Na křídlech Divokého vlka

Vítejte ve světě drsných cestovatelů, vítejte ve světě návzdušníků. Křižují oblohu od jednoho přístavu k druhému, obchodují a snaží se vyhnout nebezpečným bouřím a krutým pirátům. Povídka se účastnila literární soutěže „Dračí řád 2012“ a skončila v té lepší půlce.

„Napněte plachty,“ rozléhal se burácivý hlas po celé palubě a zkušená posádka začala plnit jeho příkazy, „Divoký vlk je nejrychlejší loď na světě, tak ukažte, že svůj titul nezískala nadarmo. Žeňte ji vpřed, ať nám i vichřice závidí.“

Bílé plachty, které obepínal třpytivý, modrý povlak se napjaly, protože vítr se do nich opřel nebývalou silou. Vypadaly, jako by se každou chvíli měly sklonit bouři a roztrhat se na cáry. Prudký déšť je smáčel, tvrdě bušil a snažil se do nich udělat trhliny. Ale plachty přes všechno odolávaly a hnaly loď rychle vpřed.

Na špici fregaty se nacházela hlava vlka s otevřenou tlamou, která prorážela nevyzpytatelné větrné proudy. Neplavala totiž po moři, nýbrž vysoko, vysoko nad moři, lesy i horami. Mohutná loď se třemi stěžni vlétala do temný bouřkových mraků, ze kterých padal hustý déšť. Obě strany lodi lemovalo pětadvacet ničivých děl, která se měla vypořádat s jakýmkoliv nepřítelem. A pokud by se náhodou někdo dostal na palubu, je tu statečná, sto padesáti členná posádka návzdušníků bojujících a umírajících pod vlajkou půlměsíce.

Richard s ostatními napínal magií nabité plachty. Silné ruce se chopily tlustého provazu a táhly tak silně, jak jen dovedly. Z hlavy mu kapala dešťová voda a dostávala se do očí, takže téměř nic neviděl. Na rozdíl od dalších členů posádky byl však vzorně oholen a snažil se vypadat jako návdušník - gentleman.

Po sprostém zaúpění, které ze sebe vydal poté, co mu provaz vyklouzl z rukou, se ale obraz dokonalého muže rozplynou v nekonečné záplavě dešťových kapek. Nenechal ale své druhy na holičkách a okamžitě se pustil opět do díla.

Když byly plachty napnuté až k prasknutí, opřel se o zábradlí a vychutnával si čas, jež mu byl poskytnut na krátký odpočinek. Podíval se dolů a viděl modro. Skoro jako v dobách, kdy ještě plul na hladinách rozlehlých oceánů. Teď věděl, že pod ním není voda, ale stovky metrů prázdnoty.

Kdyby něco narušilo magické plachtoví, zřítili by se nevyhnutelně k zemi a do jednoho zahynuli. Když jste ale ve vzduchu, nesmíte o tom přemýšlet, protože to přináší smůlu. A smůly, té se návzdušníci k smrti báli. Za špatné znamení se považovalo téměř cokoliv - pták, který narazí do plachet nebo sirka, která zhasne předtím, než jí něco zapálíte.

Richard si odplivl a přemýšlel, jestli to dole nějaký nešťastník schytá. I kdyby ano, tak znal mnohem horší věci, které by ho mohli po širým nebem brázděnými návzdušnými koráby potkat.

„Hej ty,“ pobídl ho jeden ze zamračených důstojníků, „přines kapitánovi rum. A ať to odsejpá.“

Richard beze slova zamířil do podpalubí, ale ještě než do něj vstoupil, uslyšel za zády: „A ne že to vychlastáš. Vim o každý flašce, která tam je.“

Více než rozkaz to ale bylo přání, protože, i když se život mezi námořníky a návzdušníky lišil, tak rum zůstával. A nikdo si nenechal ujít jediný okamžik, kdy si ho může v klidu vychutnat. Dostat rozkaz skočit pro rum se stalo spíše výsadou, než-li povinností a Richard přemýšlel, čím si to vlastně vysloužil.

Sešplhal několik žebříků a dostal se až na úplné dno lodi, kde se nacházely železné zásoby celé posádky. Odhadoval, že jim vystačí už jen na měsíc. Jeho vyčerpání by ale žádný rozumně uvažující kapitán lodi nepřipustil.

