Je to nemorální, je to zvrhlé, je to opovrženíhodné, a proto je to tak … dobré. Poslouchání cizích rozhovorů je boží záležitost, ať se vám to líbí nebo ne. Člověk skoro ani nechce, ale jeho mozek ho prostě donutí namířit ušiska tím správném směrem a poslouchat každé slovo, které je řečeno. Některé rozmluvy jsou nudné a fádní, jiné naopak tak zajímavé, že zaklejete, když se dostanete z dosahu pozemního vysílání.

Zrovna nedávno se mi stalo, že si bez zlého úmyslu kráčím směr metro. Slečna, která jde o kousek přede mnou a udržuje podobnou rychlost jako já, je zrovna v emotivním hovoru, kde působí jako zkušená mentorka. K mému štěstí mluví nahlas. „Musíš přestat nosit červené oblečení, já už ho celé vyházela,“ přikazovala.

Musím to vědět!

„Proč?“ zařval mi v hlavě neutišitelný hlas. Proč má vyhazovat červené oblečení? Chtěl jsem vědět víc! Mluv, mluv! Slečna naneštěstí odbočila a do metra nešla. V tu chvíli jsem měl sto chutí odbočit také a alespoň na chvíli ji sledovat. Možná bych to byl dokonce i udělal, pokud bych neměl tak naspěch. Nechybělo mnoho a stal by se ze mě stalker. Je to už několik dní a pořád mě hryže, o čem se to asi bavili.

Slyšel jsem dokonce, že telefonní hovory jsou ještě větším pokušením, než když slyšíme všechny zainteresované strany. Musíte se totiž více soustředit. Možná je to trochu nemorální, ale zas na druhou stranu – ty lidi neznáte, oni neznají vás – a vy se dozvíte něco zajímavého nebo se zasmějete nebo v tom nejlepším případě obojí. Každý příběh do čepice se hodí. Jen ho použít. Licence je Public domain (snad).

Pokud byste někdy venku telefonovali a začala vás sledovat podezřelá osoba ošuntělého vzhledu, buďte od té lásky a mluvte pěkně nahlas a srozumitelně. Bude vám vděčná. Děkuji.