Rozverný Fabulačník
Michal Ozogán

Všichni lidé jsou neomylní!

Všichni lidé jsou neomylní!

Tak trochu o kráse, tak trochu o lidech, tak trochu o umění. Ale pozor! I troška může být relativní.

Všichni lidé jsou neomylní! Vidíte to tam? Jo? Jo? Ne? Když jsem slyšel toto přeřeknutí, musel jsem se zamyslet. Ne o té chybné formulaci, ale jak je to vlastně geniální. Vždyť ten výrok obsahuje úplně všechno. Dokázal obsáhnout veškerou tu naši omylnost, to nepochopení světa, kterým si lidé znovu a znovu prochází a nedají si říct a nedají. Je tam zhuštěna víra v sebe sama a prapůvodní omyl. Znovu a naposled opakuji – geniální!

Dochází mi, že krása je subjektivnější víc, než jsem si doposavad myslel. Jak jinak by se mohlo objevit něco tak krásného jen ve čtyřech slovech? Jak jinak bych tím mohl být tak fascinován, že o tom píšu na blog? Na rovinu řeknu, že moderní umění není nic pro mě. Pokud něco vypadá jako čmáranice, kterou by hravě zvládl i zblivší se bezdomovec, otáčím oči v sloup a jdu dále. Ale uznávám, že i to může být krásné. Stejně tak jako zvratky Vráti, co bydlí na lavičce.

Dlouho pro mě byly příběhy jen příběhy. Psal jsem je rád a u úsměvem na tváři zabíjel své slaboduché hrdiny. Tehdy jsem ještě neviděl tu prázdnotu příběhu. Jako bych pekl výborný třešňový dort, ale nějakým záhadným způsobem jsem do něj zapomněl přimíchat třešně. Všechno jsem pokryl hustou šlehačkou, aby to nikdo nepoznal. Opět jsem poznával nevšední kouzlo své neomylnosti.

Pokud má být příběh opravdu dobrý, musím do něj vložit kousek sebe. Silné vyprávění dokážu napsat jen tehdy, když mne samotného stravují ty nejzákladnější emoce.  Možná ten osobní náboj vnímám jenom já. Nikdo ve skutečnosti nebudete vědět, proč jsem napsal to, co jsem napsal. Ale jednoznačně jde poznat text, který byl napsán v zapálení.

Poslední dobou zjišťuji, že nalézám krásu tam, kde jsem ji nikdy předtím neviděl. Ono vlastně jen stačilo otevřít oči a nastražit uši. Tak jednoduché. Tak prosté. Tak geniální. Tak krásné. Ale ničemu, co jste tady četli, nevěřte! Proč? Proč? Proč?! Protože všichni lidé jsou neomylní!


Komentáře
  1. Markéta

    Markéta: „. Jako bych pekl výborný třešňový dort, ale nějakým záhadným způsobem jsem do něj zapomněl přimíchat třešně. Všechno jsem pokryl hustou šlehačkou, aby to nikdo nepoznal.“
    Jojo, tak nějak… Ať dělám, co dělám, furt tomu něco chybí. Ale psát, když mě sžírají emoce neumím. Když mě zžírají emoce, umím jen sedět, čumět do zdi a „modlit se“, aby ten den co nejrychleji přešel, abych usnula, no zkrátka tak.
    To jsem si zažila zrovna včera. Ještě je to součástí začarovanýho kruhu zžírající emoce – neschopnost cokoliv dělat – vztek z toho že nic nedělám – ještě horší emoce 🙂

    1. Michal Ozogán

      Michal Ozogán: Emoce nejsou lehká přísada, ale když ji člověk zvládne, tak dost účinná. Ale vztek z toho, že nic neděláš, asi není ta nejlepší emoce na psaní 😀 Nejlepší je vztek na někoho, pomsta a samé takové chytré fičury. Jen je právě důležité prolomit syndrom „chce se mi čumět do zdi“.

Přidejte svůj komentář

 


Nepřehlédněte Senior ex machina

Senior ex machina

Důchodci vždycky byly a vždycky také budou tajemnou silou světa. Své nadlidské schopnosti se jim daří před světem úspěšně tajit a místo nich nám předkládat choromyslné osobnosti. Jak to je doopravdy?

Zobrazit →

Bezdomovus urbanus

Bezdomovus urbanus

Lidé bez domova, jejich osudy jsou smutné a plné trápení, ale to neznamená, že se o nich nedá napsat fejeton. Pokud se vám ta představa příčí, nečtěte dál.

Zobrazit →


Sledujte mě

Odebírejte nové články

Sledujte mě
Nenechte si ujít nové články