Co ho ovšem zarazilo nejvíce, nebyl stav alkoholu, ale přítomnost další osoby. Stála tam svlečená do půl těla a na paži si lila blahodárnou tekutinu. Téměř neslyšitelně u toho úpěla a zatínala zuby.

„Kurva,“ zaklel Richard se strastiplným pohledem, „to je přece rum.“

Běžel k postavě, aby zabránil dalším zločinům proti lidskosti, ale ta se otočila a Richard si uvědomil, že to je žena. Bujné poprsí se snažila zakrýt rukama, ale dosti nemotorně, protože u toho držela lahev rumu a tiskla špinavou košili. I přes vyloženě polní podmínky ho uchvátila svou krásou. Blonďaté vlasy jí padaly až po ramena, jen její nevinný obličej teď trochu hyzdil pocit vyděšení.

Nejvíce ho ovšem upoutaly právě ony zakrývané části. Dlouhý pobyt na vzduchu s člověkem přece jen silně zamává.

Skoro si ani nevšiml drahého šperku, který se jí houpal na krku.

„Kurva,“ klel znovu zatímco se v něm mísily pocitu strachu a uchvácení, „ty jsi ženská!“

„Dobrej postřech génie," vyštěkla na něj a obraz nevinné bytůstky se rozplynul v těch několika slovech, „dotkni se mě a bude z tebe taky, ty nanicovatej šmejde.“

To Richarda úplně ozbrojilo. V těchto ohledech nebyl zrovna nejlepší šermíř a nedokázal udělat nic jiného, než na jí jen tupě zírat. Brada mu malinko poklesla.

„Nečum mi na prsa, ty ožralo,“ počastovala ho další nadávkou, když viděla jeho prázdný pohled, který postupně sklouzával níž a níž. Ještě chvíli tam tak zaraženě stál, než se mu vrátily jeho návzdušnické reflexy. Zatvářil se co nejvíce nebezpečně, vytasil šavli a rázným krokem se vydal nezvanou návštěvu zpacifikovat.

„Prr, prr, divochu,“ vykřikla, posunky mu ukázala, aby se zastavil a pozvedla petrolejovou lampu nad lahve s rumem. Richard prakticky okamžitě udělal několik kroků zpět. Vlastně jich začal dělat víc, víc, až se ocitl zpět u žebříku. I z tohoto zaječího úmyslu nakonec musel sejít, protože mu neznámá žena řekla: „Vykecej, že je na palubě ženská a proletíš se nejspíš ještě přede mou. Pak budeš mít nějakejch pět minut na to, aby ti narostly křídla.“

To byla pravda, pomyslel si Richard. Jen zmínka o ženách byla špatné znamení. Když si zrekapituloval, co všechno před pár okamžiky viděl, tak odhadoval ztroskotání kvůli smůle na dvě stě procent. Diplomaticky tedy ustoupil, ačkoliv neměl nejmenší tušení, co bude následovat.

„Chytrej chlapec,“ pochválila ho a otočila se k němu zády. Strach z převrhnutí petrolejové lampy zabránil Richardovi v jakékoliv akci. Opět si začala lít blahodárnou tekutinu na paží a teprve teď bylo dobře vidět, že je zraněná. Jako by jí tam někdo zařízl pěkně ostré drápy.

„Já jsem Richard,“ prolomil návzdušník ticho a očekával odpověď, která ovšem stále nepřicházela.

„Jak se jmenuješ ty?“ zkusil to ještě jednou.

Ačkoliv se mu v odpověď dostalo opět ticho, nevzdával se, „budu ti říkat třeba Ruměnko.“

„To je ale blbý jméno,“ odpověděla mu žena konečně. Převázala si ránu hadrem a začala se soukat do špinavé košile, který ji byla o několika čísel větší.

„No, kdybych znal tvé pravé ...,“ snažil se opět Richard.

„Valérie,“ přerušila ho, než stačil dokončit svou větu.

„Val a co ...“

„Valérie!“

„Valérie a co teď?“

„Co by?“ zatvářila se nechápavě, „ty budeš dělat, že jsi mě neviděl a já tě zase nechám naživu. To je myslím fér nabídka.“

Richarda ta představa rozesmála, ale v momentě, kdy mu dýka jen těsně minula levé oko, ho to rychle přešlo. Aby nevznikly nějaké pochyby, rozhodně řekl: „To zní jako fér nabídka.“

Náhle sebou Divoký vlk trhl, a to tak silně, že Richard i Valérie skončili na zemi. Jen díky štěstí celou loď nepohltil mohutný rumový výbuch.

