Barbora Jiříčková

Nejdříve bych tě poprosil, aby ses čtenářům v krátkosti představila. Kdo jsi, odkud jsi, jaké jsou tvé koníčky a jak jsi se vlastně dostala do Ameriky?
Bára – Vystudovala jsem gympl v Jablonci nad Nisou a nevěděla, kam se vydat po maturitě. Už dlouho bylo mým snem jet na školu do Ameriky, proto jsem o tom i začala jednat, ale nějak se to protáhlo a já skončila na rok v Pardubicích, na studiu literatury. Tam jsem se alespoň dozvěděla víc o nakladatelské činnosti a snad i díky tomu se mi podařilo vydat první knihu, s názvem Lantuin, což bylo mým snem.

Další rok ale klapla Amerika, dostala jsem stipendium na Northeastern State University v Oklahomě, díky tenisu. Obesílala jsem trenéry, a tenhle o mě projevil velký zájem, proto jsem zvolila právě tuhle školu.

Můžu tak pokračovat ve sportu, protože, co si budeme povídat, hýbat se člověk potřebuje, aby nezplesnivěl, jak říká můj taťka. Krom toho mě pochopitelně baví psát, mám rozpracované tři knížky, taky píšu na blog. Ráda kreslím, i když na to není tolik času, kolik bych si přála. Miluju konverzace o zemích, které bych chtěla navštívit, ráda cestuju, hlavně proto, že mě fascinuje poznávat nové věci, nebo se na ně alespoň dívat z dosud nepoznaných úhlů. Taky ráda čtu, i když pomalu, a často se mazlím s naším francouzským buldočkem.

Proč zrovna Amerika? Co tě do ní nejvíce lákalo? Máš snad k ní nějaký zvláštní vztah?
Bára – Možná proto, že jsem jako malá moc koukala na Disney filmy. Ne, vážně. Amerika mi vždycky připadala jako země rozletu a velkých možností. Západ se mi navíc zdá jako dobrá destinace pro mladé lidi, protože tam je možnost dělat práci, která vás při vaší snaze může někam dostat. Západní kultura je mi navíc bližší, alespoň zatím, protože se víc podobá té mé, kterou znám, takže nabízí i spoustu možností k zábavě a trávení volného času, což se kromě práce pochopitelně také počítá K východu a jeho filozofiím možná přičichnu až budu starší a budu hledat klid a harmonii.

Jinak jsem k Americe nějaký vyloženě detailní vztah neměla, toužím zkrátka navštívit několik určitých zemí, a Spojené státy jsou jednou z nich. Hlavně tedy Kalifornie, to je dosud můj nesplněný sen.

A překvapil tě život tam? Je to tak, jak sis to představovala nebo tě pro příchodu čekal jiný, než vysněný svět?
Bára – Realita je ve většině případů jiná než sny. Začalo to už samotnými přípravami, kdy jsem si uvědomovala, že teď půl roku neuvidím rodinu, nevyspím se ve vlastní posteli, nepohladím našeho pejska, neprojedu se jabloneckým autobusem… Nebylo mi z toho zrovna veselo. Navíc jsem ještě nikdy předtím neletěla letadlem, tohle bylo poprvé, a rovnou přes oceán.

V prvních dnech jsem se udiveně rozhlížela kolem sebe, všechno bylo najednou jiné, nové. Nebyla jsem překvapená, protože Oklahoma nejspíš vypadá jako typická ukázka Ameriky, s kovboji, indiány, křesly na verandách domů, které vypadají jako postavené z papíru, varování před tornády… Všechno okolo je vyloženě „americké“.

Život tam mě na druhou stranu překvapuje každou chvíli. Všímám si detailů, rozdílností oproti Evropě. Někdy mě to fascinuje, jindy štve. Evropa mi pořád chybí.

A čím se teda liší Američané od Evropanů? Co ti na nich přijde dobré a co naopak nesnášíš?
Bára – Ve velkých městech to je asi jiné, ale lidé tady na středozápadě mi připadají povrchnější, než lidé z Evropy. Možná jsem ještě úplně nenašla podstatu jejich myšlení, možná bych to měla vyjádřit jiným slůvkem, ale zatím mi to tak připadá. Spousta Američanů se zajímá hlavně o své auto, o fotbal, o křeslo na verandě, a za kulturní událost považují sobotní návštěvu supermarketu. Možná jim to ale tak vyhovuje, protože jsou oproti většině Evropanů ohromně milí a usměvaví. Jsou přátelští, ochotní a nikam příliš nespěchají.

K tomu jsou Američané hodně věřící. Pro nás Čechy se náboženství pomalu ani neshoduje s moderním životem, ale u nich je to naprosto běžná věc, každý se baví o bibli, miluje Ježíše a chodí v neděli do kostela. Sama jsem v americkém kostele ještě nikdy nebyla, ale chci ho jednou navštívit. Ptala jsem se na to jedné Američanky, a ta mi řekla, že se při obřadech hodně zpívá, trochu recituje z bible…

Změnil tě tvůj pobyt? Jsi v nějakých ohledech „američtější“ než jsi bývala? Nebo se snažíš kulturu pozorovat, ale žádné zvyky nepřijímat?
Bára – Delší čas strávený v zahraničí mě pochopitelně změnil. Myslím, že jsem dospěla o něco rychleji, než bych byla bývala byla dospěla doma. Hlavně proto, že jsem se najednou musela postarat sama o sebe, nikdo za mě nic nezjišťoval, kam mě poslali, tam jsem musela sama, apod.

