Rozverný Fabulačník
Michal Ozogán

Stopy paměti – Richard Powers

Stopy paměti – Richard Powers

Kniha Stopy paměti je příběh o lidech a jejich mozcích. O tom, že stačí jediné malé škrábnutí a to nám smaže malou, ale nepostradatelnou část našeho života. Všechno, co slyšíme, všechno, co vidíme, nekompromisně mozek zpracuje, předá to našemu já a ať už to je jakkoliv nelogické – věříme tomu.

Jak se člověk dostane ke knize jako jsou Stopy paměti? To si takhle štráduje po knihkupectví, ohmatává výtisky, občas nějaký prolistuje, jakože ví, co dělá a nakonec si úplně náhodně vybere jeden z titulů, prokáže se kartičkou ISIC a zaplatí. A tak, bez vlastního přičinění, v ruce drží psychologický román.

Karin opouští všechno. Svou práci, svůj domov, svůj živit, jen aby pomohla pomoci svému bratru Markovi, který se stal obětí autonehody. Ke smrti mu chyběl jenom krůček. Nicméně i přes poškození mozku přežije a pomalu se zotavuje. Když však nabude plného vědomí, nepoznává svou vlastní sestru a je přesvědčen, že ji nehradil její dvojník. Dokonce ani vyhlášený neurovědec Weber není schopný dát víc než pouhopouhou útěchu. Toliko k příběhu.

Co je vlastně já?

Na začátku je poutavě popsáno Markovo probouzení k vědomí. Z tvora, který se ani nedokáže hýbat, se postupně vyvine plně myslící jedinec. Vzhledem k Capgrasově syndromu se svět z jeho pohledu stává nepřejícím, nepřátelským a upřímně i dost šíleným místem. A právě tento kontrast mezi myšlením Karin, Marka a doktora Webera je jasně viditelný.

Stopy paměti jsou protkány hříčkami přírody a jejich pokřiveným myšlením. Je zde příběh o muži, který cítil svou amputovanou končetinu a byl přesvědčený že ji pořád má. O muži, který přestavil vnímat pravou stranu. Nebo o ženě, která si myslela, že jedna z jejích končetin patří někomu jinému. Všechno jasně ukazuje na to, že co si myslíme, může být ve skutečnosti jen hodnověrná iluze, kterou nám předkládá sám velký mozek.

„No, nevím, komu patří. A to mě rozčiluje, pane doktore.“
Nemohla by být vaše?
„Vyloučeno, pane doktore. Copak myslíte, že bych nepoznala vlastní ruku?“
Přiměl ji, aby si pravou dlaní přejela po levé paži, až odshora, od ramene. Všechno drželo pohromadě. Čí je to tedy ruka?
„Nemohla by být vaše, pane doktore?“
Ale vždyť je spojena s vaším tělem.
„Vy jste doktor. Měl byste vědět, že nemůžeme vždycky věřit tomu, co vidíte.“

Všichni máme depku

Z psychologického hlediska se ale kniha nevěnuje pouze poškození Markova mozku a dalším výstřelkům přírody. Prakticky všechny hlavní postavy se musejí vyrovnat se sebou samými a to je dohání až na pokraj zdravého rozumu. Pokud něco takového vůbec existuje. V neposlední řadě je zmíněno, že polovina populace USA jede na antidepresivech nebo podobných lécích, které ovlivňují náladu.

Stopy paměti jsou obtížné, pětsetistránkové čtení, kterému v prostředku chybí určitá dynamika a nudí. Nicméně čtenářům, kteří s ní vydrží až do konce nabídne strhující závěr, který spojí příběhy všech postav do jednoho celku. Nejlepší pasáže jsou vyprávěny z pohledu Marka, ale těch zas nebylo tolik. Ostatní postavy mi nepřišli až tak zajímavé a ani jsem se do nich příliš nevžil. Je velká škoda, že popsaná požkození mozku jsou spíše vsuvky a není jim věnována větší pozornost. Takhle sice zaujmou, ale v dlouhém textu se ztratí.

Pokud mohu knihu někomu doporučit, tak jedině trpělivým lidem, kteří se zajímají o fungování mozku.


Komentáře
  1. Markéta

    Markéta: To zní zajímavě. O Capgarsově syndromu už jsem slyšela během nějakého MOOC, a je to hodně nepříjemná věc, která často končí opravdu hodně špatně.
    Mozek je opravdu zajímavý, docela mě recenze zaujala, ale nemám vůbec čas na další knihy… Škoda 🙂

    1. Michal Ozogán

      Michal Ozogán: Čas je vždycky – jenom fronta může být dlouhá. Ale abych se přiznal, čtení flákám. Těžce flákám. Nebo čtu špatné knihy.

  2. Daeris

    Daeris: Vzhledem k tomu, že bych chtěla bejt psychiatrička nebo aspoň psycholožka, mě tyhlety věci o mozku a o lidský psychice celkově strašně zajímaj. Kdysi jsem četla knížku Záhady experimentální psychologie, moc se mi líbila a jestli se vo psychologii aspoň trochu zajímáš, tak by se ti mohla líbit taky.

    Vo Capgrasově syndromu jsem ještě neslyšela, ale znám Cotardův syndrom, což je asi docela taky pěkný svinstvo. Myslim, že deprese a tyhlety syndromy spolu hooodně úzce souvisej.

    1. Michal Ozogán

      Michal Ozogán: No já mám k psychylogii velmi osobitý a velmi těžce vysvětlitelný vztah, který je založený na silné ambivalenci.

      Je hezká náhoda, že v knížce se Cotardův syndrom také vyskytuje. Jako je to nepředstavitelný, když u někoho dojde k takovému zkratu.

Přidejte svůj komentář

 


Nepřehlédněte Na hřbetě želvy celým vesmírem

Na hřbetě želvy celým vesmírem

Tak nějak by se mohl nazývat cestopisný článek ze Zeměplochy, obrovského světa, kde neskutečnost jde ruku v ruce s rozumem. Cestuje na zádech A’tuin a brázdí nekonečné vesmírné proudy.

Zobrazit →

Húrinovy děti – J. R. R. Tolkien

Húrinovy děti – J. R. R. Tolkien

Húrinovy děti jsou pouze výsekem jedné báje z Tolkienova Silmarillionu, ale díky své rozsáhlosti a spletitému příběhu jim nedělá problém stát v samostatné knize, která je navíc obohacena o krásné ilustrace.

Zobrazit →


Sledujte mě

Odebírejte nové články

Sledujte mě
Nenechte si ujít nové články