Vyčaruj si sám

Ne každý se chce spoléhat na černokněžníka a rád bere věci do vlastních rukou. Právě pro ně jsou soupravy „Vyčaruj si sám“ jako stvořené, jak ostatně uvidíte v této humorné fantasy povídce.

Místnost se topila v pološeru a lidé šedým zákalem nepožehnaní, mohli pozorovat dvě tajemné osoby. Jedna držela v ruce kus bílé křídy a důkladně si ji prohlížela. Otáčela ji ze všech stran a zdálo se, že hledá nějaké znamení či značku. Když i přes všechny snahy nic nevykoukala, přejížděla po jejím povrchu, jako by tam bylo slepecké písmo.

Zahalená postava se podívala na svého společníka: „Natašo, seš si jistá?“

A oslovená, jejíž tvář zakrývala abnormálně veliká kápě, téměř neznatelně přikývla: „Jasně, milost pane.“

Muž se na její pokyn sehnul a začal jezdit křídou po kamenné podlaze. Jeho ruka byla naprosto klidná a vytvářela obrazec s takovou přesností, jako by měl místo ruky pravítko. Žádné oblouky, žádné kružnice, žádné šišojdy, ale prosté přímky. Když už byla polovina magického pentagramu hotová, muž znenadání vstal.

„Opravdu je tohle křída třicet dva?“

„Ale pane, copak si myslíte, že nepoznám křídu, když ji mám na vočích?“ Zakroutila Nataša hlavou a shodila si kápi. „Jasně že je to dvaatřicítka, velebnosti.“

Zašmátrala v rozměrné dřevěné truhle s nápisem VSS, kde se nacházely svíce, provazy, masky, podivné flakónky a ... křídy. Byla jich tam celá hromada a polovina z nich byla rozlámaná na kusy či ještě lépe - proměněná v prášek. Když se v nich začala Nataša hrabat, do vzduchu se vznesl oblak bílého prachu. Ten se postupně usazoval a rozčílený muž se ho snažil dostat z vlasů.

Nataša konečně našla, co hledala a v každé ruce držela jednu drolící se křídu. Nejdřív pozvedla první.

„Dvaatřicet.“

Poté zákonitě i druhou.

„Jednatřicet.“

„Dobře, dobře.“ Uklidnil se muž a natáhl ruku, aby mu podala křídu dvaatřicet. Ten se jí hned chopil a dokončil magický pentagram. Na každém rohu ještě vytvořil zvláštní symbol. U jednoho váhal, protože neměl jistotu, zda tam má načmárat obláček nebo v nákresu byla jen mastná šmouha z oběda.

Ze země zvedl ohmataný pergamen, na kterém se nacházelo velké množství podivných nákresů. A zbytků ze svačiny.

„Budu potřebovat 6 svíček s netopýrem a ...“ Muž se zarazil a zamžroural na stylový pergamen. „A jednu s kočičkou? Jakej troll tohle vymýšlel!?“

Nataša mezitím prohrabávala bednu plnou haraburdí a postupně z ní vytahovala svíčky. Se všemi se dobalancovala k rozlobenému pánovi, který je postupně všechny bral a rozmisťoval na špicích pentagramu. Včetně té s kresbou roztomilého koťátka.

„Pořád mám pocit, že něco děláme špatně,“ přemýšlel nahlas.

„Za přemejšlení nejsem placená,“ odsekla na jeho hluboké téma pro rozhovor. „Na to si najměte nějakýho kouzelníka, jasnosti.“

Muž se opět ponořil do světa nákresů a nesmyslných popisků. Chvíli jen tak nervózně přešlapoval a dělal, že hledí do tlustého manuálu. Ačkoliv obracel stránky, jeho oči těkaly někam jinam. Pak se zeptal: „A jsi teda doopravdy panna?“

„No to si pište, velevážený pane. Ta nejpočestnější z nejpočestnějších. Nejsem žádná flundra.“

„Hmm, víš,“ snažil se trochu nervózní pán vymáčknout. „Potřeboval bych trochu krve, když no, jak to říct... už pannou přestaneš být.“

„Ale milostpane,“ vykřikla Nataša a zatvářila se zděšeně. „To není nejlepší balící fráze.“

„Ne, ne, to já ... já nikdy, jako že se Ondřej jmenuju. Je to tady v návodu.“ Ukazoval do svých papíru a strkal do nich svůj ukazováček, „tady to je napsané, že je to nezbytné.“

„Víte, já už vlastně panna tak úplně nejsem. Von Vašek, z vesnice, takovej vobrovskej chlap, samej sval, jednou se mnou šel na procházku. Našli jsme si takový křovisko, všechno ze mě strhal a ...“

„Ne, detaily opravdu vědět nechci. Můžeš... můžeš ...“ Nevěděl si Ondřej rady. „Můžeš se aspoň tvářit trochu počestně?“

„No to já bych ráda, výsosti, ale když vy ste takovej fešák.“

„Cože?“

„To nic, pane. Já se budu tvářit tak počestně, jak jen dovedu. Nikdo nikdá nepozná, že si mě Vašek tehdá vzal natřikrát.“

„Natašo!“

„Jako Lilie, vašnosto,“ ubezpečila ho. „Jako Lilie.“

„Dobře, můžeme začít. Já si stoupnu doprostřed pentagramu a ty bys mela být v misce.“

Nastalo krátké ticho věnované přemýšlení.

