičí manuál. Tučně tam stálo: „Dejte si pozor, aby vám kočka nevlezla do stoupaček. Už ji odtamtud nedostanete.“ Tak to bychom měli…

Po pár hodinách mi došla trpělivost. Kde sakra je? Podařilo se mi vydedukovat, že se asi bude schovávat pod vanou. Odloupnul jsem vanovou stěnu a spatřil ho, jak se krčí mezi potrubím. Tak to je ten dominantní válečník?

Uzavřel jsem cestu do stoupaček a do koupelny jsme mu dali jídlo a pití. Zbaběle se tam skrýval skoro dva dny. Jen se občas vyplížil pro vodu, jídlo nebo kvůli volání přírody.

Nejlepší kamarád

#bramborakthecat #catstagram

A post shared by s|he| (@occipitale) on

Nakonec vyšel ven. Chvilku se plížil, ale najednou otočil a stal se z něj největší kamarád. Vrněl, lísal se na naše obličeje a seděl nám na hlavách. Naše přátelství slavnostně stvrdil tím, že se před námi vysral. Do záchoda naštěstí.

Pořád jsem si říkal, kde je ten zuřivý válečník? Ještě ten den si nechal ostříhat drápky a ani u toho nemukl. V útulku nám řekli, že do náruče se nedá vzít. Já ho přitom nosím po bytě a on u toho spokojeně vrní.

Brzy se nám také podařilo zjistit, že mu chybí spodní špičáky a jeho skus už není, co býval. Bude to znít nepatřičně, ale uvítal jsem to.

Asi kočkám nerozumím. Když jsem si vzal z útulku toho nejpřítulnějšího kocoura, pokousal mě. Když jsem si vzal tu nejzuřivější bestii, je krotká jako panenka. I když jim ale nerozumím, mám je rád. Kočky má snad každý rád. Ne?


    Přidejte svůj komentář

     


    Nepřehlédněte To se nějak poddá

    To se nějak poddá

    Velmi rád říkám: „To se nějak poddá.“ Často se u toho ještě potutelně směju, jako bych věděl o nějaké utajené pravdě. Ale pravda je taková, že netuším vůbec nic.

    Zobrazit →

    Lyžařské kurzy jsou povinně volitelné

    Lyžařské kurzy jsou povinně volitelné

    Na svahu jsem opravdový zabiják. Skoro bych si dovolil říct – sebevražedný útočník – ačkoliv mě tento výrok pravděpodobně zařadí mezi rizikové spoluobčany. Svoji kariéru jsem si ale nezvolil dobrovolně. Dohnala mě k tomu škola a její povinně volitelné kurzy.

    Zobrazit →


    Sledujte mě

    Odebírejte nové články

    Sledujte mě
    Nenechte si ujít nové články