Šarlatové písmeno je především příběh o morálce, o vině a o výčitkách. Toto téma už není pro dnešní dobu aktuální, protože na hříšnost se nenahlíží tak jako dříve a tím pádem slouží spíše jako exkurze do tehdejší doby. Respektive do Nového světa, kde byly mnohem tvrdší poměry než v Evropě.

V tomto je téma Pýchy a předsudku dnešní době bližší, protože spousta zlatokopek (či zlatokopů) máme i dnes. Jen už většinou nemají statut ženy, ale milenky.

Děcka dělat se nevyplácí

Hlavní postavou Šarlatového písmena je Hester Prynnovejová, která udělá tu chybu, že se spustí s mužem, který ani trochu nepřípomíná jejího manžela Rogera. Ten je sice považován za mrtvého, ale na scénu se objeví přesně v momentě, kdy už Hester stojí na pranýři za to, že má s někým dítě a nikdo neví s kým. Na znamení tohoto hříchu musí nosit šarlatové písmeno. Hester ho k nelibosti obce nenosí jako potupu, ale jako krásnou ozdobu. Všichni se jí straní, ale ona si z toho moc velkou hlavu nedělá a ještě navíc svou dceru vychovává k obrazu dosti divokému.

Toliko k ději. Na začátku mě nesmírně vytočil prolog, který zabírá cirka čtvrtinu knihy, a který je jen o tom, že je to vlastně založeno na skutečných událostech. Naprosto zbytečná část, kterou jsem mohl přeskočit. Kdyby mi to někdo řekl.

Pomstáááááá

Kniha obsahuje rozvláčné popisy prostředí, které jsou někdy sice zdlouhavé, ale jindy zase velmi zajímavé a rychle ubíhající. Kniha se čte dobře, ačkoliv ne tak svižně jako tomu bylo v Pýše a předsudku.

Velmi se mi líbila postava Rogera, který se z uvážlivého gentlemana mění ve stvůru bažící po pomstě. Je jen docela škoda, že pomsta má obecně v knihách velmi negativní reputaci. Musel jsem se smířit s tím, že Roger je prostě záporák.

Kdybych měl Šarlatové písmeno hodnotit čistě konzumně, tak děj mě až tolik neoslovil. Knihu bych doporučil především těm, kteří by rádi poznali dobové poměry.