Mít dobré známky na základce je asi prokletí. Vašeho zaměstnavatele, či kohokoliv jiného, příliš zajímat nebudou, ale na mnoho let se zaškatulkujete do toho chytrého. Takový člověk sice všechno ví, ale vzato kol a kolem je úplně o hovně. Je to takový druh sociálního harakiri, které se ani nemusí páchat dobrovolně. Co jsem mohl dělat, když mi odpovědi na otázky prostě vyskakovaly v hlavě? Snažil jsem se, aby to nebylo moc vidět, takže jsem se nikdy nehlásil a vůbec, tvářil jsem se, že ani neexistuju. Co to ale bylo platné, když písemku jsem dostal stejně.

Každá veřejně vyhlášená známka byla dalším hřebíkem do škatule. Stačí mít výsledky na vyšší než průměrně úrovni a je z vás perpetuum mobile na:

  • dodělávky úkolů
  • půjčování poznámek
  • opisování při písemkách

Těžit z neštěstí

Teprve na druhém stupni jsem se z toho naučil těžit a většinu svojí pomoci zpoplatnil. Ačkoliv jsou prý altruisté sexuálně přitažlivý, na základce to příliš nefunguje, takže mi komerční zaměření přišlo jasná volba. Šlo buď o převody nízkých částek, jídla nebo ochrany před případnými agresory. Když nad tím teď přemýšlím, byl jsem vlastně já ten zlý, kdo ostatním kradl svačiny.

giphy (14)

Musím trochu litovat ty dnešní sociální vyvrhele, kteří musí odpovídat na všechny dotazy prakticky realtime a trénují si práci v call centru. Na druhou stranu, mohou vybírat studijní poplatek v bitcoinu či využívat další vymoženosti dnešní doby.

Přemýšlím ve slovech

Moje vzpomínky nebývají ani ucelené ani obrazové. Možná to je ten důvod, protože si nepamatuji obličeje a ani nemohu spočítat, kolik kamarádů jsem už se zdvihnutým nosem přehlédl. Nejhorší jsou ti, co mají strašně obyčejné tváře a vypadají jako každý druhý. I moje vzpomínky jsou jako krátké odstavce nebo útržky vět, kterým nedokážu přiřadit ani místo ani rok. Jsou to často nepodstatné detaily, na kterých lpím, ale které jsou pro ostatní stejně blízké jako japonská kultura.

Některé jsem už dávno zapomenul, vymazal ze světa, ale některé se mě už nikdy nepustí. Šli jsme z nějakého školního výletu nebo něčeho podobného a já si suverénně nesl v igelitovém pytlíku houby. Už ani nevím, zda jsem věděl, že po zapaření zjedovatí, ale dobře si vybavuji, že jeden spolužák to okomentoval: „Je sice chytrej, ale v životě nepoužitelnej.“ Nevím, jestli mě víc zasáhlo to, že to řekl nebo že to byla pravda.

V tu dobu, ani po mnoho dalších let jsem tomu nemohl rozporovat. Co jiného čekat od člověka, co si vystuduje gympl a udělá si bakaláře na ekonomce? To přece není někdo, kdo by měl plán a věděl, co dělá. Všechny tyhle stanice byly jen snahou vyhnout se dospělosti a vlastní odpovědnosti za život. Na střední i na výšce se totiž s vámi přes všechny varování pořád mazlí.

Tonu nebo plavu?

Dobrovolně bych se asi do Prahy nikdy nepřestěhoval. Myšlenka cizího prostředí, ve kterém se vůbec nevyznám, ve mně vyvolávala hrůzu a děs. Ty dva měsíce, které jsem strávil na kolejích, byly jedny z nejhorších v mém životě. Strašně jsem to tam nenáviděl. Ve vedlejším pokoji bydleli nějací dva svářeči, co si po nocích pouštěli porno. A jednou mi ukradli kečup.

giphy (15)

Jak už to tak bývá, stěhoval jsem se kvůli holce. A po dvou měsících jsem zjistil, že jsem tam úplně sám. A být na všechno sám, je ta největší škola života.

Těžko říct, jak vypadá někdo, kdo je v životě použitelný. V jakých situacích se to projevuje? Přišlo mi, že můj test použitelnosti byl, jako by mě hodili do vody a zatímco se vyhýbat silným proudům, nohy mi masírovaly piraně. Pravda je taková, že se mnou není lehké pořízení. Někdy přestanu odpovídat na emaily, na lidi se tvářím všelijak a zařizování je pro mě horor. Takže vlastně ani nevím, jestli v té vodě tonu nebo plavu. Ale to už ke mně asi patří.