Templářské fópá

Martin a Lucka se vydávají k neprozkoumaným jeskyním. Na počátku to vypadá, že vše běží podle plánu jako hodinky, ale brzy se ručička zadrhne... Jaké obyvatele černočerná tma skrývá?

„Kde to vázne, Lucko?“ zařval jsem z plných plic. Mnohokrát už jsem slyšel, že v lese se volat nemá, ale já se nikdy o ty chudáčky zvířátka moc nestaral. Chtěl jsem hlavně udělat dojem na Lucku a ukázat, že jsem frajer, kterej toho o pravidlech ví asi tolik, co mravenečník o atomové energii. Brzy se již sličná plavovláska vynořila z houští a ošklivě se na mně zamračila: „Kam sakra ženeš, Martine?“

„Sory,“ odvětil jsem. „Musim si zvykat na tu tvoji pomalou chůzi.“

„To určitě,“ zasmála se. Nejspíš na mně bylo vidět, jak jsem zadýchaný, možná i červený jako rak, ačkoliv jsem se to snažil ze všech sil skrýt. Evidentně by bylo snažší porazit hurikán ve hře na foukanou. K atletovi mám ještě hodně daleko. Naštěstí se nedomnívám, na rozdíl od drtivě většiny mých spolužáků, že hraní LOH 2008 zlepší mou fyzickou kondici.

„Už mi konečně řekneš kam to deme?“ Snažila se ze mě Lucka páčit informace. Menší dramatická pauza v mém podaní ještě umocnila onu mystickou tajuplnost. Začal jsem vyprávět: „Tohle místo už od pradávna sloužilo jako posvátný les. Pravěcí lidé zde sloužili své modlitby čtyřem živlům a doufali v jejich náklonnost. Po tisíci letech se zde usadili druidové, protože znali sílu tohoto místa. O jarní a podzimní rovnodennosti se zde prováděli krvavé rituály na oslavu bohyně Matky. Mnoho panen, čistých jako měsíční světlo, zde bylo obětováno, aby roční období, taková, jaká je známe, zůstala zachována...“

„Aha. Zkoušíš na mně příběh ala bububu?“ skočila mi do řeči. „Řekneš mi, že tady žijou mýtický potvory a tak? Šak víš.“

I když se snažila shazovat hodnotu mého vyprávění, pokračoval jsem s tváří tak kamennou, že by se za ni ani golem nemusel stydět: „To byl jen úvod. Teď začne vopravdickej příběh. Nuže, Keltové byli vytlačeni a toto místo navždy zapomenuto...“

„A jak teda vo tom víš,“ dráždila mně opět svými připomínkami.

„Starý moudrosti, Lucko. Starý moudrosti. Moje zdroje jsou tajný a já je nemůžu nikomu prozradit. Je to votázka života a smrti. Teď se ale do doby středověké. Do doby čestných rytířů a sličných panen, které se jimi nechaly rády zachraňovat. Toto místo, ač dlouho opuštěné, stále přitahovalo pozornost nejrůznějších dobrodruhů i čarodějnic, které zde provozovaly pekelné rejdy s démony. Nakonec se zde usadil starý templářský řád a všechny ty pohany vystrnadil.“

„Jůůůůů,“ projevila svoje zaujetí Lucka. „To jsou ty zmizelí rytíři, jak je nechat pobít ten francouzskej king.“

„Máš recht, Lucko. Jen tě musím opravit – tito rytíři jsou jen domněle zmizelí. Od mých zdrojů, které, jak už jsem poznamenal, nemohu prozradit, jsem se dozvěděl, že do tajné jeskyně schovali všechny své poklady a později se zde začali i tajně scházet. Templáři tak v Čechách přežili až do dnešních dnů. Žijí mezi námi. Stačí se jen pozorně dívat.“

„A my teď dem najít ten poklad?“ zeptala se Lucka nadšeně.

„Přesně tak,“ přitakal jsem. Vše vycházelo podle mého perfektního plánu. Nebyly tu žádné mušky, či jiná podobná havěť hmyzovitého typu. Story o templářích se mi opravdu povedlo. Už včera jsem na tenhle prokletý kopec vylezl, nebo spíše se vyplazil, abych vytvořil několik tajuplných stop, jež by potvrzovaly mou veskrze šílenou hypotézu.

Šli jsme ještě pár minut přes hustý lesní porost, překračovali spadané stromy, až jsme se do dostali k jeskyni. Vchod byl tak veliký, že by jím prošel i dospělý muž, aniž by se musel krčit. Chodby se táhly hluboko do základů kopce a žádný geolog se je ještě neuráčil pořádně prozkoumat. Lucku ale nejvíc zaujalo ohniště. Bylo vidět, že je používané.

„To je ono?“ šeptla mi do ucha jako by se bála, že když zakřičí, vyplaší duchy v jeskyni. „Jooo,“ řekl jsem stejným šeptavým hlasem. „Trochu se tu porozhlídnem.“ Oba jsme padli na všechny čtyři a začali šátrat po zemi doufaje, že narazíme na nějaký zvláštní a starobylý artefakt. Nalezení předpřipraveného objevu jsem nechal na Lucce, aby z celé té šarády taky něco měla. Chvíli jsem se začínal bát, že to mine, ale brzy se ozvat vítězoslavný výkřik, jež ve mně vyvolal vlnu úlevy.

