Boris stál se zaraženým výrazem před městskou branou a s hlubokým, téměř až vidláckým údivem na ni dlouze hleděl. Byla vyrobena z toho nejlevnějšího materiálu, jež se dal v místním kraji snadno sehnat. Tato slitina blíže nespecifikovatelných kovů, dá-li se její struktura těmito slovy popsat, měla jednu jedinou, ale zato zásadní výhodu – nerozpouštěla se při ranních přeháňkách. Strategicky rozestavěné deštíky na hradbách poukazovaly na vysokou efektivnost dodavatelů v oblasti snižování nákladů.

Město, tedy především jeho radní, byli spokojeni, protože za mizernou práci nezaplatili žádné peníze. O tom, že dobrou práci si cení stejnou měrou, se již nemluvilo. Zlý jazykové tvrdí, že kdo mluvil, nemohl to tak činit příliš dlouho. Častým problémem této kasty lidí byl nově vzniklý prostor mezi hlavou a zbytkem těla, se kterým se už nedokázali vypořádat.

I přes svou chatrnost, a částečnou rozpuštěnost z ranní rosy, mohla brána stále ohromovat svou mohutností. Boris jen litoval, že nevidí ozbrojence hlídkující na hradbách, jak to slýchával v dobrodružných příbězích ze zdejších krajů. Statika stavby byla v tomto ohledu tvrdohlavá, a každého, kdo projevil velkou dávku osobní statečnosti, či kdo byl pohroužen v pokročilém stádiu alkoholového opojení, nechala propadnout. Jejich odvážné kostry zpevňují stavbu dodnes. Radní si dokonce nechali udělat expertýzu, ve které se prokázalo, že mrtvoly zlepšují bezpečnostní situaci ve městě.

O tom, ale Boris nevěděl absolutně nic. Navzdory své nekrofobii tak mohl bez nejmenších obtíží vstoupit do města. Žádné stáže ho nezastavily. Město razilo jasnou strategii, co se imigrační politiky týče. Pustilo do svých bran, co nejvíce lidí, o kterých vědělo, že je v blízké budoucnosti čeká transformace obsahu jejich váčku na zlato ve vakuum. A že v tom místní byli opravdu dobří. Než jste si uvědomili, co se děje, už jste museli dávat do zástavy svůj poslední pár vlněných ponožek, jež byly tím posledním, co stojí mezi vámi a nelidským mrazem venku.

Říká se, že ve vesnici na severu země je zkouškou dospělosti prodat na městském trhu kozu a vrátit se alespoň bez dluhů. Magické fazole se zde považují za promyšlenou obchodní strategii se slibnou prognózou do budoucna. Další povídačky tvrdí, že v oné vesnice, žijí prakticky jen děti. Velmi staré děti, je dodáváno úplně nakonec.

Boris k nim nepatřil, neměl kozu, ale jeho váček byl plný blyštivých věciček, po kterých se mohli úplně všichni místní byznismeni utlouct a to doslova. Chtěl si prostě jen ono město měst prohlédnout. Poznat jeho vůni a ochutnat neřesti života, jež mu s hebkou rukou přináší. A to vše během jednoho kratičkého dne. Věděl, že to půjde jen těžce. Tolik možností a tak málo času.

Celé své heroické putování si pečlivě naplánoval, aby ho nemohl překvapit žádný detail. Je až s podivem, jak všechna ta příprava vyšuměla do ztracena. Během chvíle jako by se všechny ulice zakroutily v nějaké maticové dimenzi, jejich konce se napojily podle ještě nevymyšlené vesmírné konstanty a Boris zůstal stát naprosto ztracen. Ano, na začátku své cesty si připravil podrobnou mapu celého města, ujistil se že je aktuální, že to je ta správná mapa a aby toho nebylo dost, dokonce se ji i vzal s sebou. Na to, že v mapách vůbec neumí číst, tak nějak pozapomněl. Naneštěstí právě tato skutečnost není zrovna detail.

