Nikdy neslibuj nikdy

Nejsem člověk velký slov, velkých činů ani velkých slibů. Přece jsem si minulý rok dovolil udělat předsevzetí – nic nenapsat. Dá se říct, že jsem uspěl. Jenže co teď, když se musím vrátit zpět do židle a vzít klávesnici za ten správný konec?

Tak nakonec se rok s rokem přeci jen sešel. Nebyl to žádný dlouhý románek. Jen se při odpočtu velmi krátce spářily, a zatímco 2017 zamířil pod drn, 2018 tu už zapouští tlusté kořeny. Letošek bude jistě plný milníků, z nichž ten největší přijde hned první den. Mimino dva tisíce totiž právě dosáhlo dospělosti. Připijme si na to.

Přemýšlím, co mám psát. A psát, že přemýšlím, co mám psát, je strašné klišé a vůbec, takové věci by se na blog vůbec psát neměly. Jen zbytečně zaplňují bajty.

Loni jsem dal (nezávazný) slib, že v roce 2017 to tu bude bez článku. Ke konci lhůty se mi už cukaly nervy, ale vydržel jsem to. Žádný článek se tu neobjevil.

To je výhoda slibů s omezeným časovým obdobím. Nikdy své přítelkyni neříkejte, už tě nikdy nepodvedu. Nikdy je strašně dlouhé. Zkuste třeba: alespoň rok tě nepodvedu. Bude to krásně utíkat.

Blogerská epopej

Moje základní, loňské stanovisko bylo jasné:

Ale abych na sebe mohl navázat, musel jsem si svůj odmítací článek znovu pročíst. Jaký jsem vůbec měl důvod s blogováním přestat? Nedostatek času. No … to máme všichni. Pravdou je, že jeden příspěvek týdně není vždy jednoduchý, zvlášť když je moje studnice nápadů vyschlá jako mumie z 18. dynastie. A to se pokouším psát více blogů současně.

Napsat článek je zdlouhavý proces. Nejdříve vytáhnout nápad a trochu ho přežvýkat. Pak napsat nástřel formou blití textu. Několikrát ho po sobě přečíst, abych tam nakonec stejně nechal x chyb, co mi někdo dá sežrat. Celé to naformátovat, přidat nadpisy a vytáhnout nějaké obrázky. No a ke konci to ještě všechno nasdílet přes všechny sociální sítě, aby si to někdo přečetl. Tím bych zabil sobotní odpoledne a ještě večer.

„A ještě budu mít celý rok na přemýšlení, co s tímhle blogem dál a zda je k něčemu dobrý či spíše kam ho dále posunout.“ – to jsou moje autentická slova. Rok jsem sice měl, ale velmi zle jsem s ním naložil. Ale tak posouvat se dá i po kouscích. Třeba bych se mohl naučit gramatický rozdíl mezi postupně se rozvíjejícím a několikanásobným přívlastkem. Nebo se začnu spoléhat na to, že už mám Word a ten mi všechno opraví.

Můj rok

Co jsem celý rok dělal? Asi bude dost smutné, když to shrnu do pár odstavců, ale budiž. Od začátku roku jsem trénoval na závod 1000 Miles Adventure. Cirka 162 hodin čistého času v sedle. Snědl jsem spoustu špaget. Když totiž ujedete přes 100 kilometrů, jsou špagety to nejlepší jídlo. Ještě jsem se stihl přesunout z hipsterské Krymské na poněkud méně hipsterské Jižní město. Mám teď v bytě gauč i samostatnou místnost pro kuchyň.

Na jaře jsem stihl navštívit Londýn a neumřít u toho. Jen jsem měl smrtelný strach, že nestihnu letadlo domů. V červenci jsem vyrazil na závod a 14 dní strávil v lese s divou zvěří. Přítelkyně se mi vrátila z irského zajetí, takže mohu odpískat toho muže pánem domácnosti. Jo a dostal jsem brýle. Opravdové, dioptrické. Svět má najednou ostré lokte.

Asi jsem se měl zeptat už dříve a asi jsem se bál, že mi nikdo neodpoví, ale co tu vlastně chcete vídat? Jaká magická síla vás donutila číst až sem? Nebo jste sem rovnou přeskočili? Všechny odpovědi jsou povolené.

1. ledna 2018