Slunce pomalu, kousek po kousíčku mizelo za zářným obzorem. Paprsky, které z lesa dělaly překrásné a láskyplné místo, ho začaly opouštět. Šero si nemilosrdně přivlastňovalo vládu nad světem a s razancí sobě vlastní ničilo všechen jas. Za normálních okolností bych si sedl do trávy a pozoroval tu úžasnou hru světel a stínů, které spolu bojují v předem prohrané válce jako život a smrt, jako řád a chaos, jako den a noc. Ale ne dnes … dnes ne.

Ačkoliv Slunce zapadá každý den, vždy to je jiné, něčím originální. Jako boží zázrak, na který se můžeme spolehnout. Dnes celou scenérii dokreslovala oblaka červánků, jež jsem však přes hustý smrkový les mohl jen těžko vidět. Brzy zmizel i poslední paprsek životodárného slunce a já zůstal stát v černočerné tmě obklopen staletými stromy. Nevěděl jsem, co dál. Kam se vydat.

Lidé se často ztrácejí velmi snadno dokonce i ve svých vlastních myšlenkách. Přemýšlí o mnohých věcech, ač si to často nechtějí přiznat. O životě, o svému osudu, o tom, kdo jsou vlastně zač. I já jsem občas myšlenkami zatoulal do neznámých dálek. Nyní jsem měl ale mnoho větší problém – ztratil jsem se fyzicky.

Procházel jsem se známým lesem, obdivoval jeho krásy a až k večeru si uvědomil, že jsem naprosto ztracen. Všechny ty půvabné pěšinky jako by se mě snažily dovést jen tam, kam já vlastně vůbec nechci. Jako by se mi vzepřel celý les, který jsem tak dlouho obdivoval a navštěvoval. Všechna ta známá místa jako by se ztratila, zmizela v hlubinách lesa, a já zůstal sám ve skrytu smrků. Uvědomil jsem si, že čekat zde na záchranu je zbytečné, proto jsem si náhodně vybral směr a vyrazil do neznáma.

Zprvu se mi šlo těžce. Neviděl jsem ani své vlastní nohy, natož na překážky, které se mi neustále stavěly do cesty. Zakopával jsem o co šlo a snažil se potlačit neutuchající nutkání pořádně si zanadávat. Jedině mé vlastní ruce mě chránily před vrážením do okolních stromů. Nemohl jsem uvěřit tomu, že mne les takto trestá. Ani nevím za co.

Ze všeho nejvíc mě ale sužoval můj vlastní strach. Z bubáků, příšer a z podobných pochybných stvoření jsem sice už dávno vyrostl a nevěřil na ně, ale v hloubi duše, jež stále byla zčásti dětská, jsem věděl, že ony existují.

Někde na okraji lidských obydlí, v neprozkoumaných údolích, v hlubinách lesa se před námi skrývají. Můj mozek mi říkal ne, ale moje podvědomí se jen tak odbít nenechalo. Stále jsem slyšel šelest stromů. Jako by spolu mluvily, vyprávěly si o nezvaném hostu, který šlape na jejich kořeny a ruší posvátný noční klid. Když tu náhle za mnou praskla větvička a já se dal zběsilého útěku.

Nebylo to jednoduché běžet jako o život a zároveň se s co největší opatrností vyhýbat nebezpečným překážkám, které jsem ani neviděl. Stálo mě to několik bolestivých šrámů, než jsem se vzpamatoval a konečně zastavil. Chtěl jsem si nafackovat za to, jak jednoduše jsem se nechal vystrašil. Srdce mi dál bušilo a já se zhluboka nadechoval. Brzy vyšel měsíc. Byl v úplňku. Na jednu stranu jsem se radoval z matného světla, které mi poskytoval a na druhou stranu se mi chtě nechtě dostávaly do hlavy představy o stvořeních, jež právě o úplňku začínají lovit neopatrné ztracence. Nervózně jsem se rozhlédl na všechny strany, zda na mě nečíhá nějaká stvůra, a vyrazil svižným krokem vpřed.

Postupoval jsem opatrně a snažil se ignorovat všechny ty noční zvuky, které mě obklopovaly a strašily. Začal jsem pociťovat hrozný chlad. Zuby mi drkotaly. Ruce se mi třásly. A já stále nemohl najít cestu ven z toho bohem zapomenutého místa. Všude byla jen tma, tma a stromy. Jen zoufalství.

Smrkový les pomalu pomalu mizel a nahrazovaly ho listnáče. Tu změnu jsem skoro ani nevnímal a už dávno se vzdal naděje, že bych se bez pomoci z tohoto strašidelného bludiště vůbec dostal. Když tu jsem v dálce uviděl zvláštní světla. Nejdřív jsem si říkal, že to je někdo s baterkou, ale ta světla byla jiná – hrála všemi barvami. Zahlédl jsem uklidňující zeleň, energickou modř a nespoutanou červeň. Všechna světla kroužila v dubovém háji a já se k nim pomalu a nesměle přibližoval. Téměř jsem nedýchal když jsem viděl tu krásu.

