Tento příběh je ryze fabulačního charakteru a jakákoliv spojitost s osobami žijícími či mrtvými je sice pravděpodobná, ale naprosto a bez výjimek čistě náhodná. Kterákoliv snaha získat reálná místa či jména vyústí v tragickou smrt hledajícího.

Martin se usadil do svého koženého křesla na kolečkách a pohodlně se v něm rozvalil. Udělal několik veselých otoček, než se opatrně přisunul ke stolu, aby začal pořádně pracovat. Patřil k té přešťastné skupině obyvatel, která se mohla nazývat detektivem. Martin, ale moc dobře věděl, že je víc než to. Jeho srdce vždy zaplesalo v momentě, kdy ho někdo oslovil tím správným titulem – vrchní detektive nebo ještě lépe vážený vrchní detektive. Vše ostatní bylo jen urážkou jeho posvátného majestátu.

Ledabyle si otevřel diář se zelenými deskami a projel všechny důležité události, které ho dnes čekaly. Po chvíli ho zavřel a pečlivě zarovnal mezi sešívačku a štos bílých papírů formátu A4. Podíval se na tikající hodiny. Bylo půl deváté. Jeho oči sklouzly na zápěstí, aby se ujistil, že je to pravda. Chvilku se nervózně rozhlížel, aby opět sáhl pro zápisník a zkontroloval, že je opravdu celý prázdný. Nikdo ho nebude vyrušovat.

Na obrazovce mu mezitím běhalo to nejlepší, co se mu podařilo chytře rozmístěným kamerový systémem zachytit. Byl na svou sbírku úlovků pyšný a všichni kolegové mu ji záviděli, takže jim ji vypálil na DVD, aby se mohla dívat celá rodina. Pro většinu z nich to byla čest pracovat pro takovou legendu v oboru. Ačkoliv se mu dařilo už dlouho, tak opravdovou slávu získal až v okamžiku, kdy jeho kamerový systém zachytil scénu, která do historie vešla jako: „Velká prsní nehoda“. Až ta z něj udělala opravdového, vrchního detektiva.

Martin si to pamatoval, jako by se to stalo včera. Když tento úkaz viděl jeho šedesátiletý šéf, se slzami v očích sundal svou šesticípou hvězdu a vložil ji do rukou mladšího kolegy.

„Už vás nemám co naučit,“ dojatě pronesl a rozhodl se odejít na odpočinek. Poslední, co Martin viděl, bylo vyzývavé tričko „Učitel sexu“, které si jeho postarší kolega tak rád brával k rozhovorům s náctiletými děvčaty, které se mu podařilo vytipovat na kamerách. Vždycky obdivoval jeho odvahu.

Vzpomínky ho na chvíli pohltily a Martin si uvědomil, že hodnou chvíli jen civí do prázdna. Provedl několik rychlých pohybů myší, aby se dostal do reálného světa. Spořič obrazovky se záznamy rázem zmizel a místo nich se objevil „live“ obraz, jak mu říkával. Proklikával se jednou kamerou za druhou, ale jako by se obchodním domě Tesco nedělo vůbec nic zajímavého. Dobře však věděl, že heslo: „Nepropadejte panice!“ mu zachrání život a ne poprvé. Zapnul si kameru číslo 142, 143, 144 a 145, do každého rohu jednu, jen aby mohl pozorovat tu rudovlasou krásku malého vzrůstu, která prodávala kuchyňské náčiní všeho druhu.

Zasnil se.

Pořád se na něj tak líbezně usmívala. Měla doslova andělský výraz ve tváři, který vám zabraňoval si o ní myslet cokoliv zlého. A vnášela spokojenost do životů těm lidem, kteří si přišli koupit pánev, hrnec nebo třeba i kudlu na manžela.

A vrchní detektiv se usmíval na ni. Pravda, ona se usmívala spíše jen tak do prázdna, na lidi kolem, a Martin se usmíval spíše jen tak do monitoru, ale v jeho srdci byli propojeni a usmívali se na sebe navzájem. Představoval si to pouto jako tenký, zlatý provázek, který je spojuje a nic ho nedokáže porušit. Ani ničí ruka ani jakákoliv vzdálenost.