Jak Boris slýchával od svých rodičů, když už se v džungli ztratíš, nesnaž se najít cestu zpět. Devět z deseti živých dobrodruhů ví, že cesta pryč vede do středu. Jeden z deseti živých dobrodruhů ještě nezabloudil.

Náš statečný hrdina tedy musel ukázat, že se města vůbec nebojí, a že ne on, ale ono se bude klonit před ním a ukázat mu cestu domů.

Procházel se tedy s ledovým klidem ulicemi bez nějakého vyššího plánu a potkával nespočet malých i velkých obchodníků, kteří se mu snažili nabízet své služby a zboží. Někteří ne to šli přes jeho soucit, nosili špinavé hadry a téměř žebrali o zakázku. Jiní naopak se svými pozlacenými obleky vyzařovali do okolí ryzí serióznost.

Nejvíce Borise zaujala nabídka jednoho postaršího pána z mrožím knírem, který nabízel speciální službičku: Vrzněte si! Už od jednoho zlaťáku! Borisův hypotalamus se bleskově zaktivoval, aniž by se obtěžoval ptát zbytku mozku, což je ostatně jeho specialita, a použil nervové zkratky, kterými tělu taktně naznačil, že neřestný život právě začíná. Jaké bylo jeho překvapení, když po zaplacení příslušného poplatku v hotovosti vstoupil do intimně zatemněné místnosti, kde se uprostřed nacházela jediná věc. Ne, nebyla to postel, ani spoře oděná slečna, leč dveře. Mohutné, dubové dveře. A aby byl můj popis dokonalý, musím poukázat na existenci kliky. Mosazné kliky.

Přišel k nim, obešel je ze všech stran a jeho mozek, na chvíli osvobozený od vrtochů hypotalamu, se zamyslel. Boris dveře pomalu otevřel a zjistil, že trpí akutním nedostatkem oleje. Vydávaly silný, vrzavý zvuk. Nebylo to sice přesně to, co očekával, ale když už jeden zlatý opustil jeho na hmotnosti se zmenšující váček, vrzal si opravdu dlouze a intenzivně.

I přesto, že si svou vrzací půlhodinku Boris užil, dospěl k závěru, že podobným způsobem se už napálit nenechá. Co by to ovšem bylo za příběh, kdyby se výrok podobného typu nezměnil v naprostou lež.

Prsty, respektive prstíčky, v tom měl liliput jménem Išud Jedopr. Obchodoval v temné uličce obklopen aurou tajemna a celý svůj život zasvětil dvěma neslučitelným principům. Snahou, aby ho nový zákazníci lehce nalézali a naopak ti staří navždy ztratili. Nepatřil mezi ekology, jelikož prohlašoval, že zákazník je jen na jedno použití.

Boris nebyl zdejší, a proto se jevil jako ideální spotřebitel nabízeného zboží. Když Išud Jedopr uzřel jeho ztracený výraz, zablesklo se mu v očích, právě prožil hotový marketingový orgasmus. Všechno jeho svaly se napjaly, protože se před ním octla vize ideálního zákazníka převedená do praxe. U tohoto božího stvoření je možno bez obav z budoucích následků „směnit zboží za výhodnou cenu“, jak zněl jeho přepis pro slovo okrást.

„Hledá mladý pán něco výjimečného?“ přiskočil ihned ke svému novému zákazníku a snažil se mluvit tak nahlas, jak jen to šlo, protože kdyby si ho Boris nevšiml, tak by Išud skončil pod podrážkami sandálů.

Chodidlo se nakonec s patřičným dramatickým efektem zastavilo několik centimetrů nad hlavou pidimužíka, na něhož Boris shlédl, aby si mohl vyslechnout nabídku na největší obchod svého života. Borisův mozek otevřel složku mluvení lomeno obchodníci a spustil program odmítnutí pomlčka slušně, jemuž v perfektní souhře s hlasivkami podařilo říct: „Děkuji, nemám zájem.“

Borisovi probleskla hlavou myšlenka, program ukončen, ale neměl ani to nejmenší tušení, co to má k sakru znamenat.