„Snad bude stačit, když se postavíš vedle ní.“

Nataša se k ní poctivě postavila a snažila se vypadat počestně. Nezaujatý pozoroval by to spíš tipoval na problémy se svěračem.

„A co ty zbylé věci z krabice?“ zeptala se ještě.

„To jsou jen reklamní předměty,“ odbyl ji a začal se připravovat na vyvolávání. Instrukce byly naprosto jasné. Asi tak jako příručka pokročilá démonologie, což je pro soupravy „Vyčaruj si sám“ nebývalý úspěch.

Listoval obsáhlým manuálem. Rychle přeskočil bezpečnostní pokyny, aby se dostal k jádru věci. K zaklínací formuli. Tam autoři prozíravě vložili ještě varování navíc: „Čtěte velmi pozorně a nedopusťte se žádné chyby. Za vedlejší účinky neručíme. Případné pozitivní vedlejší účinky se stávají majetkem společnosti Mág&spol.“

Ondřej si několikrát významně odkašlal a začal: „Arghan, numhlak, sumhan restrium sitrum ergnos.“

„Maestro,“ vyrušila ho opovážlivě Nataša.

„Nevidíš snad, že se snažím zaklínat?“

„Já jenom, že čtete překlad upozornění v Hámbrstu, vaše kouzelnosti.“

„Aaaano,“ vypustil ze sebe Ondřej souhlas jako píchlý nafukovací balónek. „Jistě, tento jazyk ovládám a čtu si instrukce nahlas, abych je dobře pochopil. V magii není nic horšího, než nevědět, co právě děláte.“

Nehnul ani brvou a zmíněný úryvek dočetl. Pak ještě jednou, aby to náhodou nevypadalo podivně. Teprve poté si dovolil zalistovat dál, aby našel samotné zaklínadlo. Nadzvedl husté obočí a vrhnul na stránku tázavý pohled. Otočil dál, pak zpátky, dál a zpátky, prolistoval celou knihu od začátku až do konce, aby opět skončil na zaklínadle.

„Nějaký problém, mistře?“

„Nikoliv.“

Pohled na Natašu, pohled na knihu. Významné odkašlání.

„Start.“

Stačilo jediné slovo a zmizel beze stopy. Nataša se rozhlížela kolem dokola, jako by si myslela, že se Ondřej přesunul jen o pár metrů. Když překvapeně zjistila, že je v místnosti úplně sama, zaklela: „Já nána pitomá. Proč já jen neberu peníze předem.“

Ondřej nic takového neslyšel. Stál sice pořád na stejném místě, ale už v úplně jiné dimenzi, což je nejoblíbenější bydliště pro věřitele. Fungovalo to. Ať už si o „Vyčaruj si sám“ myslel cokoliv, tak to fungovalo. Přesto byl trochu rozmrzelý, že musel zackvakat i věci, co vlastně nebyly řeba. Sehnat pannu není levná záležitost, dokonce i nepravou.

Před ním plál mohutný nápis „Do podsvětí vás pustíme za...“ a pod ním už samotné odpočítávání. Jedna minuta. Ne že by se mu tam chtělo, ale už neměl jinou možnost. Jeho milenka Eva zemřela. Byla to tragická událost, ale byl vzdělaný člověk, věděl, že smrt neznamená konec světa. Ihned si zašel za mágem, aby mu ji přičaroval nazpět. A on to opravdu udělal. Za tučný poplatek vrátil její duši zpět. Asi se při podpisu smlouvy zapomněl zmínit o háčku, že její tělo pořád hnilo kdesi v hlíně. Zrovna tu část, kterou měl nejradši.

Když si u dalšího čaroděje vynutil podmínku „i s tělem“ dostalo se mu dalšího nepříjemného překvapení. Přemístila se do těla místního ožraly. A když dostala po tak dlouhé pauze chuť na něco vzrušujícího, raději ji umlátil židlí a poslal její duši zpět do podsvětí.

Co si člověk neudělá, to nemá. A právě proto šáhl pro cenově dostupné kouzlo „Vyčaruj si sám – přesun do podsvětí“. Vezme Evu i s jejím tělem a hezky zpátky do světa živých.

