I.

Už ani nedokázali pořádně mluvit. Těžko říct, zda to bylo opilostí nebo strašlivou únavou. Krčili se v rohu místnosti, kde nikdo nemohl rušit jejich nebeský pokoj, ačkoliv bylo otázkou, zda zde nebesa vůbec existují. Tady vládlo podzemí se studenými, kamennými zdmi, které nemohlo vyvolávat ani radost, ani nadšení. A přece to byla jejich cesta, jejich dopravní prostředek ke světlým zítřkům.

Byla tu ona s tetováním serpenta. Točil se kolem jejího krku a s otevřeným chřtánem se zakusoval do vlastního ocasu. Světlé, blonďaté vlasy byly zplihlé, špinavé a nasáklé kouřem. Byly jen symbolem své majitelky. Ta měla oči sklopené k zemi a hypnotizovala podlahu. Snad ani nic jiného neexistovalo.

A vedle ní seděl on s kostnatýma rukama, které sotva dokázaly pozvednout sklenici whisky. Přijal hltavě několik doušků a zaškaredil se. Nepokojné vlasy mu vystřelovaly do všech úhlů. Ať se je snažil narovnat jakkoliv chtěl, vždycky se vrátily do původního, chaotického stavu. Jeho černé oblečení bylo pobité cvočky a na zádech se smála děsivá lebka.

„Miluješ mě?“ zeptala se ho s šišlavou podnapilostí a pohladila po stehně.

„Ne,“ odpověděl on a podíval se jí do očí. Nebyla v nich bolest, ani zármutek, ani překvapení. Byl v nich jen alkohol, který rychle ovládl její tělo, když v neuvěřitelných kreacích poskakovala před pódiem.

Ovinula se kolem něj a začala ho vášnivě líbat. Chutnal jako whisky. Chutnal jako země. Změnili se ve vášeň, která byla tak bouřlivá, že hrozila vybuchnutím.

TŘESK. Sklenička spadla ze stolu a whiska tekla po podlaze.

„Měli bychom jít,“ pobídl ji. Ona ho ještě jednou políbila, protože si nemohla pomoct, ale nakonec vstala. Vzal ji za ruku a spolu vystoupali po chatrných schůdcích. Když vyšli ven, podivili se tomu, co vidí. Už bylo totiž světlo. Noc pomalu končila a po dlouhém období prázdnoty nastal nový den.

II.

Mrzli a klepali se. Sami. Nikdo tu nebyl. Kdo by také chodil na střechu parníku v takové zimě? Aby udrželi alespoň trochu tepla, choulili se v nervózním obětí. Dotýkali se nosy a líbali se. Těžko říct, jestli se v té chvíli klepali zimou nebo vzrušením. Bylo jim to jedno, všechno jim to bylo jedno. A přece v nich šplouchání vln vyvolávalo jakýsi nepochopitelný klid a řád, který na počátku postrádali.

„Miluješ mě?“ zeptala se ho s chladnýma očima.

„Ne,“ odpověděl ji stejně jako včera. Nic jiného pro ni neměl. Nic jiného ji ani nemohl nabídnout.

„Tak proč jsi pořád se mnou? Proč?“

„Je to osud.“

„Ale já to změním,“ přehoupla se před zábradlí a dívala se do řeky, jak proudí. Chtěla se do ní nořit, chtěla tam zmizet, chtěla tam najít vysvobození.

„Jen skáčeš do mé náruče.“ Chytil za ruku a nechtěj ji pustit.

Pak zatažené nebe vydalo své první kulaté kapky. Odrážely se jim od obličeje a smáčely jejich vlasy. Ochladilo se ještě více, ale oni stejně nešli dolů, kde bylo teplo a veselo. Oni zůstali tam nahoře, protože chtěli vodu nad sebou i vodu pod sebou. Chtěli vodu všude. Protože ve vodě byl život i smrt.

III.