Išud Jedopr se tak lehce vzdát nemohl. Všiml, že Borisův mozek jel v tu chvíli na automatiku, což znamenalo, že ve skutečnosti ho vůbec odmítnout nechtěl, jen o tom v tu chvíli neměl ani tušení. Několika rychlými skoky se díky znamenité ukázce akrobacie dostal až na Borisovo rameno a začal mu šeptat do ouška: „Dám vám vše po čem vaše srdce touží, mladej pane, stačí si jen přát.“

„To zas bude nějaký podvod,“ pochyboval Boris, „proč bych vám měl věřit?“

„Dobrá otázka,“ řekl pidimužík, začal se přehrabovat po kapsách, až nakonec vytáhl kartičku, kterou Borisovi podal. Ten se snažil rozluštit drobné písmo a polohlasem hláskoval: „Peclo s.r.o., registrovaná obchodní značka.“

„Ne, ne, ne, čte se to peklo,“ ťukal si Išud na čelo, „peklo!“

„A proč tam je to c?“

„No, peklo už bylo zabraný, musel jsem improvizovat.“

„A v tom pekle opékáte hříšné duše?“

„Ale né,“ zamračil se mužík, „do tohohle segmentu ještě neděláme, i když už dlouho plánujeme si trochu rozšířit obzory. Nejvýhodnější džob je teď obchod s dušemi.“

„Já, já,“ zakoktal se Boris a náhle se v něm probudilo ještě neobjevené rozhodné já, „já svou duši prodat nehodlám!“

„Ale nebuďte staromódní. Dneska se prodává kde co. Vlasy, ledviny, těla, duše, všechno je na dračku. Měl byste trošku toho zdravého kapitalismu ochutnat, dokud ještě máte co prodávat.“

„No já nevím,“ začal Boris váhat a Išud věděl, že všechny obrané mechanismy již selhaly. Teď je vše otázkou systematického nátlaku.

„Za jednu duši dostanete tři úžasná, neomezená, přání dle vašeho výběru.“

„Mně by vlastně stačilo jen jedno přání,“ zamýšlel se Borisův úsporně přemítající mozek, „možná, že bych mohl prodat jen třetinu své duše.“

Pidimužík jeho úvahy rázně uťal: „Ale za koho mě máte? Já nejsem žádnej Tromedlov, co by roztrhal vaši duši. Jak myslíte, že vypadá obchod? Lidé za mnou přijdou a chtějí 5 deka duše na plátky? Ne! Duše, to je kusové zboží.“

„A můžu si přát opravdu cokoliv? Všechno?“

„Všechno, jak píší naše obchodní podmínky.“

„No, když je to teda všechno, já bych to teda asi bral.“

„Výborně, a přejete si obyčejnou nebo DL verzi?“

„DL verzi?“

„Ano, delux verze pro vaši duši. Bude se uchovávat ve speciální sklenici a bude v tom nejlepším pohodlí jaké vám můžeme nabídnout.“

„A kde tedy bude uložena?“ zeptal se zvědavě Boris.

„Ve sklenici,“ začal Išud a udělal tak dlouhou dramatickou pauzu, že to vypadalo, jako by se na něj právě díval přísný divadelní kritik, „od okurek!“

„Cože?“ vyhrkl Boris, „a to má být Delux verze?“

„Co se vám nelíbí?“ divil se pidimužík, „budete mít okolo sebe nádhernou vůni nakládaných okurek“

Boris, který se bál jaký komfort by mu mohla přinést standard verze opět probudil své rozhodné já a prohlásil: „Chci Delux!“

„Výborně,“ zajásal mužík a jeho víra v dokonalého zákazníka byla znásobena, „račte mě následovat.“

Išud Jedopr odvedl Borise hlouběji do temné uličky, kde ho posadil na hrůzu nahánějící křeslo. Na hlavu mu nasadil helmu podivného tvaru, ze které vedlo několik trubiček pochybného účelu. Zjevně ho musel navrhnout vysloužilý kat.