Nula. Odpočet skončil a dveře se otevřely. Ondřej vstoupil opatrným krokem.

Řeka Styx vypadala ... pekelně. Někdo ukázal opravdu velký cit pro detail. Měla rudou, lávovitou barvu a občas z ní vyšlehl mocný plamen. Vystřelil do výše, aby se rozplynul v obláčku kouře a smradlavé síry. Z vody, dá-li se tekutina takto nazývat, občas vyjela paže a snažila se udržet na hladině. Řeka Styx ji však vždycky stáhla dolů.

V celém tom pekelném zmatku se nacházel jediný pevný, nebublající bod - kotviště, u kterého se houpala malá, jednomístná loďka. Když přišel blíže, všiml si cedule, která hlásala: „Nechce se vám čekat na převozníka? Žádný problém! Vyzkoušejte naše nové samoobslužné loďky a dostaňte se do podsvětí ještě dnes.“

Ondřej dobře věděl, že na východě se právě rozpoutala válka nevídaných rozměrů a převozník musí mít práce nad hlavu. Rozhodl se, že nebude čekat a novou službu okamžitě vyzkouší. A jestli všechno vyjde, bude moci napsat recenzi do měsíčníku „Průvodce po podsvětí“.

Do loďky nastoupil pomalu a opatrně, aby se náhodou nepřevrátil. Slyšel sice, že v bublinkové lázní to může být fajn, ale topící se anorektičky ho příliš nepřitahovaly. Když se pohodlně usadil a měl jistotu, že neskončí v plamenech pekelných, vzal do rukou pádla. Ta ovšem jako by byla přivrtaná.

Začal se rozhlížet ve snaze najít nějaký návod k použití a to se mu také podařilo. Zaměřil se na malou zdířku, u které stálo: „Vložte dvě mince.“

Ondřej si uvědomil svoji vlastní hloupost. Ty bezcenné peníze vyhodil hned první. Žijeme snad v moderní době, kde mince zbytečně zatěžují a cinkají. Vždycky obdivoval tu moc a sílu dlužného úpisu. Zvlášť, když ho někomu sám vydával. A kdo by čekal, že ta přiložená pohádka o podsvětí bude opravdová.

Utrhl si z košile dva knoflíky a vložil je do díry. K jeho překvapení se pádla uvolnila a on se mohl konečně odpoutat od břehu. Ponořil je do rozžhaveného magnatu, které považoval za obarvenou vodu, a zabral. Loďka pomalu plula a rozrážela kouř, který se vznášel nad hladinu. Po několika minutách zjistil, že nevidí ani na krok. Nezbývalo mu než doufat, že pořád pluje správným směrem. Stěžoval si, že aspoň ten blbej kompas mu tam dát mohli.

Po čtvrthodině začal pochyboval, že jde o řeku a spíš by to tipoval na moře Styx. Pak ale v dálce spatřil nějaký stín. Nejdříve si myslel, že to je pevnina. Ten tmavý flek se ale pohyboval, musela to být loď. A mířila k němu.

Silueta se začala vyjasňovat. Rozpoznal muže s cylindrem. Nepádloval, loďka se pohybovala úplně sama nějakou neznámou silou.

Když se přiblížil na několik metrů, prohlédl si ho v celé jeho kráse. Měl ďábelský výraz ve tváři a jeho pokožka vypadala, jako by strávil na sluníčku nezdravě dlouhou dobu. Když smekl klobouk, odhalil párek krátkých rohů, které mu rostly na vyholené hlavě. Co mu chybělo na temeni, to vyrovnával na bradě.

„Dobrý den přeji,“ slušně pozdravil.

„Zdravím,“ odpověděl Ondřej nervózně.

„Tak jak?“

„Co prosím?“

„No, jak jste odešel?“

„Kam jsem odešel?“ Nevěděl Ondřej o čem je řeč.

„No přeci na onen svět.“ Začínal už být démon netrpělivý.

„Jed,“ zalhal zkušeně, když si uvědomil svou situaci. „Ve spánku, nic jsem necítil.“

„No to máte štěstí. Znám ty chudáky, co jim chybí půlka obličeje a ještě si musí přidržovat střeva, aby je netáhli za sebou.“

Ondřej na něj hodil zelený pohled. Byl rád, že jenom ten.

„Já se vlastně ani nepředstavil,“ omlouval se ďábel. „Říkejte mi prosím pan Inspektor. Provádím jen běžnou kontrolu.“

„Těší mě, pane Inspektore.“ Zacukal sebou Ondřej. „Mohu vědět, o jakou kontrolu se jedná?“

„Víte, občas se nám stává, že se do podsvětí chtějí dostat živí. Je to hrozně nepříjemná záležitost, protože tam samozřejmě nemají co dělat. Abychom to napravili, musíme je okamžitě zlikvidovat.“

„O-o-opravdu?“

„No co nám zbývá,“ vysvětloval Inspektor. „Ale vy se samozřejmě nemáte čeho bát. Mrtvé už zabít nemůžete. Ha-ha-ha.“

Smál se Inspektor a Ondřej přidal i svůj chabý příspěvek.