Samozřejmě nevydržel jen u obyčejného koukání a tak zoomoval, odzomovával, natáčel kamery a díval se na ní zleva, zprava, zepředu, zezadu a občas se přistihl, jak přemýšlí nad tím, kterak by asi vypadala zdola. Proto jako svědomitý zaměstnanec obchodního řetězce Tesco Stores hledal, jestli existuje nějaká možnost pro instalaci podlahových kamer. Zatím však nebyl úspěšný. Velmi ho rozlítilo, že nikdo na tak důležitý druh nahlížení nepomyslil.

I když měl k dispozici pouhé čtyři pohledy, nemohl se vynadívat a pozoroval ji dlouhé hodiny. Přesto však, když měl nakonec dost, rozevřel si knihu „Odezírání ze rtů“ a rudovlasou dívku sledoval jen koutkem oka. Plnou pozornost ji věnoval pouze v momentech, kdy se shýbala pro kuchyňské výdobytky, aby je podala zákaznicím nebo nadšeným zákazníkům.

Pak se ale stalo něco naprosto nepředvídatelného, něco, co změnilo jejich romantický vztah bez poskvrnky a zbořilo všechna tabu. Objevil se někdo třetí. Zprvu mu detektiv nevěnoval příliš pozornosti a pokládal ho jen za nějakého podivína. Motal se v obchodě, rozhlížel se na všechny strany jako by něco zoufale hledal a v ruce třímal červenou růži. Jelikož obchody Tesco Stores exoty přímo přitahují, nevěnoval tomu úkazu žádnou pozornost. Když se ale nebezpečně přiblížil k jeho vyvolené, začal tušit, že se mají stát děsivé věci.

Chňapl po vysílačce a zařval z plných plic: „Nosorožče, potřebuju abys zpacifikoval toho chlapíka s růží, přepínám.“

„Víš, že dávat si přezdívky podle zvířat je zvrácenost? Přepínám,“ ozvalo se s praskotem z vysílačky a Martin ji div nerozmlátil o stůl.

„Tohle je situace nejvyšší priority, červený kód, opakuji červený kód, přepínám.“

„Dlabu na tvoje kódy, dokud nestanu zaplaceno za přesčasy. Dlabu na všechno, přepínám.“

„Teď mě dobře poslouchej, jestli toho muže s růži okamžitě nepůjdeš zpacifikovat, tak ti zaručuji, že prozradím čí zadky to v kamerách očumuješ, ty zasranej gerontisto, přepínám.“

Chvíli se ozývalo jen praskání, ale Martin dobře věděl, co přijde potom.

„Kde je? Přepínám.“

„Míří ke kuchyňské sekci, přepínám.“

Martin už nemohl nic dělat, jen tu scénu pozoroval s otevřenou pusou. Jak se Nosorožec prodírá mezi zákazníky a jak se ten neznámý mladík s růží pořád blíží k NÍ. Bylo to beznadějné.

Už ji měl na dohled. Jejich oči setkaly a navzájem se na sebe usmáli, kniha vypadla Markovi z rukou a doslova se nalepil na monitor. Rudovláska celá dojatá přijala růži a spokojeně si k ní přičichla. Úsměv na její tváři se ještě o kousek rozšířil.

Martin tušil, že nebyl věnován jemu. Chtěl všem ukázat, že není vrchní detektiv jen tak pro nic za nic. Navolil maximální zoom a pozoroval dvojici, kterou od sebe dělilo sotva půl metru. Intimní zóna, zhrozil se a na čele se mu objevily kapičky potu.

A pak se mu zbořil svět. Jako ve zpomaleném filmu sledoval, jak se jejich rty přibližují, aby spolu, na okamžik a přece na věčnost, splynuly. To byl konec. A přitom dosud byli spolu tak šťastní.

Když ale Martin cítil, že je úplně na dně, cosi se v něm probudilo. Nevídaná moc, která se doposavad ukrývala hluboko v jeho nitru. Byly to instinkty detektiva. Ne. Instinkty vrchního detektiva.

„POPLÁÁCH,“ zavelel na celou kancelář a do místnosti se jako na zavolanou seběhli dva jeho kolegové.