„Je takhle věc bezpečná?“ optal se Boris nervózně a obchodník na něj vrhl uražený pohled.

„No samozřejmě, že ano, mám na to hned několik ověřených, zdravotních certifikátů. Po použití budete naprosto zdravý. Jen vám bude chybět duše, ale s tím už se nějak vypořádáte.“

Než Boris stačil cokoliv podotknout, zařízení se spustilo a začalo vydávat ohlušující rachot. Ten postupně zesiloval a zoufalý pacient měl pocit, že se mu někdo snaží vymačkat hlavu jako citrón. Pravdě byl opravdu blízko. Z jedné trubičky cosi vypadlo a skončilo v předem připravené skleničce od okurek. Išud ji střelhbitě zavřel a pozvedl, aby se mohl pořádně podívat na obsah. Ve sladkokyselém nálevu plavala Borisova duše a slabě světélkovala.

„Výtečně,“ prohodil Išud a vysílenému Borisovu vtiskl do ruky nějaký papír. Poté s rychlostí jakou mizí peníze ve společné pokladně utíkal pryč s rozzářeným výrazem. Z pidimužíka se brzy stala jen piditečka v dálce.

Boris ještě chvíli ztěžka dýchal, než mohl konečně vstát. Cítil se nějak lehčí. Jako zmizelo něco, co ho pořád táhlo k zemi. Možná ten prodej duše nebyl až tak špatný nápad. Podíval se na sešlý papír, který mu obchodník vrazil do ruky. Ať už ale s papírem otáčel jak chtěl, nemohl vůbec nic přečíst, protože temná ulička dělala přesně to, co se od ní očekávalo a nepouštěla k sobě ani paprsek slunečního světla.

„Chtělo by to trochu světla,“ zamumlal Boris. V tu chvíli se mraky roztrhaly, slunce vzniklou díru vyplnilo svými paprsky a zasvítilo do temná uličky, která v tu chvíli ztratila smysl bytí a kdyby mohla, spáchala by rituální sebevraždu.

Boris si konečně mohl přečíst onen papír. Pomalu, ale vytrvale se prokousával textem.

Gratulujeme, právě jste se stal zákazníkem společnosti Peclo s.r.o. (registrovaná obchodní značka, všechna práva vyhrazena, zneužití se trestá). Duše vám byla na základě uzavřené smlouvy odebrána a s vaším tělem je nyní bezdrátově spojena magickým kouzlem IFIW, které je v duševním vlastnictvím společnosti Peclo s.r.o. (registrovaná obchodní značka, všechna práva vyhrazena, zneužití se trestá). Pokud by se vašemu tělu nedej bože něco stalo, přejde vaše duše plně do našeho vlastnictví. Všechna vaše tři přání budou vyplněná v plné výši. Můžete si přát cokoliv. Pokud to ovšem neznamená navýšení počtu přání, vládu nad světem, neomezené množství peněžních prostředků a společnost Peclo s.r.o. (registrovaná obchodní značka, všechna práva vyhrazena, zneužití se trestá) si rovněž vyhrazuje právo neuspokojovat žádné vaše perverzní choutky. Pro kompletní seznam věcí o 765 467 položkách, které si přát nemůžete, kontaktujte prosím zástupce společnosti Peclo s.r.o. (registrovaná obchodní značka, všechna práva vyhrazena, zneužití se trestá).

