Řekněme si to upřímně, kdo nemá v alespoň malém kousku sebe sama duši válečníka? Nemyslím teď toho pesimistu, který se musí potýkat s vyhřezlými plotýnkami, střevy nebo případně dalšími nechutně vypadajícimi orgány. Mám na mysli tu romantickou představu udatného bojovníka, který máchá železným mečem stejně lehce jako by to byl klacek a špičatým koncem zapichuje, podřezává či porcuje hordy záporáků.

Já nikdy nebyl zastánce těch nablýskaných brnění, asi to na mě bylo moc nóbl, ale fandil jsem těm v zadních řadách, kteří z bezpečné vzdálenosti nepřátele ostřelují šípy. Možná namítnete, že bojovník s lukem není opravdový bojovník, ale hádám, že když si tak chroptíte přišpendlený k zemi na bitevním poli, tak nějaká polemika o tom, kdo je, a kdo není bojovník zapadne mez podstatnější události. A kdo jiný než lučištník může zachraňovat v poslední vteřině, když jeho orlí oko přetne požadovaný provaz o minimální tloušťce nebo nehledě na bezpečnostní normu ISO 13671 zabije útočníka, který se pokoušel rozpůlit jeho kamaráda.

200

A jelikož jsem zatoužil být jako moji nevznešení hrdinové, rozhodl jsem se naučil střelbě z luku v naivní domněnce, že přece nemůže jít o nic těžkého. Už při návštěvě střelnice jsem odposlechl, že lukostřelba je mnohem rozšířenější než golf, což v mém podvědomém překladu znamenalo, že to může dělat každej nýmand. Pak jsem dostal luk, šípy, chránič a šlo se na věc.

Shlédl jsem neuvěřitelně složitou choreografii pohybů s mnoha poznámkami jak jo a jak ne a divil jsem se, jak mohl Legolas smažit jeden šíp za druhým. První výstřel proběhl ještě za asistence instruktorky. To mi docela šlo. Druhým výstřelem jsem si dokázal zmrzačit ruku. Jako člověk vybavený selským rozumem, jsem chránič přesunul na místo, které zasáhla tětiva, aby mi pak udělala mnohabarevné malování na místě, které jsem zrovna odkryl. Po mojí první lekci jsem jednoduše vypadal, jako by mě někdo zbil. S tichou bázní jsem se díval na profíky, kteří stříleli tak daleko, že měli po ruce i dalekohled.

A po měsíci tréninků se mi už konečně podařilo, že moje ruka má jednu barvu. A i ten terč občas trefím. A i do té žluté to někdy jde. Ono nakonec jde jen o to, si dobře zastřílet. Vilém Tell ještě ze mě chvíli nebude. Ale kdybych to třeba zkusil…

giphy