První náznak, že moje vidění není, co bývalo, přišel před nějakými pěti lety. Z hecu jsem se dostavil k praktickému lékaři. Byl leden. Řekl jsem si, že ten rok si dám do kupy svoje zdraví. Ne že by bylo nějak špatné, ale člověk nikdy neví.

Součástí prevence byl i oční test. Když jsem se zadíval na tabuli s písmeny, přišla mi nějak daleko. Opravdu je tohle normovaná vzdálenost? Neposunul někdo z legrace tu pásku? Dolní písmenka mi připadala jako fleky od guláše. Písmenka o řádek výše jako větší fleky od guláše.

Když jsem vyjmenovával dolní řadu, vnukl jsem si představu, že čtu. Upřímně? Hádal jsem. Jelikož to po skončení prohlídky nikdo nekomentoval, šlo mi to asi dobře. Svůj horší zrak jsem popřel a považoval ho jen za efekt zmrzlých očí. Život šel dál.

„Pane, vy máte špatný zrak“

Další náznak, že něco není v pořádku, přišel až tento rok. Nedokázal jsem rozpoznat barvu turistické značky. Tvar jsem viděl, ale jestli je to zelená nebo modrá jsem rozlišil až na vzdálenost několika metrů. A tak jsem si řekl, že uzrál čas a znovu jsem dorazil na prevenci.

Písmenkové tabulky jsem se obával jako prvňáček, kterému hrozí velká trojka. Sestra zavelela na čáru a já se podíval na svého nepřítele. Nebylo to tak zlé. Pak jsem si musel zakrýt jedno oko a neviděl jsem zhola nic. Na druhém to samé. Verdikt byl jasný: „Pane, vy máte špatný zrak.“

U očařky jsem se ocitl o měsíc později. Vymámila ze mě titul, který jsem jí nechtěl říct, a po celou dobu mě oslovovala pane bakaláři. Posadila mě za přístroj, co udělal vzzzz, vzzzz, vzzzz a oznámila mi: „Pane bakaláři, vy špatně vidíte.“

Popření, smíření

Navzdory tomu všemu jsem si pořád myslel, že to přece není tak zlé. Uznával jsem, že když je něco malé a daleko, nepřečtu to. Jenže jsem nebyl schopný říct, jestli jsem vůbec někdy viděl na takovou vzdálenost. Vždyť zrak se zhoršuje postupně a není možné říct: „Tak a teď je to špatné.“ Je to jako když dáte žábu do studené vody a pomalu ji uvaříte. Taky si toho nevšimne, dokud kolem ní neplavou bubliny.

Když mi paní doktorka nasadila první sklíčka, můj život se změnil. To, co byl jen rozmazaný flek, se najednou stalo písmenem. Úplný Boží zázrak. Až v tu chvíli můj mozek konečně uznal, že nic nevidí a já mohl se svýma očima najít smír.

Brýle jsem dostal o čtrnáct dní později a učím se s nimi žít.