Kapitola I.
Vzhůru do oblak

Nad planinou se líně vznášela obrovská vzducholoď. Občas se vlivem silného větru zakymácela, ale ze svého místa se odpoutat nemohla, protože ji tam pevně držela ocelová lana. Jen opravdová vichřice by mohla nadělat problémy.

Těsně u země byla luxusní kabina s několika patry, která mohla pojmout až dvacet majetných hostů. Ono by se jich tam samozřejmě vešlo mnohem více, ale to už by si nemohli užívat přepychu. Na každé straně se nacházely dvě turbíny, které byly poháněny mohutným parním strojem v útrobách vzducholodi. Už teď z ventilů stoupal hustý černý dým. Celý kolos jako by čekal na slavnostní vypuštění, které ho podle přihlížejícího davu čekalo již velmi brzy.

Pro hosty byl už s předstihem postaven velký altán, kde se mohli všichni občerstvit exotickými jídly a uhasit svou žízeň silným vínem. Číšníci kmitali sem a tam, aby každému stačilo jen natáhnout ruku a nemuseli se ploužit až ke stolům. Drtivá většina mužů nasadila při této akci vážné výrazy a černé oblečení. Frak, kalhoty, cylindr, to byla jediná kombinace, kterou znali. Všichni to museli být bohatí obchodníci, kteří v nedávné době získali nevídaný vliv. Byznys hýbe světem.

Bylo tu i několik dam ve zdobených šatech, které dělaly doprovod svým manželům. Některé z nich si život ve smetánce očividně užívaly. Peníze pro ně byly něčím, čím se rozhodně nemá šetřit, ale naopak bezmyšlenkovitě rozhazovat.

I v této snobské společnosti se ale našel jeden extravagant. Praktický celý se oblékl do močálově zelené – frak, kalhoty i cylindr. Jen košile měla barvu bílou, i když i zde byl patrný nádech světle zelené. Kolem krku mu visel foťák a v pravé ruce svíral poznámkový blok s nabroušenou tužkou. V obličeji by se mohl zdát mladým a nezkušeným, ale dlouhá bradka mu propůjčovala jistou míru vážnosti. Naopak jeho neblahá proslulost mu ji srážela.

Zdá se, že pozoruje okolí a vybírá si svou příští oběť. Někoho prostořekého, který vás nevědomky navede k senzaci. K hotové novinářské lahůdce. Stačí jen navázat nezávaznou konverzaci a nenápadně si připravit příruční notýsek. Informace není otázkou lidí, ale otázkou času.

„Madam,“ oslovil slečnu s andělskou tváří a blonďatými vlasy, která byla sotva plnoletá a políbil jí ruku, „jak to, že neznám vaše drahé jméno?“

„Asi příliš nechodíte do vyšší společnosti,“ usmála se a dodala, „pane … Hastrmane.“

„Můžete mi říkat pan Trnitý, novinář, k vašim službám,“ smekl svůj cylindr a hluboce se uklonil.

„Můj manžel mi o vás vyprávěl…“

„… nejspíše pěl samou chválu na mé jméno …“

„… a říkal, že strkáte svůj dlouhý nos do věcí, po kterých vám nic není,“ dořekla slečna a trochu se zamračila, když jí pan Trnitý skočil řeči.

„Pak tedy musíte být Kateřina Mrázková,“ řekl a vzal jednomu z číšníků jednohubku, která ležela na stříbrném podnose, „nedáte si dračí pamlsek?“

„To je z opravdové draka?“ zeptala se dychtivě Kateřina a prohlížela si ten kousek modrého masa, který byl napíchnut na tyčce z průzračného kovu. Zdálo se jí, že to mrtvé maso žije. Jako by drak v tom kousku stále žil a čekal, až ho někdo vysvobodí.

