Pokud bych si měl vybrat život v nekonečném chladu nebo nekonečném vedru, bez rozmyšlení šáhnu po mrazivé variantě. Díky aktuální geopolitické situaci je moje rozhodnutí výhodnější, protože předpověď na nejbližší století je tuhá, nukleární zima. Leč uznávám, že vločky z desublimovaného plutonia se neshodují s mými romantickými představami.

giphy (1)

Jsem jiný

Začíná se to projevovat někdy kolem konce května či začátkem června. Ještě nejsou ta pověstná vedra, ale slunce už někdy vychází, drze svítí a nepříjemně praží. Lidé se nechají zlákat podvědomým reflexem a naprosto dobrovolně se jako pavlovi hafani smaží v té výhni. Zatímco já se musím držet na okraji společnosti ve stínu nebo tiše trpět zálibou ostatních na nějakém exponovaném místě. Uchovat si sněhobílou, ajťáckou pokožku opravdu není jednoduché.

Když jde do tuhého, tak se veškeré mé snahy schovat do stínu stávají spíše komickými, protože se dokážu postavit i za sloup elektrického vedení a tam prostě čekat. Lepší čára tmy než nic. Díky bohu, že nepřipomínám Hulka a vejde se mi tam aspoň obličej.

giphy (2)

Jak mě slunce odpanilo

Moje nevýhoda je, že s takovým věcmi nemám žádné zkušenosti. Jak se to projevuje? Když jsem si takhle pobíhal na maratonu a po pěti hodinách se dostal do cíle, začalo mě všechno strašně svědit. Dokonce i ta medaile na mém krku byla jako ostnatý drát a já si myslel, že mi to dělá naschvál a že si ji nezasloužím. Teprve po odborné analýze mi došlo, že bych mohl použít takovou tu věc, kterou běžní lidé volají opalovací krém.

Spálil jsem se ještě několikrát, ale už to mám myslím pod kontrolou. Přesto však se asi nikdy neubráním při sluníčku pocitům paniky. Jakmile začnou teploty běžně přesahovat třicítku, posílám screenshoty z Aladina všem známým a připojuji vzkazy ve stylu: „Jakože cože?“ nebo „Zemřu.“ A ráno v práci se pak strhává prudký boj o to, kdo získá poslední, téměř-funkční větrák.

Mám pocit, že každé léto je o něco epičtější. Takže do levé ruky Míšu, do pravé tašku ledu a odvážně kupředu.