„Slez ze mě“, odstrčila Valérie Richarda, který na ní tvrdě dopadl, „Co se to kurva děje?“

Z paluby byly slabě slyšel udílené rozkazy. Mnohem více se ovšem ozýval řev prolínaný nelidskými skřeky. Jako by se všichni ptáci obrátili proti nim a nemilosrdně zaútočili. Na palubě musel panovat chaos. Loď sebou neustále stále kymácela a udržet stabilní polohu šlo jen s obtížemi.

„Musíme odsud pryč,“ řekl Richard a začal šplhat po žebříku, Valérie ho rychle následovala. Když byli těsně u horní paluby, spatřili na zemi muže v kaluži krve. Ještě slabě dýchal, ale jeho život už byl na kahánku. Příchozí dvojici vůbec nevnímal.

Postřehl je, až když se mu Richard ukázal před očima a zeptal se ho: „Co se ti stalo?“

„Boží... boží... poslové boží,“ mluvil přerušovaně a přitom plival krev, „bůh... bůh seslal zkázu. Bůh ... bůh seslal posli. Přilétli ... přiletěli z nebes. Ukázali se. My ... my nevěděli.“

„Co to blábolíš?“ cloumal jím.

„Poslové ... poslové boží ... boží poslové sestoupili z nebes. Pobijí nás,“ prorokoval zraněný muž, „všechny nás zabíjí!“

Poté z něj život vyprchal. Po takovém množství ran na jeho těle ani nebylo divu. Drápy mu rozdrásaly kůži téměř všude. Richard si všiml, že mu chybí kus ruky. Nějaká nestvůra z pekel mu ji ukousla i s kostí. Byl to přímo odporný pohled a jen stěží se na to někdo dokázal dívat déle než několik vteřin.

Richard pomalu vstal a chvíli se nehýbal, jako by nad něčím přemýšlel.

„Ty zůstaneš tady,“ rozkázal znenadání Valérii a bez varování ji strčil do otevřených dveří blízké kajuty. Než stačila cokoliv udělat, zavřel a zablokoval vstup železnou trubkou.

„Pusť mně ty kreténe,“ ozývalo se, ale to už Richard šplhal nahoru, aby se dostal na palubu. Tam mezitím panoval chaos.

Sotva se objevil pod širým nebem, ohnal se po něm létající tvor vypadající jako ještěr. Mával třímetrovými kožnatými křídly a okolo sebe se oháněl ostrými tesáky. Díky svému dlouhému krku a malé hlavě byl neskutečně rychlý a obratný. Pokud by se někdo těmto zbraním dokázal vyhnout, čekala by na něj lest v podobě ocasu s trny. Ať už ta potvora přišla odkudkoliv, byla nesmírně nebezpečná. Richard unikl smrti jen o vlásek.

Neznámý tvor sice svůj první úder promáchl, ale okamžitě se vracel zpět, aby znovu zaútočil. Vyděšený Richard se z úleku nemohl ani pohnout. Když ještěrovi chyběl jen kousíček, aby mu rozpáral drápy břicho, tak se najednou v jeho hlavě objevila díra, která ho okamžitě poslala na vlhká prkna paluby.

Když se Richard vyhnul padající bestii, ohlédl a spatřil kapitána Ivana, jak si nabíjel zbraň, aby byl připraven k dalšímu přesnému výstřelu, kterým by poslal k čertu dalších z těch pekelných bestií.

Richard toho mnoho neviděl, oči se mu neustále zalévaly vodou, ale i tak vnímal temné obrysy, které kroužily kolem lodi. Když nebe osvětlil blesk, na chvíli uzřel všechno. Ty bytosti tu byly všude a v krátkých intervalech se snášely k palubě, kde trhaly posádku na kusy.

Nebyl to rovný boj, bestie byly neuvěřitelně rychlé a zasáhnout je pistolí se zdálo téměř nemožné. Ti, kteří se pokoušeli bojovat v tváří v tvář, většinou končili mrtví, v lepším případě bezrucí. Ne všechny bestie ale útočily na návzdušníky. Některé z nich se znovu a znovu vrhaly proti magické plachtě. V ní sice vznikly obrovské trhliny, ale ty se sami znovu a znovu magií zacelovaly.