„Vypadá dá to na draka z wormského chovu,“ prohlížel si znaleckým pohledem pochoutku pan Trnitý, „maso sice nedosahuje kvality divokých draků, ale i tak se řadí k těm luxusnějším kouskům.“

Kateřina si pochoutku ještě chvíli prohlížela, jako by to byla nějaké prastaré umělecké dílo a poté ji vzala do rukou a ždibíček ochutnala. Nejdříve se jí ve tváři objevil blažený výraz uspokojení, který se vzápětí změnil v naprosté zděšení. Dračí jednohubku vyplivla z úst a vykřikla: „To pálí.“

Někteří hosté se zvědavě otočili. Pan Trnitý už byl připraven a nabídl dámě sklenku vína, jež zrovna vzal z podnosu dalšího číšníka. Kateřina ji vypila na ex a zhluboka dýchala, zatímco očima probodávala toho, kdo jí to celé způsobil. Když se dostatečně rozdýchala a zapila tu ostrou chuť další sklenkou, rozhořčeně řekla: „Ty jeden syčáků, cos mi to nabízel.“

„Ale slečno Kateřino,“ chlácholil ji pan Trnitý, „byla to jen taková legrácka. Dračí maso není pro každý jazýček.“

„Tak legrácka,“ zavrčela, ale nic dalšího říct nestihla, protože za zády se jí ozval hlas: „Kateřino? Jsi v pořádku? Snad tě ten pán neobtěžuje.“

Ke dvojci se přivalil obtloustlý pán, jež zrovna na svých zlatých kapesních hodinách netrpělivě kontroloval čas. Na tváři si pěstoval mohutný knír, který mu mohl závidět kdejaký muž. Taky se o něj dennodenně poctivě staral a považoval ho za svou velikou chloubu.

„Kdepak, Viktore. Jen jsme si povídali,“ špitla Kateřina a o dračí pochoutce diskrétně pomlčela. Teprve teď si příchozí muž prohlédl pana Trnitého. Výraz v jeho tváři předznamenával velmi nepříjemný rozhovor.

„Radek Trnitý … novinář, který neví, co by roupama dělal,“ ušklíbl se pan Viktor.

„K vašim službám, pane Mrázku,“ řekl ironickým tónem Radek a naznačil úklonu. Bylo na něm vidět, že se dobře baví.

V tom celý altán zalilo bílé světlo a hosté vyděšeně vyjekli. Někteří dokonce začali křičet „mágové útočí“ nebo „pomóc oslepl jsem“. Sklo se tříštilo, protože do číšníků lidé neopatrně vráželi. Zavládl chaos.

Světlo ale zmizelo stejně rychle jako se objevilo, a když hosté zjistili, že se vůbec nic nestalo, začali se vracet ke společenské konverzaci. Nikdy z nich nechtěl upozornit na svůj kratičký hysterický záchvat. O něčem takovém se mezi smetánkou nemluví. Stačilo jen sesbírat rozbité sklo ze země.

„S tím vaším bleskem už nic nefoťte,“ řekl nabručeně pan Mrázek a zamračil se jak jen to šlo, „vyděsíte nám hosty. Mohl jste alespoň říct sýr.“

„Když já mám rád všechno autentické,“ obhajoval se Radek, zatímco si šteloval svůj fotostroj, aby byl připraven na další snímek, „žádné křečovité úsměvy, ty lidem vůbec nesluší. A navíc, vaše žena vypadá andělsky v každé situaci, takže není třeba ji upozorňovat.“

To pana Mrázka rozhodně neuklidnilo, ostatně Radek po něčem takovém ani netoužil. On přímo miloval provokování těch mocnějších a majetnějších. Naopak Kateřina se koutkem úst pousmála.

„Kateřino, nech nás osamotě,“ řekl pan Mrázek a chytil Radka za rameno. Vedl ho ke kraji altánu, kde bylo větší soukromí.

„Tak co potřebujete slyšet dnes, pane novinář.“

„Slyšel jsem, že vaše společnost má opět problémy s trpaslíky,“ začal Radek vyzvídat a už měl připravený blok a tužku, kam by si mohl zapsat všechny podstatné informace.

