V životě se snažím držet jednoduché zásady: nekritizuj, dokud neokusíš. Tož, zkusil jsem něco nového. Díky absenci pudu sebezáchovy se tím novým stalo Padesát odstínu šedi. Uždíbl jsem, přežvykoval, nasadil kyselý výraz a plival a zoufalými, přidušenými skřeky sliboval autorce věčné plameny pekelné. Pak jsem si uvědomil, že grupáč červených, rohatých ďáblu ji tak maximálně rozrajcuje.

Ale zpět na začátek, proč jsem vůbec začal číst Padesát odstínu šedi? Literatura má mnoho žánrů, mnoho stylů a mnoho tajů. Poslední dobou se snažím nejíst jednu provařenou mňamku, ale ochutnávat z mnoha. Jako jednohubky. Rovněž mě zajímalo, jak může vypadat úspěšná kniha a utvrdil jsem se, že podobnou cestou rozhodně jít nechci.

Ty bláho!

Jsem si jistý, že všichni alespoň okrajově tušíte „vo čem to vlastně je“, ale co bych to byl za blogera, kdybych se vykašlal na nevědoucí čtenáře. Hlavní postavou je Anastasie Steeleová, sexuálně neukojená studentka, která je protypem slaboduché naivky. A abych nezapomněl, hrozně ráda zvolává: „Ty bláho.“

Christian Gray, její zářný milenec, je naopak člověk z úplně jiného soudku. Jinak by ostatně nebylo moc o čem psát. Působí navenek sebevědomě, elegantně a bohatě, ale po bližším pohledu zjistíme, že jde o duševně nemocného člověka, který si léčí své komplexy na snadno ovladatelných ženách. Především jsem ho obdivoval za jeho super-schopnost, způsobovat ženám orgasmy taháním za cecky. Domnívám se, že jeden se způsobů, jak by mohl vymýtit hladomory, by bylo zaměstnat ho v kravíně.

Christian je ale především superman. Všechno umí, všechno zná a všude byl nejméně desetkrát. Slovo bůh se v knize vyskytuje tak často, že by se ji člověk mohl splést z Biblí nebo nějakým náboženským traktátem.

Nuda, šeď, šeď

Na začátku mi to všechno přišlo alespoň vtipné. Opravdu se tomu dá zasmát. Problém je, že jak všichni víme, tak opakovaný vtip už není vtipem. Motivy se neustále vrací a od začátku do konce to je na jedno brdo. Anastasie je z Christiana prostě na větvi a její mentální rozpoložení se ustálilo v bodě „nevím, co se děje“. Neustále tak zjišťujeme, že má v hlavě bordel.

K postavám jsem si nevybudoval žádné city. Ono to jde ostatně jen těžko, když jejich vztah mentálně zamrzl někde na úrovni dětí prvního stupně základní školy a je stejně uvěřitelný jako pohádka o Mařence a Jeníčkovi.

Nemám nic proti oddechovému čtení. Vlastně oddechové čtení mám opravdu velmi rád, ale Padesát odstínů šedi do této kategorie rozhodně nespadá. Ke každé stránce jsem se musel doslovat nutit a bylo to stokrát větší utrpení než nějaké sadomaso hrátky, kterých je tam dostatek.

Kniha má i svoje světlé stránky. Stránku. Větu. Gag, který rozesmál: „Ty bláho! Já jsem na googlu.

Příště si radši přečtu něco, kde vystupují lidské postavy.