„Mrkej co sem našla,“ zvedala Lucka bílý plášť s červeným křížem na zádech, „tak vona to je fakt pravda a já myslela, že jen kecáš.“

Usmál jsem se a přikývl. Sehnat ten plášť rozhodně nebylo jednoduché. A pořádně namalovat ten kříž … no byla to makačka. Jak vidno, tak se vyplatila, protože Lucka vůbec nepochybovala o jeho autentičnosti.

„Tam,“ vykřikla náhle znovu. „Leží tam nějaký meč.“

Ukazovala kamsi do porostu. Žádný meč tam samozřejmě být nemohl, protože jsem tam žádný nedal. O to větší bylo moje překvapení, když ho zvedala do výše. Nemohl jsem uvěřit svým vlastním očím. Jak se tady mohl objevit.

„Fíha, ten je velkej,“ pochvalovala si ho Lucka a několikrát si s ním cvičně mávla, takže jsem si musel vytvořit bezpečný odstup. Chvilku jsem civěl na její neohrabané pohyby. Tak to tedy alespoň vypadalo. Ve skutečnosti jsem byl v úplně jiném světě. Řešil jsem, jak se tu ten zatracený meč mohl objevit. Ze zamyšlení mně náhle vytrhly kroky, které se ozývaly z nitra jeskyně. Srdce se mi rozbušilo. Dech téměř zastavil.

Upřeně jsem hleděl na vchod a zahlédl postavu s kápí. Jen co si mně všimla, tak zase zmizela v temnotě. Lucka ji také viděla, protože její nový meč zůstal skloněný a oči ji mířily na stejné místo jako ty mé. Jak se však zdálo, nebyla vystrašená jako já, nýbrž úplně zářila nadšením. Evidentně si moje dobrodružství užívala. Zrovna když jsem nad ním ztratil kontrolu.

„No páni,“ vzdechla nadšením. „Viděls ho?“

Jelikož jsem měl žaludek až v krku, tak jsem se nezmohl na nic jiného, než na pouhé nesmělé přikývnutí. Mé zaraženosti si Lucka nevšimla nebo ji záměrně ignorovala. Vzala mi z batohu baterky, kterými jsem se doma vybavil a jednu z nich mi vrazila do ruky.

„Za ním,“ zavelela a vešla dovnitř. Já snad začnu věřit na ty pitomý přísloví, pomyslel jsem si. Všechno co uděláš, že ti dřív nebo později vrátí. Následoval jsem jí do té černočerné tmy plné dávno zemřelých templářů, kteří mi přišli jako přespříliš živí. Kdybych byl věřící, v tu chvíli bych se jistě pomodlil.

„Luckoooo,“ křičel jsem. „Počkej chvíli.“

„Kde to vázne, Martine?“ zasmála se a ani na okamžik nezpomalila. Musel jsem následovat mihotající baterku přede mnou. Cestou jsem mohl pozorovat staleté stalagmity a stalaktity, ale nedělal jsem to. Dosud jsem nemohl rozdýchat přítomnost templářů, kterýžto vznikli v mé hlavně teprve včera.

Konečně jsem Lucku dohnal. Ne snad že bych snad běžel rychleji, ale ona se prostě zastavila. Skoro bych řekl, že ani nedýchala.

„Dík žes počkala,“ řekl jsem jí. Ona však jen upírala oči kupředu. Napodobil jsem jí a pak to spatřil.

Viděl jsem obrovskou jeskyní síň. Ze stropu po kapkách padala voda do modrého jezírka. Kap, kap, kap, ozýval se zvláštní zvukový doprovod. U stěn plály louče a ozařovaly celou scenérii. Tu jsem ale vnímal jen okrajově, protože mnohem víc mně zaujala asi dvacetičlenná skupinka lidí s bílými plášti. Všichni na sobě měli červený kříž.

„Templáři,“ vydechl jsem téměř neslyšně. A my teď objevili jejich tajnou skrýš.

„Narušili jste naše setkání,“ vykřikli sborovým hlasem a vytasily meče. Lucka měla víc odvahy než rozumu a připravila se na nerovný souboj. Templáři se k nám krok po kroku blížili. Nemohl jsem utéct, úplně jsem zamrzl a zůstal stát na místě. Neschopen jediného slova nebo pohybu.

Už byli jeden krok od nás. Už napřahovali své ostré čepele, když tu se jeden z nich zeptal: „Kde máte kostýmy?“

„Kostýmy?“ zarazil jsem se a strach se mně trochu opadl. Začalo to být podivné.

„Jo, kostýmy. Jste přece královští, ne?“

„Královští?“

„Co se furt tak blbě ptáš,“ okřikl mně templář. „Víte vy vo tom larpu vůbec něco?“

Už, už mi lezlo na jazyk slovo larpu, když Lucka vyprskla smíchy. Smála se ještě hodně dlouho a tak nějak jsme se k ní všichni přidali. Zprvu jsem vlastně ani nevěděl, čemu se smějeme, ale bral jsem to jako lepší alternativu ke druhé, velmi špičaté a ostré možnosti. Hoši templářský mi vysvětlili, že tady hrají hru v převlecích a bojují proti královským, kteří se snaží najít jejich poklad. Dokonce mě ubezpečili, že žádná templářská setkání se zde nekonají. Že by o tom určitě věděli.

Oběma se nám ulevilo, že nás nechtějí zabít. I když Lucka byla trochu zklamaná, že si nezabojuje a musí vrátit nalezený meč. Jeden z nich nás doprovodil k východu, abychom náhodou nezabloudili. S templářem jsme se rozloučili a vrátili se zpátky do města. I po letech se k tomu dobrodružství vracíme a stále se mu musíme smát. Říkáme mu naše malé templářské fópá.

5. listopadu 2010