„Ti malý hajzlíci zase stávkují,“ vrtěl hlavou pan Mrázek, „pořád se jim nelíbí, že jejich práci mohou hravě nahradit parní stroje. Jsou to hrozní tradicionalisti. Pořád by dolovali uhlí postaru, ale tak malé množství našim továrnám nestačí. Nevidí, že budoucnost je někde jinde a oni se jí musí přizpůsobit.“

„Myslíte jako elfové?“

„Přesně tak. Ti špičatý ucha dokážou využít každou správnou příležitost, která jim spadne do klína. To jejich magický dříví hoří mnohem líp, než obyčejný uhlí. Všichni z toho máme nebývalý profit.“

„Slyšel jsem, že v elfských lesích teď vládne kriminalita a už tam není bezpečno jako za starých časů. Myslíte, že za to může alkohol, který jste tam začal dovážet?“

„To ať si vyřídí elfové mezi sebou. Dokud plní kvóty, tam nemáme důvod se strachovat ani řešit jejich malicherné problémy.“

Vtom se přiřítil nějaký muž, který téměř jistě k nóbl hostům nepatřil. Měl na sobě měl kožené oblečení, který bylo na mnoha místech potrhané a pokryté krví jako by ho přepadlo nějaké zvíře. Vypadal nesmírně vyčerpaně a sípal: „Pane, máme problém s…“

„Mlč,“okřikl ho pan Mrázek a nenápadně poukázal na Radka, který to nemohl vydržet a musel se začít usmívat. Potrhaný muž si ho nejspíše nevšiml a nyní se tvářil obzvláště vyděšeně.

„Bedřichu,“ křikl pan Mrázek do davu, ze kterého se během okamžiku vynořil obrněný voják. Na hlavě měl špičatou helmu a hruď mu zakrýval železný pancíř. V ruce svíral podivnou kovou tyč, která byla vyšší než on sám a u pasu se mu houpala pistole.

„Hlídej tady pana Trnitého, aby se náhodou neztratil,“ ukázal na Radka a sám se s oním zraněným mužem vydal do útrob vzducholodi. Pan Mrázek se celou cestu nervózně ohlížel jako by se bál, že ho někdo spatří.

„Pane,“ pokynul voják a ukázal do středu altánku. Radek se tam odevzdaně vydal. Ten záhadný muž je přímá cesta k senzaci. Přemýšlel, co se v nitru vzducholodi může nacházet. Než stačil zapříst rozhovor s další osobou, začal slavnostní proslov.

K řečnickému pultu se dobelhal starší pán. K pohybu mu pomáhala černá vycházková hůl. Vlasy už měl šedivé, ani o svůj vous se příliš nestaral. Radek ho hned poznal, jmenoval se August Slepý a díky práci jeho manželky tu dnes stojí. To ona byla duchovní matkou vzducholodi.

Ačkoliv měl pronést velkolepou řeč, vypadal sklesle a vyčerpaně jako by šel právě na pohřeb.

„Vážené dámy, vážení pánové,“ pokynul hlavou na hosty, „sešli jsme s zde, abychom se stali svědky jedné z největších událostí v lidské historii. Poprvé, bez kouzel a magie či létajících tvorů, ovládneme nebe. Bude nám stačit jen práce lidských rukou a síla páry.

Má žena na tomto stoji, na vzducholodi, jak ji pojmenovala, pracovala celý svůj život. Bohužel se dnešního dne nedožila a nemůže tedy spatřit své celoživotní dílo. Někteří lidé říkají, že to je trest boží a tento stroj jen ďáblovým vynálezem. Na něco takového já nevěřím. Já věřím v člověka a jeho sílu poznání. Ne v Boha a jeho prázdná slova.“

Po posledním výroku to v altánu zašumělo. Starý pán se odmlčel a hned, jak se udělalo ticho, pokračoval: „Vzducholoď bude moci bezpečně přepracovat nejen cestující z města do města, ale můžeme ji využít i k vojenským účelům. Na rozdíl od zvířat se nedá vyplašit, takže nám poskytne taktickou výhodu v boji proti našim úhlavním nepřátelům.

Ještě než nastoupíte do tohoto velkolepého létajícího stroje, který jsem podle své manželky pojmenoval Markéta, bych rád svou družku uctil minutou ticha.“

Muži sňali své cylindry a zahleděli se do země. Ubíjející ticho přehlušoval jen parní stroj, který už běžel na plné obrátky. Čas v malých přesýpacích hodinách na pultu ubýval. Vynálezkyně si s nimi často připomínala staré časy. Doby, kdy jsme se neřídili podle přesných mechanických přístrojů, ale podle písku. Poslední zrnko opustilo horní baňku.