Světélka se vzájemně proplétala tvořila nejrůznější odstíny a poletovala mezi duby. Mé oči mi říkali, že to jsou jen světla, ale já v duchu cítil, že to jsou nepoddajné ženy. Jako víly lesa, které se rozhodly vzdát hold všem stromům a já je téměř nedýchaje obdivoval. Slyšel jsem jejich hlasy, jejich šepot, ale nerozuměl jsem mu. Mohl jsem cítit jen tu nádheru. Ta hra barev mě straně přitahovala. Nechtěl jsem je vyrušit z jejich radovánek, proto jsem se přiblížil tiše jak jen to šlo a dál nevyrušoval.

Nevím kolik času tehdy uplynulo. Ležel jsem tam v hebké trávě a pozoroval tančící víly. V tu chvíli jsem nevěřil, že by celá ta scéna mohla někdy skončit. Pořád jsem slyšel jejich šepot, který se nesl jako vánek a uklidňoval mou duši. Srdce už mi nebušilo strachem, ale vzrušením. Cítil jsem každý jejich krok, jako bych stál přímo vedle nich. V ten okamžik jsem udělal velmi neuvážené rozhodnutí. Chtěl jsem být ve středu všeho dění, poznat tu nespoutanou sílu přírody, tak jsem vstal a vstoupil do dubového kruhu.

Náhle všechna světla pohasla a místo nich se objevily temné stíny. Dokonce i matné světlo úplňku jako by pohaslo. Všechno jsem zkazil, problesklo mi hlavou. Z blaženého pocitu se opět stal hrozný chlad, který mě začal okamžitě sužovat. Víly se změnily. Už to nebyl ten ladný pohyb a tichý šepot. Byl to vítr a křik. Jako by se všechna jejich energie uvolnila v jediném okamžiku. Snažil jsem si zacpat uši rukama, protože to bylo nesnesitelné, ale nic nepomáhalo. Nakonec mě vítr srazil k zemi a okolí se zklidnilo. Alespoň prozatím.

„Vstoupil jsi do vílího kruhu.“ Slyšel jsem šepot a nad hlavou mi proletělo zelené světýlko.

„To byla velká chyba, smrtelníku,“ strašil modrý hlásek.

„Nikdo do našeho kruhu nesmí vstoupit,“ řekl červený hlas a nade mnou se všechna tři světélka opět rozdivočela. Na chvíli jsem měl dojem dojem že na mne zapomněla, tak jsem se snažil dostat z kruhu ven, ale silný vítr vytvořil bariéru, která mě opět poslala dovnitř.

„Z našeho kruhu nemůžeš uniknout …“

„… sami jsme ho začarovaly…“

„… a přístup smrtelníkům zakázaly,“ dokončil větu červený hlas. Nemohl jsem uvěřit svým vlastním uším a zároveň se bál o svou budoucnost. Světla nade mnou stále divočela, tak jsem se s nimi chtěl pokusit domluvit po dobrém. Evidentně měli dostatek moci na to, aby si se mnou dělaly co chtěly.

„Já jsem se ztratil,“ křičel jsem ve snaze přehlušit prudký vítr.

„A co jsi v našem lese vůbec pohledával?“

„Snad jsi nechtěl ubližovat stromečkům.“

„Nebo zvířátkům.“

„To bychom nerady slyšely.“

„My máme rády přírodu a jsme nerady, když ji někdo ničí. Zraňuje nás to, aby věděl.“

„Na něco takového bych nikdy nepomyslel,“ snažil jsem se obhajovat. „Já tu přišel váš obdivovat les.“

„Sestry, ten smrtelník se snaží o lichotky.“

„Je tak sladký,“ zasnil se červený hlásek.

„Snad jsi se nezamilovala.“

„Ne.“

„Ale ano.“

„Ne.“

„Všichni víme, že ho miluješ.“

„To teda nemiluju. Jen mu chci jen pomoct.“

„Protože ho miluješ!“

„Možná trošku,“ řekl stydlivě červený hlásek.

„Chtěl bych jen najít cestu domů,“ prosil jsem rozhádané víly. Vítr náhle zmizel stejně rychle jako se objevil. Světla se opět rozzářila a začala kroužit na dobovým hájem. Chvilku tančila a já cítil jak se smějí a užívají si to. Nakonec vyrazily z kruhu ven a já musel rychle na nohy abych jim stačil. Utíkal jsem lesem a následoval je. Tentokrát mi v cestě nestály žádné překážky. Zalila mě vlna štěstí a spokojenosti. Když jsem se ale cítil nejlépe, světla zmizela a já opět stál sám ve tmě.

Zjistil jsem, že toto je okraj lesa. Vytoužená cesta domů. Ještě před nedávném bych za ni dal cokoliv. Nyní jsem chtěl zůstat v lese s vílami a dál si s nimi užívat jejich tanec. Věděl jsem, že to ale nejde. Tak jsem vyrazil domů. Tu noc jsem ještě zaslechl tři slabé hlásky, jak si spolu povídají.

„Byl to člověk.“

„Nikdy by vám to neklapalo.“

„Já vím,“ přitakal zklamaně ten třetí. A nastalo ticho, které přerušoval jen občasný šepot stromů.