Nejsme tak trochu divergentní?

DIVERGENCE - pro někoho kniha, pro někoho film, pro někoho cizí slovo, pro někoho shluk znaků neurčitého významu. Ale divergentní člověk?

Tak to je tady. Trilogie dalšího spisovatele byla uvedena do omračující filmové podoby a pyšný autor si může buď užívat bohatství nebo ronit slzy nad tím, co to z jeho hlubokého díla udělali. Mně je naopak souzeno zadržet dech a udusit se vlastní závistí. O to teď ale nejde jako ostatně vždy. Jde o použití přídavného jména (adjektiva, když už studuju tu LA) divergentní.

Pro čisté neznalce knih a filmu jako jsem já - a co že to ta divergentnost je? Různorodost, rozbíhavost a kdo ví co ještě. Ha? He? Jasné? Ne? Řekněme, že je to adaptabilita na mnohé dovednosti. Takový renesanční člověk to je. Ha, mám to, Leonardo da Vinci byl divergentní... ne fuj, to už zní hodně divně. Zkusme na to jinak.

Všichni jsme divergentní, alespoň do určité míry. Jsou to všechny naše masky, které si dokážeme narazit na nos a hrdě si s nimi vykračovat na ulici, užívat neřestí či chlácholit naše blízké. To by byla divergentnost hroznej hnus. Fuj, jinak a lépe.

Ehm, želé

Lidi jsou hrozný chameleoni (nebo jak já rád říkám želé). Scukněte je dohromady a voni daj jednu barvu, pokud máte štěstí (je taky možné, že jeden vezme černou, druhej bílou a uřežou si hlavy). Netřeba říkat, že jsme takoví, kým se obklopíme. A ani sami už nikdy nejsme sami, protože nám hlasy jiných hučí v hlavně. Jakmile nás někdo něco naučí, ukáže nám to a nám se to zalíbí, tak se divergujeme od našeho původního já. A najednou já už není já, najednou je já my a my já a já si mohu dělat zářezy, koho jsem pozměnil a čí já je teď částečná mé já.

A nebo taky můžeme nechat divergenci literatuře a zabývat se věcmi, které někam vedou. Třeba interpunkcí.

3. května 2014