Tak předně, můj domov je schovaný. Nikdo neví, kde přesně bydlím, krom těch několika vyvolených. Pár jich tu dokonce i bylo (a Vladko to nebyl) a věřil bych jim, že z toho mají noční můry. Mám tu totiž schovaného pavouka. Pravda je, že teoreticky by se ten můj bejvák najít dal, ale je to tuze dobře schované a najít to dokážou opravdu jen ti nejzarytější stalkeři (berte to jako výzvu).

Jenom student

Tak trochu doufám, že i kdyby si měl někdo vyhlídl na sociálních sítích, nebude vědět, kam si pro mě přijít. Navíc by tu ani nebylo moc co brát. K mému překvapení jsem pořád ještě student (už jen do 30. září 🙁 ) a kdo okrádá studenta, ten okrádá národní budoucnost! A lidi milujou národ! Teda, jakože ho nesnáší méně než ostatní národy.

Nejsem bohatý. Všechny peníze jsem utopil v tunelu Doležal a chtěl bych je zpátky tolik, že kdyby našel leprikóna, použil bych svůj překrásný hudební hlásek, aby mi řekl cestu k hrnci s pokladem. A ani si peníze nenechávám v peřině. S mojí zodpovědností bych si je hodně rychle vypral.

Věřím v lidi

Ani se nebojím, že by mě někdo někdy okradl. Pořád je to pro mě něco, co se děje jenom těm druhým. Kapsáře snad odradím svým nuzným vzhledem a zmučeným výrazem, v tom jsem fakt dobrý. To jediné, o co se ve skutečnosti bojím, je moje kolo. V mém hypotalamu je prasácky zakódováno, že kola jsou předurčena k tomu, aby se kradla. A nechat ho nehlídané, je stejná šílenost jako pořádat Beltain na benzínové pumpě. Když jsem jel tisíc mil, vždycky jsem tak nějak doufal ve slušnost zlodějů, že neokradou závodníka, ale že si vezmou to kolo vedle.

Možná bych se časem otrkal a dovolil bych si tu drzost, že bych někde v Praze kolo zamkl a nechal ho bez dozoru déle než pět vteřin. Není tomu ale dlouho, co z garáže našeho domu bylo něčí ukradeno a ve mně to nechalo nezacelitelné rány.

To v temným uličkách, tam jsem jako doma. Tam se nebojím, pokud neslyším medvědí mručení. Bojím se jenom ve filmech a ve hrách. Jenom tam jsou města nebezpečná.

Tyhle klíče každého jenom otravují

A já ty zámky vlastně nesnáším. Všechno jen komplikují. Tenhle rok se stávám expert na zapomínání klíčů či prostou neschopnost dostat se domů. Ten okamžik, kdy se ozve bouchnutí dvěří a já si uvědomím, že nemám klíče, by měl dostat jméno. Ale zlaté klíče, pořád lepší než čipy. Ty totiž fungují na baterky a baterky, jak všichni dobře víme, dochází v těch nejneočekávanějších chvílích.

A jako poslední mám vzkaz pro všechny, kteří by chtěli nečekaně navštívit můj skromný příbytek: vlezte ke mně a já vás ubiju longboardem. Nic lepšího s ním (zatím) neumím.