Doufáme, že svá přání využijete co nejefektivněji. Společnost Peclo s.r.o. (registrovaná obchodní značka, všechna práva vyhrazena, zneužití se trestá) žádným způsobem neručí za špatně vyslovená přání. Nebude brán ohled na váš duševní stav ani množství drog ve vašem těle. Pokud byste snad chtěli produkt reklamovat vydejte se prosím na planetu Aurora. Zde se ptejte po společnosti Peclo s.r.o. (registrovaná obchodní značka, všechna práva vyhrazena, zneužití se trestá).

Podepsán prezident společnosti Peclo s.r.o. (registrovaná obchodní značka, všechna práva vyhrazena, zneužití se trestá) Išud Jedopr.

Když Boris úspěšně dočetl a jeho mozek pomalu zpracovával vstupní informace, začal text mizet a místo něj se objevilo: DL verze, minus jedno přání. Po chvíli i tento nápis zmizel a místo něj se rozzářilo: světlo, minus jedno přání. Nakonec na papíře zůstalo: zbývá vám jedno přání. To už ale Boris sotva přečetl, protože temná ulička opět nacházela smysl života.

„Poslední přání,“ povzdechl si Boris a vyšel na světlo, „poslední přání.“

Stál tam na místě. Lidé ho obcházeli a nikdo mu nevěnoval svou pozornost. Zákazníků procitajících do reality tu bylo více než dost. Město za to všechno mohlo a Boris se nechtěl nechal porazit. Věděl, jak musí použít svoje poslední přání. Existoval jediný způsob, jak zvítězit. Použít nekalé praktiky.

„Přeju si,“ vykřikl dramaticky do okolí, „přeju si, aby toto město bylo zničeno ohnivými tornády.“

V tu se náhle, a naprosto nečekaně, nestalo nic. Město stále tvrdohlavě stálo na místě a drze nebylo ničeno ohnivými tornády. Tedy alespoň na chvíli, protože Boris sledoval, jak se kousek od něj zvedá vítr. Jeden dubový list se vznesl asi půl metru do výše, když v tom se z ničeho nic objevilo jiskra a list vzplál. Na zem se snesla jen troška popílku.

Na obchodníkově papíru se objevila slova: „Děkujeme, že jste využili našich služeb. Doufáme, že jste si svá přání patřičně užili. Vzhledem, že jste již utratili všechen pro nás zajímavý kapitál, loučíme se s vámi a přejeme vám hodně štěstí.“

Boris mohl jen oplakávat svou ztracenou duši. Nechtěl se ale vzdát tak lacino, a proto vběhl do bludiště městských uliček v zoufalé snaze, že toho zatracenýho obchodníka s dušema najde. Pravděpodobnost úspěchu podobné pitomosti byla samozřejmě malá, ale bohové jsou zkrátka bohové, a proto se stalo neuvěřitelné. Stačily dvě uličky a Boris na Išuda opravdu narazil a viděl, jak se baví s nějakým cizincem.

Náš hrdina k němu zadýchaný doběhl a zbytek vzduchu v plicích použil na to, aby řekl magická slova všech zákazníků: „Chci to reklamovat.“

Na nějaké zdvořilosti mu nezbyl čas a cizinec se zamračil. Išud jako by ztratil svůj obchodní elán jen konstatoval: „To bohužel nepůjde, vaši duši už jsem prodal obchodníku s lidskými orgány. Není….“

Co není se ovšem Boris už nedozvěděl, protože Išud zmizel v obláčku bromového dýmu. Neznámý cizinec pravil: „Tato osoba se dopustila překročení pekelných zákonů a bohužel musela být odstraněna. Pokud byste náhodou chtěl prodat… moment.“

Cizinec si Borise pořádně prohlédl a dopověděl co začal: „jako bych nic neřekl.“

Sám pak v obláčku bromového dýmu zmizel také a Boris opět zůstal sám obcházen nekonečnými davy. Už ani pro mocnosti pekelné nebyl dost dobrý. Jednu stopu ale přeci jen měl, takže nebylo vše ztracené. Nějaký obchodník s lidskými orgány se stal vlastníkem jeho milované duše. Doslova držel ve svých rukách Borisův život uvězněný ve sklenici od okurek.

