Trvalo mi celkem 971 dní získat všech 180 kreditů mého bakalářském studia a dostat se až k závěrečné státní zkoušce. Byla to dlouhá a strastiplná cesta, která mohla klidně skončit fiaskem. Na jejím začátku jsem ani v nejmenším netušil, kam až mě dovede. A hlavně kudy.

Celé ty tři roky mě dokázaly změnit a já si mohl utvořit nový pohled na svět. Původně jsem měl jasný plán: pokračovat ve studiu a stát se MGRem. Teď už ale vím, že dělat si plány je stejně tak hloupé jako provádět provazochodectví na drátech vysokého napětí. Jednoho dne se totiž probudíte a zjistíte, že je všechno jinak. Ale stejně tak jako něco končí, tak něco nového opět začíná.

Můj poslední rok na vysoké se dal charakterizovat třemi etapami, které jsem musel splnit: roční praxe, bakalářská práce a statistika. Vezměme to podle mého oblíbeného pravidla: „Hezky zezadu.“

Statistika

Na začátku jsem nechtěl věřit, že mi mohla statistika dělat nějaké výraznější problémy. Vždyť já přece miluju čísla. I kvůli nim jsem si pořídit Fitbit. Statistická cvičení mi šla hezky od ruky a neměl jsem s nimi žádný problém. Pravda, na přednáškách nám bylo řečeno, že pokud nás to nebaví, ať tam nechodíme, což jsem s nadšeným výrazem udělal (je to rebel…).

Když jsem vylítl poprvé, naštvalo mě to, ale nebral jsem si to příliš k srdci (stává se to i těm nejlepším). Jakmile se čtyřka objevila podruhé, váhavě jsem zdvihl obočí a začal přemýšlet o svém pravidlu: „Nikdo nemůže bejt tak blbej, aby nedal zkoušku, když má celý tři pokusy.“ Na třetí, závěrečné kolo jsem se učil jak ďas, ale k mému překvapení to opět nestačilo a moje obočí vystoupalo do zázračných výšin.

Byl jsem pěkně nakrknutý, ale co jsem mohl dělat. Přijmul jsem výsledek s tím, že příští rok budu mít prostě více štěstí. Má víra byla přesto naplněna strachem. Budu celý rok na praxi, takže mi ze statistiky zbude v nejlepším případě jen matná vzpomínka.

Termín samotné zkoušky se ke mně dostal asi měsíc před jejím konáním. Ačkoliv jsem vše tradičně nechával více méně na poslední chvíli, tak den před zkouškou už jsem více méně nevěděl, co se učit. Zkouškové nervozity se nebojím od té doby, co mi ve druhém semestru hrozil vyhazoval a zvládl jsem to bez zaváhání.

Zatímco na předchozích termínech mi štěstí příliš nepřálo, tak teď mě objalo a dalo mi pořádnýho francouzáka. Stejnou variantu už jsem jednou psal. Ani tak jsem si ovšem po odevzdání nebyl jistý v kramflecích a pořádně se mi ulevilo, když se ve STAGu objevila známka 2.

Ačkoliv vše nakonec dopadlo jako v pohádce, všem dobrým duším doporučuji: Neblbněte a dejte to už první rok.

Bakalářská práce

Přiznávám, že jsem byl upřímně zvědav, jestli budu všechno dělat na poslední chvíli. Jelikož jsem den před odevzdání končil s úpravami asi ve 2 ráno, tak musím konstatovat, že ano. Navíc jsem před konzultacemi práci většinou ladil v autobuse, při cestě do školy. Mám dokonce jisté pochybnosti, jestli se to dá dělat nějak jinak.

Jako téma jsem si zvolil responsivní web (název samotné práce je samozřejmě mnohem vznosnější). Jelikož se jím v praxi zabývám, tak pro mě nebyl problém psát a psát do vyčerpání. Akorát mi příliš nevyhovoval vědecký styl, kde jsem nemohl používat žádné vzletné metafory a musel jsem zůstat jen u suchých, nezáživných faktů.

Většina psaní probíhala nárazově s blížícími se termíny. Škole musí dobře vědět, proč jich má více. Na začátku to je ještě dobré, protože textu neustále přibývá a zdá se, že něco děláte. Jak ale postupně přecházíte k ladění a obsah zůstává stabilní či klesající, není to hezký pohled. Samotná formální úprava si ukrojí hezkou várku času.

Vše nakonec bylo vytištěno a celý den před termínem zdárně odevzdáno. O zbytku už rozhodne komise. Teď mne mohou jen konejšit slova, že už s tím vůbec nic udělat nemůžu.

Praxe

O tom, jak jsem vůbec praxi hledal se můžete dočíst v článku Praxe, kapitola Zero. Rok byla setsakra dlouhá doba. Ale musím říct, že to funguje. Konec absolventů, kteří po dokončení studia nemohou najít práci. A konec nuly v kolonce praxe. Tenhle systém jednoduše má smysl a byl také hlavním důvodem, proč jsem si vybral tento obor.

Když o tom zpětně přemýšlím, je trochu zvláštní studovat školu kvůli něčemu, co ani neorganizuje a nemá na to v podstatě žádný vliv (pokud si nevyberete firmu, kterou vyloženě nabízí).

Nicméně díky shodě nepředvídatelných náhod, okolností, možná žďuchnutí osudu jsem se dostal přesně do té firmy, do které jsem potřeboval. A za všechno to předchozí studium, které jsem musel absolvovat, to rozhodně stálo. Ať žije PositiveZero.

A co z toho?

Byly to tři roky poflakování, práce, místy i tvrdé dřiny, tak co mi z toho plyne? Budu se moci nazývat vysokoškolsky vzdělaným člověkem a příležitostně si před jméno psát Bc. To není moc. Ačkoliv jsem se naučil mnoho z IT i managmentu, tak tu část, kterou jsem potřeboval, jsem již uměl a tu část, kterou jsem nepotřeboval, se mi už dávno podařilo vytěsnit jako příliš děsivou. Na druhou stranu některé znalosti se přeci jen mohou hodit. Jen o tom ještě nevím. Není tomu dlouho, co jsem při vytváření jednoho webu uvedl v praxi sinusovou větu v pravoúhlém trojúhelníku.

Na první pohled by se mohlo dát, že celá anabáze na TULce byla jen ztrátou času. I přesto jsem ji potřeboval a byl to důležitý dílek ve skládačce mého života. Nedovedl jsem si představit, že bych po absolvování gymnázia nastoupil někam do práce. Pak stačily dva roky a já to bez mrknutí oka udělal.

Jakmile se ozvalo zacvaknutí dílku, stalo se mé studium samo o sobě bezpředmětné, nezajímavé. Nicméně v zájmu uplynulých dvou let by bylo škoda všechno zahodit. A navíc, být Bc. se prostě hodí. Když jsem se postavil postavil vlastní nohy, a brzy (doufám) dokončím školu, mohu se konečně vydat jakým směrem chci. A já vím přesně kam to bude. Za svým snem…