Tak je konec. Nebo spíše začátek. Ostatně jde o jedno a to samé. Opustil jsem svou starou domovinu, kterou jsem obýval po 3 roky. Nebylo to na tom Střížkově vůbec špatné. Občas jsem potkával pána s culíkem a cylindrem, občas jsem potkal bezdomovce zužitkovávajícího obsah popelnice a občas jsem pohnul nějakému řidiči žlučí, když jsem mu vběhl do silnice. Ale přesto, obyčejný obyvatel Prahy 9 si mé nepřítomnosti ani nevšimne.

Nezávislost, novota, přesně tyhle věci mě do nového bytu táhly. Ono je to vlastně celé na hlavu. Nemá to žádnou logiku tohle stěhování. Jen samotné přemístění věcí byla činnost tak náročná, že jsem začal uvažovat o zřízení speciální posilovny. Fígl by spočíval v tom, že bych si nechal platit jednak od lidí, že nosí těžké věci a druhak od lidí, že jejich těžké věci jsou přenášeny. Prostě geniální.

Hlavně online

A pak jsem se tu nějak ocitl a neměl jsem nic. Teda, skoro nic. Měl jsem Wi-Fi a to už něco znamená. Od internetu mě jen tak někdo neodřízne. Horší bylo, že když jsem si chtěl dát ráno jogurt, neměl jsem lžičku. Marně jsem přemýšlel, čím bych ho mohl nabírat, ale nakonec jsem to vzdal a šel si nějakou koupit.

A tak tu jsem, rozhlížím se po terase a tak nějak doufám, že si to tu Rusové nespletou s Krymem a neprovedou nenápadnou, avšak radikální invazi. Je to zvláštní, žít tak blízko centra. Pořád tak nějak nechápu, proč tu je každých 10 metrů obchod a každých 5 metrů restaurace. Možná jsem dřív vlastně ani ještě nežil v Praze. Že Střížkov je jen taková vesnice na okraji, ke které se jako chapadlo civilizace zavedlo metro. Ale co je to za civilizaci, když tu ani není výtah?

Na začátku jsem byl docela nesvůj. Představa, jak sem tahám veškerý ten nový nábytek, jak utrácím horentní sumy za vybavení mě prostě děsila. Ale nakonec to není tak špatné. Sice brzo získám majorship v Ikee, ale už spím na matraci. Po třech karimatkových nocích to je úspěchu. Na chvíli jsem dostal záchvat strachu, že nic jiného než matrace se mi do bytu nevejde, ale nakonec to docela jde. Ať žije rozvalování.

Na průzkumu

Už se pomalu i chytám a začínám prozkoumávat okolí. Vím, kde si koupit cider a kde tu jsou řecké dobroty. Taky si začínám zvykat, že v tramvajích slyším častěji angličtinu než češtinu a že se nejednou ze mě stane polní překladatel. Na cestě zpět jsem sice prvně zabloudil, ale na mou obranu, byla už tma.

Začíná se mi tu docela líbit.