Začal se vyptávat kolemjdoucích, kteří mu za malý poplatek v hotovosti řekli cestu. Všichni byli ochotní a přívětiví. Zvláště když přijímali úplatek ve zlatě. Boris měl občas pocit, že někteří ochotní obchodníci vůbec neví kam ho posílají, a že se nějakou dobu již motá v kruhu. Jako by se na něm domluvili. Váček s penězi začal být lehčí a lehčí, až ho opustila i poslední mince. Nutno podotknout, že z hlediska výnosu investice byla nejúčinější, protože mu konečně ukázala cestu k obchodníkovi s orgány.

V malé chatrči to smrdělo, či vonělo pokud jste masochističtí vrazi slintající nad svou další obětí. Krev tu byla všude. Na stěnách se v láku koupaly kusy lidských těl. Někteří lidé mohou být oškliví navenek, ale nic se nevyrovná tomu, co mají uvnitř.

Samotný obchodník s orgány byl obrovský chlap s úsměvem od ucha k uchu. Rozhodně byste o něm neřekli, že po večerech strká svoje pracky do mrtvol.

„Hezký dej přeji,“ pozdravil Boris slušně hromotluka.

„Vám taky hezkej den,“ byl pozdrav opětován.

„Neviděl jste tady takovýho malýho, potutelně se tvářícího skrčka?“

„To víte že jo. Prodal mi tady jednu duši. Bude se mi hodit na můj další převratnej pokus. Hotová revoluce to bude,“ usmál se obchodník s orgány.

„Víte,“ začal Boris nesměle, „ona ta duše je vlastně moje…“

„To je mi líto,“ řekl soucitně obchodník, „upřímnou soustrast.“

„Počkejte, já byl podveden, musíte mi mou duši vrátit.“

„No to jen tak nepů..,“ hromotluk se na chvíli zamyslel a posléze se na Borise dlouze podíval. Prohlížel si ho opravdu dopodrobna. Skoro jako by se zamiloval. Což se ostatně stalo, ale takovým jiným, obchodnickým způsobem.

„A nemocnej? Bejváte?“ tázal se.

„Skoro vůbec,“ odpověděl rozpačitě Boris.

„Ze severních zemí, co?“

„Ano,“ přitakal opět nepřesvědčivě.

„Nějaké dědičné choroby?“

„Všichni mí příbuzní se dožili vysokého věku. Důchodové pojištění se jim vyplatilo.“

„To je pojišťováci neodkrouhli?“

„Nikoliv. I přes svůj věk si udrželi svěžest a energii.“

„Výborně. Vyměním vaše tělo za vaši duši. Ruku na to.“

„To snad nemyslíte vážně,“ rozzuřil se Boris, „na to nikdy nepřistoupím!!!“

O několik hodin později se z města vypotácel dřevěný panák. Vypadal jako nějaká špatně vyřezaná loutka, ale byla příliš veliká a nebyly vidět žádné provázky, kterými se podobné věci obvyklé věci ovládají. Z toho se dá soudit, že to nebyla obvyklá loutka. Obvyklé loutky se ostatně neproducírují ulicemi.

Boris byl stále u obchodníka s orgány. Tedy alespoň jeho stará fyzická schránka. Ta nová už šla pryč. Dalo by se říct, že dopadl ještě dobře. Kdo z těch, jež do města vstoupili a ztratili své drahocenné tělo, mohlo nakonec odkráčet po svých.

Boris sice ztratil hodně, ale dvě věci naopak získal. Krásné nové dřevěné tělo a přísahu, že si pro všechny případy nebude hrát se sirkami.

Celý sborník povídek Rytiny si můžete koupit na eshopu.