Richard se mezitím odvážně pustil do boje. Jedna z létajících stvůr se při náletu zamotala do lanoví, zranila si křídlo a nyní ji asi šest mužů obklíčilo ze všech stran. Pomocí dlouhých harpun se jim dařilo ji držet z dosahu, ale zároveň se dostávali do patové situace. Richard chtěl použít svoji pistoli, takže se přiblížil jak jen to šlo, zamířil a vystřelil.

Zasáhnout tenký krk bylo nesmírně obtížné a ani tentokrát se to nepodařilo. Nestvůra se navíc rozzuřila a pomocí ocasu jednoho z návzdušníků srazila z paluby. Ostatní mohli jen s hrůzou sledovat, jak ho další ještěr chytá ještě ve vzduchu do tlamy a pojídá.

I zraněná bestie přinášela smrt. Richard se proto pokusil o velmi riskantní čin. Přiblížil se se k ní zezadu a vyšplhal na její šupinatá záda. Zmítala se, ječela, snažila se ho strhnout, ale v tom rozřízla její krk ostrá čepel a zelená krev se vyhrnula ven.

Tělo nicméně několika posledními záškuby Richarda odhodilo a tomu chyběl jen malinký kousek, aby opustil loď v děsivém pádu. V poslední chvíli se chytil zábradlí. Jeho druhové mu pomohli se vyšplhat zpět.

Na oslavy ovšem nebyl čas, zvlášť když se další stvůra snesla z nebes a vzala jednoho z jeho zachránců do pařátů.

I když se plachty zacelovaly, rychlost Divokého vlka se stále zmenšovala. Bouře s ním kymácela a on už v podstatě stál jen na místě.

A když boj vypadal marně, když už i ti nejstatečnější ztráceli naději a jejich ruce těžkly pod tíhou zbraní. Když vzpomněli na své druhy, jak tady umírali, jak byli drásáni a požíráni. Když bylo nejhůř, bestie zmizely. Stíny v okolí lodi se přestaly objevovat a návzdušníci opět sbírali síly. Nabíjeli zbraně a dívali se kolem sebe. Rozhodně nevěřili, že nebezpečí pominulo úplně.

Richard okamžitě zamířil na můstek, kde u kormidla stál kapitán Ivan a několik mužů ho následovalo. Kolem něj se válely kusy lidských těl, nejspíše důstojníků, kteří neměly takové štěstí jako oni. Pod nohama mu leželi dva ještěři.

„Co to kurva bylo?“ snažil se Richard přehlušit bytí hromů, „co to kurva bylo za stvůry?“

„Draci,“ vysvětlil kapitán a co nejrychleji ládoval do své pistole prach, „máme tu čest stát proti vládcům nebes. Nebezpečností se jim prakticky nic nevyrovná.“

„Kde se tady vzali?“

„Draci nikdy neútočí ve skupinkách, jsou to samotářští tvorové. Pokud si je ovšem neochočíte a jediný, kdo to dokáže, je Zikmund. Jeho loď musí mít někde blízko. Velmi blízko a brzy si přijde pro náš náklad. Musíme bránit Divokého vlka za každou cenu.“

„Připravte děla!“ zahřměl a jeho rozkaz byl znovu vykřikován, aby se dostal ke každému. Někteří ze značně prořídlé posádky se vydali do podpalubí, aby připravili padesát děl k útoku.

„Teď nám zbývá jen čekat,“ konstatoval kapitán, „může být kdekoliv ... kdekoliv.“

Všichni napjatě čekali, co se bude dít dál. Každá šmouha v mracích se teď zdála jako hejno draků nebo přelétající pirátská loď. Slyšet byl ale pouze pleskot dešťových kapek, které nemilosrdně bombardovali každého návzdušníka. Ruce se jim klepaly nervozitou i zimou.

A pak to přišlo.

„Tam nahoře!“ vykřikl kdosi a všichni se ohlédli. Byla to čtyřstěžňová galeona z černého dřeva a plachtoví. Z boku sedmdesáti metrové lodi na ně mířilo dobrých šedesát děl. Na přídi se nacházel mohutný kloun ve tvaru dračí hlavy. Nahoře mezi plachtami seděli na ráhnech stvůry, které před okamžikem zabíjely posádku Divokého vlka. I na tu dálku bylo vidět, jak jim to v očích jiskří. Někteří z nich ještě ohlodávaly mrtvoly.

