Určitě se mnou budete všichni souhlasit, když řeknu, že k životu je třeba cíl. Může to být něco malého, vzdáleného sotva několik dnů, ale i něco ambiciózního, co vám klidně zabere zbytek vašeho života a dost možná ho ani nedokážete naplnit. Cíl nám dává směr, dává nám sílu a důvod, proč se ráno navzdory všemu vyhrabeme z postele. Alespoň by to tak mělo být.

Součástí cíle bývá většinou i plán, který nám říká, jako dosáhnout toho, co chceme. Může být podrobný, krok po krůčku nalajnovaný, ale může to být i pouhá myšlenka, nápad či vnuknutí. Přesnou cestu získáváme, až když se začneme směrem k cíli pohybovat a jednotlivé úseky dostanou reálný tvar.

Je možné naplánovat si život?

Co všechno se dá vůbec v životě naplánovat? Kam až může dojít naše snaha, nalinkovat si ideální život, podle něj se řídit a snažit se, aby se nevychýlil ani o píď. A má to vůbec cenu? Jak si můžeme vytvářet plány, když existuje nezanedbatelná šance, že se jednoho dne ráno vzbudíme a zjistíme, že je všechno úplně jinak.

Ačkoliv nám dává plán určitý směr, tak může být i na škodu. Pokud si na něj zvyknete a budete se ho snažit dodržovat za každou cenu, ochudíte se o možnosti, které vám život předhazuje, a jež odmítnete, protože teď se vám nehodí. Plán vám dokáže zastřít mysl, aby neviděla nekonečné cesty života.

Ideál je někde mezi. Mít svůj cíl, vědět jak ho dosáhnout, ale zároveň přijímat všechny neočekávané okamžiky, které nám život přináší. Dříve nebo později zjistíme, že jsme se vychýlili ze zamýšleného směru a musíme najít novou cestu. A právě v tu chvíli se hodí schopnost přijímat s úsměvem nové možnosti a ne je ze strachu odmítat.

A vy?

Plánujete si svůj život? Na jak dlouho dopředu? Daří se vám cestu plnit? Dokážete ho zahodit a chopit se nové příležitosti?