Když chci vědět kolik je hodin, jednoduše mrknu na svůj mobilní telefon nebo  svým pohledem sjedu do pravého dolního rohu počítače, kde se hledaná číslovka nachází. Pokud to situace vyžaduje, vypořádám se i s tak náročnými úkoly, jako je dekódování ručiček nástěnných hodin. A jsem si naprosto jist, že pokud bych se byl býval střetl s těmi slunečními a přálo by mi počasí, ani v tu chvíli bych nezaváhal. A přesto poslední měsíc bývám často ztracen v čase.

Chodit do školy má jednu zásadní výhodu – dá vám pevný bod. Sice pomocí něj nepohnete s vesmírem, ale i tak vám pomůže v časových nesnázích. Na pondělek reagujete dlouhým povzdechem áááách jo, to zas bude den, v úterý se zaradujete, že si obědě akorát dáchnete, ve středu nijak nereagujete, protože můžete spát do 12 a ve čtvrtek … no řekněme že se těšíte na svou oblíbenou profesorku s bujným … učivem. Pátky se už válíte doma.

Celý týden má svůj předem daný řád, který jste si určili nebo jenž vám byl nelidsky vnucen. Jakmile nastoupíte do práce, svět se rychle změní.

Pevný denní řád rázem zmizí a vystřídá ho jeho mnohem pružnější  forma „Bude se dělat to, co je třeba“. Dny se rázem slévají, mizí a znovu se objevují ve spirálách, elipsách a dalších geometrických tvarech končících na ách. Pak už se není čemu divit, když ve čtvrtek je pátek, nebo ve středu úterý. Přichází chaos. Jak se proti tomu bránit, kde najít pevný bod? Co třeba pondělí – Ordinace, úterý – Růžová pouta, středa – Cesty autem … ne to asi nebude ono, nedá se s tím bojovat, není žádné řešení.

Ale doba, kdy jsem ztracen v čase, nakonec vždy skončí a pak mí drazí přátelé, pak získám nesmírně cennou vědomost – přišel víkend. Můj milovaný pevný bod. A za několik dní…