Posadil jsem se vedle svého dědy. Na sobě měl černý oblek. Za moc nestál, ale pro něj byl ten nejoblíbenější. Právo výběru jsme mu upřít nemohli, to by od nás opravdu nebylo hezké. Ve tváři mu byl vidět nepatrný úsměv. Jako by se radoval. Oslavoval tuto událost.

Poslední dobou byl trošku pomalejší. Rychlost jeho myšlenek byla fascinující, protože jste mu mohli říct vtip ráno a on se zasmál večer. Přesně jako v nějakém špatném vtipu o blondýnkách. Na druhou stranu to bylo jen dobře. Položím mu k rakvi květinu a pomyslím si: „Byl tak pomalý, že ten autobus ani necítil.“