Úplně nahoře vlála pirátská vlajka.

Celá loď byla mírně nakloněná, takže mohla bez okolků střílet a sama se nestát terčem. Snášela se naprosto neslyšitelně a kruté počasí ji nedovolilo spatřit dříve. Všechno se najednou uklidnilo. Alespoň to tak vypadalo. Hromy jako by přestaly bít, déšť padat z nebes a dračí křik utichl. Celé divadýlko se však objevilo jen proto, aby mohlo nastat nefalšované peklo.

BUM! BUM! BUM!

Ozval se výstřel z šedesátky děl a brzy začaly koule prorážet nechráněnou palubu. Dřevo se tříštilo a zasypávalo úlomky návzdušníky, kteří se snažili najít úkryt, ačkoliv nebylo kde. Ti s největší smůlou byli výstřely roztrháni na místě.

„Držte pozice,“ řval kapitán, okamžitě se chopil kormidla a natočil loď tak, aby mohla palbu opětovat. Další salva dělových kulí, tak už mířila do lépe chráněného boku a nestála návzdušníky tolik životů. Nastal také čas útok oplatit.

„Palte!“ zahřměl kapitán a děla spustila smrtonosnou palbu. Mnoho koulí našlo svůj cíl a udělalo díry do trupu dračí lodi. Návzdušní bitva právě začínala. Po několika vypálených salvách se lodě navzájem srovnaly vedle sebe. Pirátský kapitán Zikmund měl ale v rukávu další zbraň. Z ráhnoví se opět snesla eskadra draků, tentokrát osedlaných lidmi s nabitím zbraněmi.

Richard se přitiskl ke stěžni a snažil se uhájit výhodnou pozici, kde měli draci špatné manévrovací možnostmi. Podobně se zachovali i ostatní a schovávali se za překážky.

Když se objevila první vlna, podařilo se Richardovi zasáhnout pistolí jednoho z jezdců do ramene. Ten se neudržel na své dračí bestii a zřítil se dolů. Čekal ho dlouhý pád a jistá smrt v náručí země.

Ostatní návzdušníci nedopadli tak dobře. Pokud je nedostaly chmatavé čelisti, stali se obětí kulek jezdců. Nebyl ale čas na hodnocení situace, protože Richard bojovat o svůj holý život. Tvor, kterého připravil o jezdce se opět vracel a zdál se ještě zuřivější než předtím.

Nabíral rychlost a v očích mu žhnul plamen. Když v tom se před ním napjalo silné lano, drak do něj vrazil a sesunul se na palubu.

Valérie! Dělostřelecká palba udělala do lodi takové trhliny, že mohla ze svého vězení uniknout. Omotala lano kolem stěžně a využila tak síly kladky, aby náraz ustála. I tak to s ní ale prudce trhlo. Na nic nečekala a běžela k dezorientovanému drakovi, který se sotva hýbal.

„Ne,“ křičel vyděšeně Richard, „je nebezpečný.“

Valérie ale jeho slova ignorovala a přiblížila se na několik kroků. Bestie ji vycítila a chtěla se ohnat pařátem. Těsně před dívčinou hlavou se však zastavila a zadívala se na modře zářící náhrdelník. Ten začal sálat podivnou energií. Valérie ho pozvedla a drak povstal. Na klidného tvora pak nasedla a chopila se zakrvácených otěží.

Tvor se vzepjal a vznesl do výše.

Richard se rozhlédl kolem sebe a viděl, že na můstku má kapitán potíže. Protože v pistoli, se kterou rozdával své přesné rány, došla munice, musel vytasit šavli a bojovat v tváří v tvář. Proti drakům to šlo ale obtížně. S jedním už bojoval, spíše se zoufale bránil, ale druhý už na něj nalétával zezadu.

„Pozor,“ okřikl ho Richard a kapitán se otočil. Spatřil sice druhého nepřítele, ale první mu zasadil úder, který ho odhodil až k zábradlí. Když se však k němu přiblížil, srazila ho zezadu další bestie, kterou na zádech kočírovala Valérie. Prorazil zábradlí a zmizel. Dívka svého oře pobídla dál a střetla se ve vzduchu s druhým útočníkem.

