Do Prahy jsem to dostal vlastně náhodou. Ti kouzelněji založení z vás by mohli tvrdit osudem. Nikdy jsem po ní nijak netoužil, nijak jsem neuvažoval, že bych se do toho doupěte kriminálních živlů přestěhoval. A přesto tu teď sedím (rozvaluju se) pod tisícem jeřábů, plamen svíčky mi plápolá vedle notebooku a jemným, žlutým světlem dopadá na mého medového méďu, ze kterého sem tam vysaju sladký nektar. Sedím si ve svém pokoji, do kterého jsem dotáhl tolik věci, že si už nedovedu představit, jak to někdy vystěhuji.

Už jsem usedlík. Novousedlík!

The Peklo

Lukostrelbu … Musíte umět.

A photo posted by Rozverný Fabulačník (@fabulatorcz) on

Na Praze jsem už od mala měl nejradši žluté autobusy, které mě vezly do ní a z ní a bylo mi jedno kam. Jakmile jsem vyrazil do těch dlouhých ulic, tak jsem byl totálně lost. Sice mě nehonil černý kouř, ale já jsem náročný člověk a chci vědět, kam jdu. Tehdy jsem ještě neměl po ruce zařízení, které by bylo permanentně připojené na internet a dokáže mi říct, kde jsem. A taky o mně ví mnoho dalších, převážně děsivých věcí…

Tehdy byla Praha velmi nebezpečné a bláznivé místo. A přece jsem byl na sebe nesmírně hrdý, když jsem na Václavské náměstí dorazil z Holešovic pěšky, aniž bych se podíval na mapu. To bylo velké vítězství dne. Pak jsem ještě získal práci.

A přece má Praha určitou ošklivou pachuť, kterou jsem si musel projít. Říká se jí Vltava. Sázava. Dunaj. Volha? Tak nějak. Prostě kolej na Chodově, kde se mi zabodávaly třísky do rukou. Kde kohoutek tekl asi ze čtyř děr a jedna z nich mířila přímo do mého obličeje. Místo, kde si jsem téměř stoprocentně jistý, že mi spolubydlící ztopili kečup. Všechno ostatní bych nějak překousl, ale nikdo mi nebude šahat na kečup! O nocích jsem měl pocit, že mi pod okny probíhá pouliční válka. A podle toho, jak se neustále opakovala, to asi byla remíza. Aspoň kolejbáby byly v pohodě. Ty dva měsíce byly k nevydržení. Už nikdy nic. Už nikdy víc.

The Očistec

Já a mých tisíc jeřábů vám přejeme šťastný nový rok

A photo posted by Rozverný Fabulačník (@fabulatorcz) on

A pak jsem si pronajmul pokoj a v něm byla postel a to bylo všechno a já byl spokojený. Na zemi je přece místa dost, jen kdybych já blázen neztratil to heslo k wi-fi. Šlapal jsem po střepech, protože tu byla tma a veškerý svoje nádobí jsem se pokládal na zem. Ale byl jsem happy, protože jsem věděl, že z ledničky mi už nikdo kečup krást nebude.

Krátce poté jsem dostal nový nábytek a židli a mohl si to všechno naaranžovat, jen podle svého a nikdo mi do toho nekecal. Asi pětkrát jsem to celé předělal, než jsem byl spokojený. A pak ještě jednou. A pak ještě dvakrát. Koupil si repráky, monitor, tiskárnu a asi tunu činek. Stal jsem se technicky nejlépe vybaveným obyvatelem bytu a mám tu sedm zařízení, která dokážou sosat wi-fi. Nechal jsem si svůj pokoj zazelenat a dával rostliny všude tam, kam se vešly. A pak jsem si ozdobil strop tak, že mi září všemi barvami a houpe se, když zafoukám. Mohl jsem si vařit cokoliv jsem nechtěl a nikdo nepoznal, že to byl ve výsledku hnus, protože nikdo jiný to nemusel ochutnat.

P.S. – Jsem samozvaný expert na brownies a cookies.

Skořicové palačinky, to je matroš.

A photo posted by Rozverný Fabulačník (@fabulatorcz) on

V Praze jsem navštívil spoustu míst – divadla, bazény, školy, sportoviště, restaurace, vinárny, kafárny, byl jsem v černočerném výtahu, plul jsem na lodi a odrážel útoky hladových Rusů, skákal jsem do silnice, abych autům ukázal, že já mám přednost, přelézal jsem ploty a utíkal před šílenci. V Praze je to všechno a dá se to i přežít. Pokud neskočíte pod metro, pod tramvaj, prostě pokud se nechováte jako nezodpovědný idiot. Nebo se tak chovejte, ale mějte štěstí.

Je to trochu s podivem, jak Praha táhne, jak se tu lidé kumulují a jak se stává takovým malým středobodem všeho. Dokud jsem v ní nebydlel, vůbec mi nechyběla, a teď mám najednou pocit, že už nedokážu být nikde jinde. A přece má své malé dvojče, svoje synonymum a zároveň opozitum, svoje Brno. Neznám Brno, ale miluji Moravu a dost možná bych miloval i Brno. Vždyť je snad něco krásnějšího než moravština?

Praha není špatná, protože je jen taková, jakou si ji uděláte. Ta za nic nemůže. Je v tom nevinně. Ona je jen prostředek. Použít a zahodit.

The Ráj?

Poliklinika prošek art

A photo posted by Rozverný Fabulačník (@fabulatorcz) on

A přece je to všechno málo, všechno je to jen malá třešinka na takovém tom hodně tučném dortu. Jako si líznout, ale ne kousnout. Jako zkusit sníst čokoládu tak, že ji oslintáte. Vždyť je tolik skrytých možností, tolik tajemných uliček, tolik promarněných možností. Tolik nepoznaného. A teprve, až se stanu vědoucím, až budu vědět kde jsem a jak se kam dostanu, a kde jsou ty nejlepší kousky, pak teprve se můžu dostat z očistce do ráje.

Pořád je dost času. Honí mě jen vybírači dobročinných sbírek. Ti mě chtějí mít v pekle za to, že jim nedám ani floka. Nemám totiž srdce. To kdyby začali ty sbírky organizovat koťátka… No potěš pánbůh, to bych brzo skončil na mizině.

A teď? Vzít si pořádnou lžíci a začít žrát. A nebo srát na lžíci. Bůh nám přece dal pracky jako malé lopaty.