Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami, bájné perníkové království. Všichni lidé, včetně těch nejchudších, si zde žili šťastně a spokojeně, protože hlad zde prakticky neexistoval. Ať už bylo léto či zima, teplo či chladno, slunečno či deštivo, stačilo jen natáhnout ruku a ulomit si kousek perníku pro sebe. Vyrůstal prakticky všude a byl k mání úplně zadarmo. Lidé ho jedli, bydleli v něm a dokonce se na něm dokázali i dobře vyspat. Sousední království mohla jen tiše závidět. Sám král Marcipán IV. byl mezi ostatními vládci velmi vážený. Vydal za tři takové nejen svou mocí, ale i váhou. Žil ve svém perníkovém paláci, jehož stěny byly zdobeny čokoládou a nugátem. Do výšky se tyčily věže s marcipánovou špicí, na něž v období zimy padaly kousky sladké šlehačky. Na první pohled to byla idylka. Hotový ráj na Zemi.

Jak ovšem pravý zákony vesmíru, nic nemůže trvat věčně, a tak i perníkové království se začalo dostávat do závažných problémů. Je to již celý měsíc, co se lid dozvěděl, že princezna Cukrovinka byla unesena zlými čarodějnicemi. Krále Marcipána ta událost velmi rmoutila, protože ani královská armáda nedokázala jeho nebohou, zajatou dceru osvobodit. Když tu náhle dostal doslova pohádkový nápad. Nechal k sobě zavolat své nejvyšší ministry, a ze svého majestátního nugátového trůnu pravil: „Nechť má slova se rozšíří mezi mými věrnými poddanými. Já, král Marcipán IV., nabízím ruku své dcery Cukrovinky a polovinu království tomu, kdo mou dceru vysvobodí z doupěte těch proradných a zlých čarodějnic. Staniž se vůle má.“

Jeho ministři v úklonu vycouvali ze sálu, aby mohli plnit královu vůli. Předali zprávu těm nejspolehlivějším poslům, aby ji zvěstovali do všech koutů rozhlehlé perníkové říše. Naneštěstí byli všichni tlustí, protože jedli jen sladkosti, a jejich oři je nesli velmi pomalu. Perníkové vozy kodrcaly pláněmi, zastavovaly se u studní s čokoládou a zvěstovaly onu důležitou novinu. Každý, i ten nejchudší cvalík, zatoužil po odměně. Půl království a ruka princezny, pro něco takového stojí za to bojovat a hlavně potit se.

A tak se všechny cesty zaplnily davy perníkového království. Všichni směřovali ke Špičaté hoře, k sídlu čarodějnic. S nadšením a optimismem k úpatí přicházeli, ale brzy zjistili, že to nebude tak snadné. Špičatá hora se nejmenovala špičatá jen tak bezdůvodně. Byla opravdu příkrá a těžce zdolatelná. Všichni do jednoho byli vykrmeni perníkem a tak jim úplně stačilo, že se dostali alespoň k úpatí.

Cvalíci pomalu šplhali nahoru, ale brzy se po stovkách valili ze svahu, protože se ze samotného vyčerpání nemohli udržet na nohou. Dole pak do sebe naráželi a hořekovali na svá slabá a těžká těla. Těch několik otrlých jedinců se ale nahoru opravdu dostalo. Z posledních sil se vydrápali až k čarodějkám. Byli ovšem tak zesláblí z namáhavého výstupu, že stačilo pár ran násadou koštěte a už se valili ze svahu stejně jako jejich nemohoucí druzi.

Marné, marné jejich snahy byly. V celém perníkovém království se nenašel jediní člověk, který by mohl bez problémů pokořit horu. Král byl stále velmi nešťasten. Svůj vztek utápěl v hořké čokoládě a stále chřadl. Už, už chtěl začít s čarodějnicemi vyjednávat a podat se jejich vydírání, když dorazil neznámý hrdina. Říkalo se o něm, že přišel z daleké země za čtrnáctero horami a čtrnáctero řekami – ze zeleninového království. Na rozdíl od lidu perníkového to byl svalnatý mládenec, který se nebál žádné těžké dřiny. Neznal vysedávání, povalování ani obyčejné poflakování. Šel za svým snem, za svým cílem. Jeho jméno bylo Honza Mrkvička.

Jen co Honza překročil hranice perníkového království okamžitě se vydal ke Špičaté hoře. Změřil si ji jedním pohledem a započal svůj výstup. Dokonce ani pro něj to nebyla procházka růžovým zadem a při výstupu se pěkně zapotil, ale na rozdíl od ostatních se nesvalil na zem a ani nemusel doplňovat energii nezdravými cukrovinkami. Když se konečně vyšplhal na vrchol, tak jednal okamžitě. Přiběhl ke zmateným čarodějkám a zničil jejich košťata dřív, než stačily cokoliv podniknout. Tak rychlý výpad žádná z nich nečekala. Během okamžiku byly poraženy a zostuzeny. Princezna Cukrovinka se konečně ocitla na svobodě.

Celé perníkové království a jeho lidé oslavovali. Brzy se konala svatba, Honza se stal princem a král Marcipán byl z mladého páru celý nadšený. Není to ovšem ještě konec pohádky. Všichni si totiž z Honzy vzali příklad a začali jíst zdravě. Už žádné perníčky, čokolády, nugáty či marcipány, ale ovoce a zelenina. Začali hubnou a cvičit, protože chtěli být jako Honza. Doufali, že i jim jednou popřeje štěstí a oni budou moci zachránit království před zlými čarodějnicemi. Až ta chvíle přijde, oni budou připraveni. Nyní je však pohádky konec, protože právě zazvonil zvonec.