Dvě těžká těla se srazila a zaryla do sebe své drápy. Trhala se navzájem všemi zbraněmi, které měla k dispozici. Až nakonec valérinina stvůra prokousla nepříteli krk a ten začal bezvládně padat. Sama na tom ovšem byla také špatně a z posledních sil se snažila dostat zpět na palubu, což se jí nakonec také podařilo.

Richarda ale trápil jiný problém. Stvůra, která před chvíli přepadla, se opět drápala zpět ke kapitánovi, jež se teprve zvedal na nohy. Okamžitě mu spěchal na pomoc, ale věděl, že to nemůže stihnout včas. Všiml si však, že vedle něj je opřená harpuna. Vzal ji tedy do ruky, potěžkal a vrhnul.

Drak nelidsky zaúpěl, protože ho harpuna zasáhla do hrudníku. Kapitán na nic nečekal, využil jeho slabosti a vrazil mu tam ještě svou šavli. Ani to ale nestačilo a tvor se z posledních tvor vzepjal a zasadil mu smrtící úder. Chvíli poté se i on skácel bez života k zemi. Naneštěstí tak nešikovně, že poškodil kormidlo a Divoký vlk začal prudce nabírat výšku.

Prakticky ve stejném okamžiku Richard zaslechl neobvykle silné praskání dřeva. Otočil se, aby zjistil, že hlavní stěžeň zasáhla jedna z dělových kulí a teď se lámal a lámal. Magická síla prasklinami vyprchávala a rozpouštěla se ve vzduchu. Všichni návzdušníci se shromáždili na palubě, všichni cítili, jak z jejich lodi uniká život.

Praskliny se postupně zvětšovaly a osazenstvo mohlo jen nervózně přihlížet. Někteří si dokonce klekali na kolena. A pak se to stalo.

KŘACH!

Stěžeň se rozlomil a všechna síla z něj v jediném okamžiku vyprchala. Třísky se rozlétly na všechny strany, plachty shořely na popel a tlaková vlna rozehnala bouřková mračna. Jen jemný popílek se postupně snášel na palubu. Loď ještě chvíli setrvačností stoupala, ale pád musel nevyhnutelně následovat. Byl jen otázkou času.

„Co budeme dělat?“ ozval se kdosi z kruhu, který se na palubě utvořil.

„Chcípneme,“ odpověděl mu další. A pak si náhle skupinka všimla, že na můstku stojí žena. Košili měla na několika místech roztrhanou a politou směsicí zelené a červené krve.

„Ona za to může,“ byl slyšet obviňující hlas, „ona může za to že zemřeme.“

Hlouček se dal do pohybu. Na tváři se jim všem objevil pomstychtivý výraz.

„Ne!“ zavelel Richard a bláhově se postavil před ně, „ona má moc ovládat draky. Dostane nás z toho.“

Svým tvrzením si ovšem nebyl tak úplně jistý, ostatně, návzdušníci to poznali a bez okolků ho odstrčili. Když se ovšem přiblížili, přistál před ně drak a upozornil na sebe děsivým řevem. Hlouček udělal několik kroků zpět.

Valérie naopak postoupila dopředu a jemně ho pohladila po hlavě. Poté na něj kývla. Drak rozevřel křídla a vznesl se do vzduchu.

„Pánové,“ začala důležitě, „dnes je pro vás významný den. Získáte totiž jedinečný dar. Novou loď nesoucí název Nesmrtelný drak.“

Muži se na to tvářili překvapeně a nevěděli co dělat. Valérie zatím přešla k okraji lodi.

„Následujte mě,“ řekla s klidným hlasem a skočila. Zmizela za okrajem lodi a všichni jako jeden muž přiběhli k zábradlí, kde sledovali její pád. Mířila přímo do plachtoví pirátské lodi. Richard ji téměř okamžitě následoval. Zbytek mužstva zděšeně pozoroval, co se děje, ale nakonec skočil také.

Valérie v pádu ozařovala draky svým krystalem a ti začali padající skupinu chránit svými těly. Kdykoliv se nějaký nepřítel přiblížil, zpacifikovali ho. Ztráty tak byly téměř nulové.

