České filmy mají u nás výsadní postavení. Jsou jednou z mála věcí, u kterých se uplatňuje nezlomný vlastenecký duch. Kdykoliv je v televizi či rádiu řečeno slovní spojení „Český film“ téměř vidím, jak moderátoři dmou hruď a s pýchou vychvalují do nebes naše slavné herce. Velkou míru protekcionismu cítím zde.

Na film Muži v naději jsem byl v kině až na daleké Moravě, v Uherském Hradišti, kde má jeden z hlavních herců, Bolek Polívka, velmi dobré renomé. Ať už to bylo geografickou polohou či snímkem samotným, v sále se pravidelně ozýval smích.

Muži v naději by měli v jistém smyslu navazovat na Ženy v pokušení. Společné jsou ovšem pouze tři věci – režíroval je Jiří Vejdělek, jedná se o komedii a každý každého podvádí. Myšlenkami i činy. Prostě takové bujné prostředí pro šíření pohlavních chorob. Paní syfilida a pan AIDS by měli žně. Jeden z filmů na to nahlíží z pohledu muže a druhý z pohledu ženy. Zas až tolik se neliší. Nebo jsem velmi nepozorný divák.

Snímek stojí hlavně na velkých jménech. Dokonce i já, který má ve složce herci vymeteno, jsem 2 znal od vidění (Macháček, Stašová) a jednoho dokonce jménem (Polívka). Samotný děj filmu mě trochu zarazil. Chvílemi to byla komedie a chvílemi zase tragédie. Ale rozhodně to nebyla tragikomedie. Jako by si režisér nemohl vybrat, co chce vlastně natočit. Oficiálně to ale je komedie, tak se toho budu držet.

Většina vtipných situací a hlášek je naneštěstí až neuvěřitelně předvídatelných. Kdo by si rád zahrál na věštce a nemá žádné jasnozřivé schopnosti, tak u tohoto filmu má při zdravém myšlení dobrou šanci. Nemůžu říct, že by to byl nějaký špatný film, ale také nemohu zpívat chorály a prosit svatého Petra, aby ho pustil do nebes.

Pokud jste fanoušky českého filmu, neváhejte, protože uvidíte vaše oblíbené tváře. A pokud ne, váhejte.

Odkaz na csfd.cz