„A nyní, vzhůru do oblak,“ prohlásil s nadšením starý pán a veškerá únava z něj jako bleskem zmizela.

Cestu mělo zamluvenou pouze dvacet hostů a Radek bych jedním z nich. Jako zástupce renomovaného deníků tu prostě musel být. Každá společnost totiž potřebovala dobré jméno a prestiž mezi prostým lidem.

K rampě zamířil kromě Radka i jeden trpaslík, Kateřina, pan Slepý a skupinka vážně se tvářících pánů. Každý musel před vstupem projít osobní prohlídkou. Nikomu se to příliš nelíbilo, ale Bedřich a Evžen, dva strážní, se snažili být velmi diskrétní. Problémy nastaly až s Kateřinou.

„Co si to dovolujete,“ rozčilovala se, „na mě nikdo šahat nebude.“

„Ale madam, toto je povinná prohlídka, na palubu nesmí jít nikdo ozbrojen. Rovněž musíme zkontrolovat zda nemáte znamení magie.“

„Víte, kdo já jsem? Víte, kdo já jsem? Mému manželovi tohle všechno patří, tak mě okamžitě pusťte dovnitř.“

Strážní se tvářili šokovaně a bylo vidět, že nechtějí žádné problémy. Uklonili se a pustili Kateřinu dovnitř bez prohlídky. Radek sebevědomě vyrazil za ní, ale stráže ho svými kovovými holemi zastavili.

„Kampak?“ zeptali se.

„Jsem tu s ní,“ prohlásil bez zaváhání Radek. Stráže na jeho slova nedali a prošacovali ho výjimečně důkladně. K jejich zklamání nic zakázaného nenašli a tak ho chtě nechtě museli pustit dovnitř.

Radek po strmých schodech vyšel až úplně nahoru, kde se nacházela místnost pro pasažéry. Celé to tu bylo prosklené. Všechny cestující čeká nahoře skvělý výhled, pokud tedy nemají strach z výšek. V rohu místnosti stál bar a za ním utíral mladý elf sklenice. Na dosah měl i poloprázdnou láhev vodky. Občas si trochu přihnul. Elfové měli vždy větší výdrž než lidé.

Jako poslední do místnosti do místnosti vstoupil kapitán. Poznat ho nebylo těžké, protože jako jediný měl místo cylindru námořnickou čapku. Mladá léta měl už sice za sebou, ale pořád ještě sršel energií. Pro mnohé byla až nebezpečně nakažlivá.

„Dámy, pánové, dovolte abych se představil. Mé jméno je Adam Ruprecht a po celou dobu naší cesty budu kapitánem tohoto plavidla. Jediným mým úkolem je abychom šťastně dorazili do Landanu a vy si cestu co možná nejvíce užili. Nějaké dotazy?“ zeptal se kapitán. Hosté se po sobě nervózně dívali, ale nikdo si o slovo neřekl.

„V tom případě myslím, že nastal čas k vyplutí,“ řekl nadšeně hostům a zamával ven z okna. Muži začali odvazovat ocelová lana, aby vzducholodi už nic nebránilo k odletu. Kapitán stál už připraven u svých dvou kormidel. Jediným pohybem páky napojil turbíny na parní stroj, aby se rychle odlepil od země. Nejdříve to začalo házet, ale stroj se brzy uklidnil.

Lidé začali tleskat, když viděli, jak kolos stoupá kolmo vzhůru. Byl to úžasný pohled. Člověk poprvé překonává gravitaci bez mávání hůlkou. Magie byla poražena. Věda zvítězila a nic jí nemůže stát v cestě.

Vtom se vzduch zavlnil. Všichni to pocítili. Bylo to, jako by vaše vědomí prolezlo tiskařským lisem. Někteří hosté, zvláště ti starší, se neudrželi na nohou a spadli na zem. Pod vzducholodí se z ničeho nic zhmotnil tucet postav v černých pláštích. Přes hlavy měli přetažené kápě, ale jejich tváře byly dobře vidět, protože je osvětlovalo modré světlo. Do jednoho byli staříci.

Vypouštěli ohnivé koule na stoupající vzducholoď.