Americkou kulturu jsem ale zatím nepřebrala, pořád si držím své starokontinentální zvyky, které mají mnohem delší historii, což se mi líbí, je to hluboké, zajímavé a svým způsobem utěšující. Rozhodně se mi ale v hlavě otevřel nový pohled na Ameriku, takže když se teď třeba dívám na nějaký americký film, už mi to prostředí nepřipadá diametrálně odlišné, ale naopak známé. Je to trochu zvláštní pocit.

Jak jsi na začátku říkala, že kromě cestování ráda píšeš a máš už vydanou jednu knihu. Můžeš něco o ní říct?
Bára – Na prvotině jsem začala pracovat už když mi bylo patnáct. Z dřívějška jsem měla vymyšlené postavy, a tak nějak samovolně se na ně začaly lepit i různé příhody, které nakonec vykrystalizovaly v celý příběh. Rukopis jsem tvořila přes dva roky, a potom ještě hodně upravovala. Taky jsem ke každé kapitole nakreslila malý obrázek a zpodobnila i čtyři hrdiny.

Hlavními postavami jsou sourozenci, bratr a sestra, kteří vyrůstají v našem dnešním světě. Už odmalička ale vědí, že ačkoliv to většina lidí nevnímá, všude kolem se to hemží tajuplnými bytostmi a mocnými starými silami. Kvůli jednomu večeru se dostanou do křížku s ozbrojenou jednotkou a jsou nuceni přidat se k úkolu, který právě řeší oddělení tajné služby, a který není právě bezpečný.
Jejich dobrodružství ale končí jen zčásti, na konci knihy totiž rovnýma nohama vklouzáváme do nových vod, do nového příběhu, který se vynoří z mlhy až ve druhém dílu.

To je opravdu raný věk pro napsaní knihy. Jak jsi vlastně našla nakladetele?
Bára – Začínající spisovatelé to s hledáním nakladatelů opravdu nemají jednoduché, to je všeobecně známo. Většině z nich se to ani nepodaří, ale tím jsem se nenechala odradit. Vytipovala jsem si pár nakladatelství a poslala jim email, jestli se vůbec zabývají vydáváním fantasy knih pro mládež, do Fragmentu jsme dokonce s taťkou telefonovali. Nato jsem jim poslala rukopis spolu s vlastními ilustracemi a dalšími drobnostmi, což je zaujalo a poslali knihu na posudek, nakonec se ale rozhodli, že mi ji nevydají.

Následovalo trochu hluché období, kdy jsem se soustředila na maturitu, ale potom jsem poslala email do nakladatelství Lika klub. V Praze jsem se následně spolu s rodiči a sestrou sešla s paní redaktorkou a společně se dohodli na vydání knihy.

A jak ti nakladatelství do tvého díla mluvilo? Musela jsi se hodně podřizovat jejich přáním? Nebo ti dali v podstatě volnou ruku?
Bára – S paní redaktorkou jsme se dohodly, že knihu necháme víceméně jako můj autorský počin. Jí se text líbil a důrazněji do něho zasáhla jen jednou, na konci knihy, kam se dostala jedna nelogičnost, která unikla mému zraku.

Opravovala tedy spíše gramatiku, sem tam pozměnila slovo. Nakonec mi napsala dopis, co opravovala nejvíc a na co bych si při příštím psaní měla dát pozor. Takové řádky člověka nejprve trochu popíchnou, přece jen, nikdy není příjemné číst si o svých nedokonalostech, ale já jsem za to nakonec ráda. Vždyť jak jinak by mohl autor jít kupředu? Když víte o svých chybách, je mnohem jednodušší je eliminovat a u další knihy být lepší.

A na závěr bych se tě zeptal: co bys vzkázala všem těm, kteří by knížku také rádi napsali a vydali?
Bára – Napsat knížku není jednoduché a vydat ji už vůbec ne. Připravte se na to, že vás bude čekat náročná cesta shánění nakladatele nebo jiné formy zveřejnění, cestiček dnes už existuje hodně, stačí se trochu popídit.

Rozhodně si ale nenechte nic vymlouvat, sněte, vymýšlejte, tvořte a pište, jak vám srdce velí, vždyť o to přece jde v první řadě. A pokud to vaše dílko bude moci ve světě obstát, ono si už své čtenáře najde, věřte tomu.

Díky za trpělivé odpovídání na otázky a ať se ti daři v literárním i cestovatelském životě.

Chcete Báru v jejím úsilí podpořit? Navštivte její blog – lantuin.blog.cz a pokud chcete být neustále v obraze, dejte like její Facebook stránce.