Brzy Valérie dosáhla plachtoví a zabořila do něj šavli, aby zbrzdila svůj pád. Jeho magická povaha pak všechny díry zacelovala. Richard ji brzy stejným způsobem následoval. Zbytek posádky na plachty dopadal se střídavými úspěchy. Někteří špatně odhadnuli vzdálenost, minuli a padali do nicoty, další neměli štěstí a v obrovské rychlosti vrazili do ráhnoví. Většině se však riskantní kousek podařil.

Po černě zářícím plachtoví se tak svezli až na palubu, kde je ovšem očekávala pirátská posádka. Co ovšem nepředpokládala, byl prudký dračí útok. Jejich dřívější spojenci se do nich pouštěli s nezaměnitelnou krutostí. Kousali je, drápali, trhali a přehazovali přes palubu.

Na palubě Nesmrtelného draka, ale byli stovky pirátů, takže po chvíli získali navrch. Útoky draků sice byly nepříjemné, ale rozhodně ne neoplatitelné. Začalo se střílet vším, co bylo po ruce. Další a další těla padala z nebes. Odvážní útočníci se semkli do kruhu a snažili se ubránit dorážejícím pirátům.

Jejich osud byl nevyhnutelný.

Nakonec se objevil sám Zikmund. Odporný pirát s dlouhými špinavými vlasy až k pasu se podíval na Valérii a hlavně na její magický šperk, který bez ustání slabě zářil. Piráti přestali dorážet a nastalo krátké příměří.

„Máš něco,“ ukázal na šperk, „co mi právem náleží.“

„Velký kulový dostaneš,“ odvětila mu zlostně a zakryla vzácný diamant svými křehkými prsty, „draci teď poslouchají mě.“

„Jen co té doby, než tě zabiju,“ zahrozil a vytasil svou těžkou šavli. Valérie udělala to samé vystoupila z kruhu. Zikmund posunky naznačil ať jim udělají místo. Po chvilkovém šoupání nohou byla provizorní aréna připravena. Oba bojovníci se navzájem prohlíželi, jako by se chtěli zabít očima.

Richarda napadlo, že je toho klidně schopna.

V tom se Zikmund vrhl vpřed ve snaze přetnout Valérii vejpůl, ta však mrštně uskočila, máchla šavlí a jen o kousíček minula. Hned bylo jasné, že tahle bitva se nebude vést v psychické rovině. Oba soupeři na sebe opakovaně útočili, ale razantněji tak činil především kapitán pirátů.

Na jeho straně stála síla a čerstvost, která Valérii chyběla už od začátku souboje. Její údery proto byly až příliš pomalé. Zikmund jen čekal, až ji věčné uskakování unaví. A to se také stalo.

Úder vedený spodem sice rychle odhadla, ale její reakce byla o sekundu pomalejší než měla. Šavle ji škrtla a vytvořila na noze krvavý šrám. Valérie zařvala bolestí. Zikmund se následně do ní tvrdě opřel. Ona neschopna udržet se na nohou odlétla pár metrů daleko a dopadla na dřevěná prkna paluby.

„Nikdo,“ vykřikl, „nikdo mě nebude okrádat. Zvláště pak nějaká pozemská coura. Nic takového nestrpím a trestám za to smrtí. A to je taky osud, který tě nyní čeká.“

A vykročil ... jenže jeho krok ztratil všechnu eleganci. Udělal totiž zásadní chybu. Vykročil z okraje kruhu, kde zrovna stál Richard, který mu s citem, ale důrazně podkopl nohy. Nebohý Zikmund zavrávoral, ale než stihl dopadnou, projela mu břichem Valériina šavle.

Ještě ze svých posledních sil se pokusil sáhnout po drahokamu, který spočíval mezi jejími ňadry, ale v tom se šavle vysunula a on padl mrtev k zemi. Krev se řinula ven a rozlévala po palubě. Nastalo ticho. Nikdo si nedovolil ani škytnout, natož promluvit.

Až Valérie ticho prolomila svou ráznou řečí: „Jako jediný vlastník dračího kamene, jemuž v těle proudí dar magie, se stávám kapitánem lodi Nesmrtelný drak. Nyní poklekněte.“

Piráti se nejdříve po sobě nervózně dívali a nevěděli co dělat. Když se však zahleděli na Zikmundovu mrtvolu, jeden po druhém klekali na kolena s hlavou svěšenou. Valérie se stala první kapitánkou dračí lodi.

Trosky Divokého vlka mezitím i se svým kapitánem mířily k zemi.

16. srpna 2012