Rozverný Fabulačník
Michal Ozogán

O kyblících a lidech

O kyblících a lidech

Lidi všichni znají. Kyblíky všichni znají. Ale víte, že je možné, aby se člověk dostal do kyblíku, aniž by mu museli být odděleny okrajové části těla?

Co si budem namlouvat, předsudky hejbou světem. Jsou tak krásně zakořeněný někde v našem mozku a tam si v klidu famaří, sklízí mrkvičku, zelíčko a hledaj další nový kamarády, který se k nim připojej. A já nemluvím jen o snědejch spoluobčanech, co kradou, seniorech, co mlátí nebohý cestující francouzskýma holema nebo o lidech non-homo s odérem jako dlouze odleželej Roquefort, dyť i první dojem není nic obyčejnějšího než pouhopouhej předsudek.

Ten, kdo se usměje, nemusí bejt nápomocnej a ten, kdo se mračí, nemusí bejt zrovinka zmrd a zlosyn. A co je láska na první pohled jinýho, než jenom pozitivní předsudek? Je to jen láska k představě, kterou jsme si vytvořili v naší vlastní hlavě a přiřadili ji živý duši.

A pak tu jsou stereotypy, který si nevědomky vytváříme o svejch známejch a o svejch přátelích nebo o svejch nepřátelích. Jaká hnusná kreatura se může zrodit v myslích těch, kdo skupinově nesnáší.

Je to tak jednoduchý. Dáme jim určitý vlastnosti, hodíme je do správnýho kyblíku a tam ať si zůstanou a nedovolujou se chovat jinak. Vždyť, kdo by o ně stál, o tyhle změny (každýho jenom otravujou). Venca je prostě děvkař, Amálka taky, Vláďa by nedoběhl ani na tramvaj a Sára je děsnej ochlasta. A tak tu jen tak stojíme, každej ve svý škatuli, nervózně po sobě pokukujem a říkame si, jestli se nám v našem kyblíku vlastně vůbec líbí.

Ono vylízat z kyblíku, to není žádná sranda. Stěný hladký jako ženská na rande a vydrápat se nahoru není jen tak. To se skoro vyplatí jít o dům dál, pěkně bez kyblíku, protože pak narazíte na někoho, kdo vás dá do kyblíku novýho a vy se v něm budete tetelit blahem. A pokud vám bude přáno štěstí, tak se nedostanete do situace, že byste zjistili, že ten novej kýbl je už zase o hovně.


    Přidejte svůj komentář

     


    Nepřehlédněte Výkřik do temnot #PrayForParis

    Výkřik do temnot #PrayForParis

    Nechtěl jsem o tom psát. Nepíšu takové články. Takové články nic nezmění, nic nedokážou, jen zmůžou proti sobě poštvat lidi. A stejně jsem ho napsal. Proč? Asi abych už nic takového nemusel psát znovu.

    Zobrazit →

    Osobní rozvoj? Ne, díky

    Osobní rozvoj? Ne, díky

    Jsem unaven vším tím osobním rozvojem, který se snaží lidem linkovat životy. Já chci dělat věci po svém a ne, aby mi někdo říkal, jak je to správné. Přijdu na to sám, i kdyby to mělo být přes pokus&omyl. Bude to mít rozhodně větší význam, než si přečíst nějakou hromadu knih plných velkých slov.

    Zobrazit →


    Sledujte mě

    Odebírejte nové články

    Sledujte mě
    Nenechte si ujít nové články