„Co se děje?“ chtěli vědět, protože tak rozlíceného šéfa ještě nikdy neslyšeli.

„Přišla snad do obchodu nějaká ženská na ostro a s minisukní?“ odhadoval jeden z příchozí a toužebně se podíval na monitor.

„Ne, kolegové,“ zamračil se Martin, „tentokrát je to služebně.“

„Ale to ne,“ zhrozili se detektivové jako jeden muž, „to se zas nějakej bezdomovec vychcal do akvárka pro kapry?“

Martina při té myšlence zamrazilo. To už nechtěl nikdy zažít znovu.

„Tak šílená kočičí žena?“

Vrchní detektiv zakroutil hlavou, ale pro jistotu vrhl jeden kontrolní pohled na lékárničku s náplastmi, které jim dobře posloužila při odchytu stovky koček.

„Pánové, máme tady co dělat se zlodějem toho nejhrubšího zrna. Rozhodl jsem se, že ho zpacifikuju sám. Vaším úkolem je všechno dopodrobna natočit. Až se vrátím, chci jen ty nejlepší záběry.“

Vyřítil se z kontrolní místnosti a doslova vletěl mezi regály, kde na něj se strachem v očích hleděli nakupující lidé. Martin dobře znal poučku „Náš zákazník, náš pán.“ Ta ovšem platila pouze pro prodávající a tak se pro něj všichni návštěvníci obchodu nestávali ničím větším, než potenciálními zloději. Každého probodával nevraživým pohledem.

V bludišti obchodníku domu se vyznal dokonale, hlavně z neustálého studiu prostor pomocí kamer. Brzy se díky své cílevědomosti ocitl přímo v oddělení kuchyňského náčiní. Jeho oči se upnuly na zamilovaný pár. Drželi se za ruce a jeden na druhého s vášní hleděli. Když zákazníci spatřili ten krásný pár, nechtěli je roztrhnout a raději se nic neptali. Martin takovou vlastností netrpěl.

Vykročil rázně vpřed, dostal se mezi ně a jediným pohybem ruky je roztrhl.

„Zatýkám vás!“ prohlásil.

„Co prosím?“ podivil se mladík a zůstal nevěřícně stát.

„Zatýkám vás!“ opakoval a očima neuhnul ani o píď.

„A za co?“ nedal se a protestoval.

„No přece za krádež!“

„A čeho?“

Vrchní detektiv se zarazil. Takový tvrdohlavý odpor nečekal a doufal, že jeho sok v lásce rychle vyklidí bojiště.

„Pánve,“ zpanikařil dřív, než si stačil svou odpověď promyslet.

„Vždyť já žádné nemám,“ mladík bezmocně rozpažil rukama.

Martin dostával chuť ho právě pánví utlouct. Věděl, že to je útok spíše na ženský způsob, ale on by se rád obětoval. Aby však zachránil situaci, rozhodl se udělat něco mnohem odvážnější. Jednou rukou zašmátral k opasku. Když nahmatal to, co potřeboval, provedl jeden z největší kroků svého života.

Otočil se, poklekl na jedno koleno, ukázal zlatý prsten a zadíval se vzhůru.

„Vezmeš si mě?“ otázal se rudovlásky. V jejích očích se cosi zalesklo. Dokázal pozorovat, jak ji přes tvář přechází hned plejáda emocí. Začalo to překvapením, pokračovalo přes šok a krátký záchvat smíchu až po děs a hrůzu, co se to vlastně děje.

Když viděl Martin děs, chtěl ještě zachránit situaci, proto doplnil: „Sleduji tě v kamerách už celé měsíce. Miluji tě.“

A to byla přesně ta kapka, která donutila pohár se přelít. Rudovláska si rozepnula pracovní košili a bez skrupulí ji hodila na zem. Chytla mladíka za ruku a společně odešli pryč.

Martin to nesl těžce. Nemohl se vyrovnat s takovou ztrátou. Ani špehování ho po zbytek dne moc netěšilo. Nazítří se objevila nová dívka prodávající kuchyňské náčiní a vrchní detektiv zjistil krásnou pravdu. Zamiloval se. Zapnul si monitor počítače a začal se kochat.