Ta jabloň byla obsypána krásnými květy. Topila se v jejich záplavě. Jeden větší než druhý, všechny líbezné jako by je vybásnil zamilovaný umělec. A oni leželi pod ní. Neměli deku, byli jen na trávě, která po deštivém dni uschla.

Byli tu sami. Asi nikdo ještě nevstal a všichni tak přicházeli o nádherný pohled, který se už nikdy nebude opakovat. Škoda, že tu ještě nebylo nic k snědku, ale to všechno přijde. Nakonec to přijde všechno.

Naklonila se k němu, pohladila ho po vlasech, které se mu konečně podařilo zkrotit a on cítil, že chystá zeptat. S citem ho za vlasy zatahala, aby ho trochu poškádlila a pak udělala to, co udělat musela.

„Miluješ mě?“

„Ne.“

Chápala to. Co jiného s tím také mohla dělat? Nechtěla ho přece prosit.

IV.

A skončili tam, kde začali. Už zmizely všechny stíny, zmizel poslední náznak světla. Noc a děs a temná mračna zakryla oblohu. Všude byl hvozd, který se vinul z jednoho nekonečna do druhého. A v něm se procházeli ruku v ruce. Všechen život byl pryč, neexistoval nebo se schovával v dírách, norách a dalších doupatech.

Opřel ji o strom, pevně držel a nechtěl ji pustit ze svého sevření. Do zad ji dřela kůra stromu, ale nebála se. Dobře věděla, že on ji neublíží. Ne teď. A navíc, bez ní by nebyl nikdo.

„Miluješ mě?“ chtěla opět vědět.

„Ne.“

„Měla bych se tě bát?“

Chvíli přemýšlel a prohlížel si vlastní ruce jako by ani nebyly jeho.

„Nemusíš se mě bát. Nejsem zlý, nejsem škodolibí a budu jen takový, jakého si mě vysníš.“

„Ale já se tě bojím.“

„A já se děsím toho, co přijde.“

Pak ji líbal. Oba měli zavřené oči a ani neviděli, jak se protrhaly mraky a odhalily měsíc v úplňku. Byl obrovský a svítil tak jasně, že na svět opět povolal stíny.

V.

Byli u něj, v tom temném, nepokojném domě. Nikdo jiný než ona tam nechodil, a tak nepokládal za důležité si tam někdy uklízet. Dneska ho však přepadlo zvláštní volání povinnosti a on alespoň vyházel špinavé prádlo do koše.

Měli hlad.

Z lednice vyndal lososa, položil ho na dubové prkýnko a páral mu břicho. S noži a dalšími ostrými věcmi to uměl výborně. Dokázal s nimi oddělovat i neoddělitelné. Pokládal jednu filetu vedle druhé, až byla celá ryba zpracovaná.

Ona se k němu přikradla zezadu a zakryla mu oči.

„Kdo je to?“ zeptala se.

„Ta, která se ke mně vždycky vrátí.“

Otočil se a objal ji i se svýma umaštěnýma rukama. Tiskli se k sobě tak silně, jak jen to dokázali. Chtěli být spolu. Alespoň na chvíli.

„Miluješ mě?“

„Ne.“

Zbytky lososa vyhodil z okna na dvůr plný zvířecích mrtvol. On to tak nechtěl, ale co s tím mohl dělat?

VI.

Stalo se to na špinavém gauči, který byl podle svého odéru plný štěnic. Péra vrzala pod náporem jejich těl, ale nakonec je chtě nechtě přijmula. Oba byli trochu nervózní, přece jen to dělali poprvé.

Jeden druhého se dotýkali něžně, jako by byli oba z porcelánu a každý neopatrný pohyb by je mohl zničit.

„Miluješ mě?“ zeptala se.

„Nemohu bez tebe žít,“ odpověděl a ona dobře věděla, že mluví pravdu a že pravda může být někdy krutá.

A jak se poprvé milovali, zrodil se člověk. Otrok svých rodičů, otrok života a smrti.