Už v nadpisu se mi zdánlivě podařilo několik velice nebezpečných věcí:

  1. Udělal jsem blbce téměř ze všech lidí, co znám. Protože každému se občas zasekne deska.
  2. Udělal jsem blbce ze sebe, protože to dělám taky.
  3. Udělal jsem ze sebe blbce nadvakrát, protože se říká „už staří Římané“ a můj učitel poetiky by mi to dal sežrat i se sešitem.
  4. Udělal jsem ze sebe blbce na třikrát, protože Řekové „songy“ neposlouchali, jen občas drnkali na harfu nebo lyru nebo satyrovu flétnu.

Nicméně jsem to udělal pouze zdánlivě, protože:

  1. Nikoho jsem za blbce neznačil, to byli Řekové.
  2. Řekové udělali blbce ze mě. Ale už jsou mrtví, takže to je vlastně status quo.
  3. Já na mého učitele poetiky stejně nikdy moc nedal.
  4. A proč by nemohli drnkat tu jednu samou věc na tu jednu samou harfu … ?
  5. A vůbec, nedá se mi věřit

Co je to za puntík? (what’s the point)

Ale zpátky k tomu, o čem tohle je. Určitě jste zažili situaci, kdy jste si zapnuli funkci přehrávat jednu a tu samou písničku stále dokola. A pak jste poslouchali a poslouchali, že to nebyl vid dokonavý, ale nedokonavý. Jenže i vid nedokonavý má svoje hranice a neustálým posloucháním znovu a znovu se song zničí. Vyprchá z něj to kouzlo, které měl a které vás dokonale pohltilo.

Každý to dělá. Jakože asi ne každý, ale dělá to tak statisticky významné procento, že si mohu obhájit tvrzení, že to vlastně dělá každý. U mě je to naštěstí tlumeno tím, že multitasking řadím spíše do božských schopností. To je asi důvod, proč bych čistě teoreticky dokázal poslouchat deseti hodinový loop Nian cat. Možná bych se přitom mohl natočit na video. Jsem si jistý, že by to mělo magnificentní úspěch.

Je v tom věda

Poučení o zhnusení písničky, ale není výplod mé čisté fantasie. Je to totiž reální ekonomický ukazatel, tzv. teorie mezního užitku. Jedno jabko je dobrý, druhý docela taky a z dvacátýho vám je na blití. A z dvacátýho prvýho blijete. Nezáleží na tom, jak máme co rádi. Když budeme něco nestydatě konzumovat, brzo nám to poleze krkem. A ne dolů, ale nahoru.

A co s tím vším mají společného Řekové? Oni to totiž věděli. Či minimálně tušili. Je to poměrně nedávno, co jsem se stal samozvaným expertem na jejich filosofii. Dobře, jenom jsem dostal jedničku u zkoušky, ale zas kdo z vás to má?! Řekové ve všem věřili na uměřenost. Je dobré dát si víno. Není dobré dát si pět lahví. Je dobré ojet sousedku naproti. Není dobré ojet celé patro a roznášet nebezpečné nemoci jako je zbouchnutí. Je dobré makat. Není dobré makat od svítání do setmění. Je dobré poslouchat muziku. Není dobré poslouchat smyčku o jedné skladbě.

giphy

Dobře se to dá shrnout mým oblíbeným prohlášením, které se většinou nesetká s pozitivní odezvou: „Lidi, neblbněte!“

Očekávatelné ale

Jenže … není to trochu nuda neblbnout? Udržovat se pořád v jedné lajně a vybočovat jen tolik, kolik nám řecká filosofie uměřenosti umožní. Občas je nutné udělat něco velkého. Takové malé zemětřesení, maximálně pět na Richterově stupnici. Šest když si věříte. Jenže, neblbneme potom moc? Jo, ale vlastně je to ok.

Opět nám staří Řekové pomůžou. Ona přece existuje i uměřenost v neuměřenosti. Proto si všichni dieatáři dávají žravé dny. Kdyby si je nedali, asi by si ruku zožrali. A když si nad tím tak zamyslím, budu muset změnit svou nesmrtelnou hlášku na: „Lidi, blbněte tak akorát.“