„Mohu vědět jestli ten jed neměl nějaké vedlejší příznaky? Cítíte se v pořádku? Víte, musím si dělat záznamy. Někteří sem přichází bez rukou, bez očí či bez hlavy a musíme je dočasně umístit do invalidního podsvětí. Všechny jejich neduhy tam vyléčíme a už si mohou užívat úplně normální posmrtný život, včetně tak slavného ohřívání v kotli. Nebolí vás třeba břicho?“

„Ne, já jsem úplně v pořádku, pane Inspektore.“

„Víte,“ začal šeptat. „Je trochu delikátní záležitost, ale stává se, že občas sem přijde muž, který ztratil jeden důležitý orgán a bojí se o tom říct. Není to náhodou váš případ?“

„Co teď máte na mysli?“

„Však víte.“ Mrknul na něj Inspektor. „Tam dole.“

„Aha.“ Dostal se Ondřej do obrazu a vysvětloval, „ne, ne, všechno v pořádku.“

„Nemám to radši zkontrolovat?“

„Pane Inspektore!“

„Chtěl jsem jen mít jistotu. Vidím, že mince na cestu jste také měl. Skvělé. Lidé mají občas problémy s placením a tak nám u břehu vznikají ghetta žebráků, co se nemohou dostat na druhou stranu. Máte štěstí, že na vás při pohřbu mysleli.“

„Mám ochotné a milující příbuzné,“ konstatoval Ondřej.

„A teď ještě formalitku na závěr, váš úmrtní list, prosím.“ Inspektor napřáhl ruku.

„Úmrtní co?“

„List,“ odpovídal pomalu a zřetelně. „Úmrtní list. Dostal jste ho hned po terminaci své pozemské existence.“

„Kde jen ho můžu mít.“ Začal Ondřej naoko šátrat v kapsách. „Musel jsem si ho někam založit. Momentíček.“

Šacoval se jako by se měl setkat s králem. Jelikož však žádný úmrtní list neměl, nemohl ho ani najít.

„Musel mi vypadnou na pevnině.“

„To je ale opravdu nepříjemné.“

„Je mi to hrozně trapné, pane Inspektore,“ říkal se svěšenou hlavou Ondřej. „Hned po smrti a takový trapas.“

„Ale že jste to vy, pane, mohli bychom to řešit domluvou.“

„Opravdu?“ Rozzářil se.

„Ano, akorát vám budu muset useknout hlavu, abych měl jistotu.“

„Co prosím?“

„Nebojte se, v podsvětí vám ji zase přišijí. Jen sedněte si hezky rovně, bude to jen vteřinka.“

„Počkejte chvíli,“ vykřikl Ondřej, „a dejte tu sekeru pryč.“

„Mám snad použít meč?“ zeptal se Inspektor. Na nic nečekal a v ruce se mu objevil jeden masivní, popravčí. „Nebo vám snad chybí špalek? To nebude žádný problém.“

Ondřej kroutil hlavou a snažil se dostat z dosahu meče.

„Publikum?“ Přestával si Inspektor vědět rady. „Že vy to chcete mít s celou parádou?“

Mrkl na něj.

„Víte, já trpím chorobným strachem z toho, že ztratím hlavu. Nemohl bych se ještě vrátit, abych se po úmrtním listu podíval?“

Inspektor se na chvíli zamyslel a pak souhlasil: „Udělám výjimku, jen kvůli vám. Pádlujte tímto směrem a dostanete ke břehu.“

A Ondřej pádloval jak nejrychleji dovedl. Nepanikařil. Věděl totiž, že ztratit v tuhle chvíli hlavu, by byla obrovská chyba.

Jakmile se jeho loďka dotkla břehu, vyskočil a uháněl k návratovému portálu. Zpátky do světa živých. Skočil do dveří a zabouchl je za sebou. Ani Eva mu za hlavu nestojí.

Když zmizel, podsvětí najednou začalo ztrácet tvary. Tam, kde byla před chvíli řeka Styx, se nacházela prázdná místnost natřená na modro. Uprostřed stáli dva muži. Oběma na hábitech zářil velký nápis: „Vyčaruj si sám.“

„Tenhle portál do podsvětí jde vážně na dračku. Skoro stejně dobře, jako ostrov nymfomanek.“

„Nekecej a makej, už se otevírá další portál.“

A v prázdné, modré místnosti se zjevilo podsvětí...

22. dubna 2013