Když si ještě zakřiknuté děcko, tak je to fajn. Je dost pravděpodobné, že koeficient růstu hravě předběhne koeficient rozpadu a většina tvého cool oblečení tak nemusí viset na sotva viditelných, rozpadajících se nitkách a ani se v něm neobjevují dírky nejdříve třešňových rozměrů, které se velmi rychle změní ve fotbalový balón. Nikdo nemá rád díry! Teda kromě těch v sýru. A pár dalších…

Pokud stále tápeš, o čem to dneska bude, pak věz, že jsem se začal zabývat prodloužením životnosti svých svršků, spodků a bot.

Hlavně si nekupovat boty na „zimu“

Impregnuju nebo fetuju? Toť otázka.

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

Občas to člověku prostě nevyjde, udělá špatný kauf a následně toho lituje. Vezměme si třeba moje „zimní“ boty. Jejich specialitou je, že jim neříkám zimní proto, že by byly na zimu (ačkoliv by to od nich bylo fajnové), ale protože jsou na „zimu“. Jako na tři měsíce. Než se promění v prach.

První takové mi utvořily krásného žraloka a ty druhé měly na podrážce po dvou měsících obří díru, takže mi do nich zatékalo. Musel jsem pravidelně kontrolovat svůj stav, jestli to je jen botama nebo jsem opravdu na potápějící se lodi. Tento rok mi zatím vydržely a to přičítám hned dvěma okolnostem – byly drahé a proto jsem od nich očekával, že to nebudou boty na „zimu“. A za druhé, ona vlastně ani žádná zima nebyla. V Praze určitě ne. Jako když si otevřete v čajovně stránku čaje nečaje, tak pánBůžek otevřel stránku zima nezima. Občas se mi po tom Liberci stýská, jak jsem se přes závěje dostával do školy.

Nicméně boty nejsou tou součástí oblečení, kterou bych si byl ochotný spravovat. Na ševce si ještě netroufám a můj botník podle toho také vypadá. Mnoho bot je děravých a nemohu je tudíž nosit za deště a mé nejoblíbější boty byly jednou dívčinou prohlášený za hnusné a špinavé. Rád bych jim věnoval minutku ticha.

.

.

.

.

Spím na jehlách

1-DSC_0198 Ale oblečení, to je něco jiného, to se dá látat až do skonání věků. Teda ne úplně do skonání věků, ale poměrně dlouho se dá udržovat na tenké hranici mezi použitelností a rozpadností. Zdůraznil bych, že jsem velký zastánce sešlosti. Dovolil bych si to připodobnit k mému zájmu o letecké simulátory, kdy jsem nejraději pilotoval letadla s nedostatkem paliva a alespoň jedním rozstříleným křídlem. Prostě na hranici použitelnosti.

Dávám si záležet, aby ty stehy na oblečení byly pořádně vidět. Tak třeba černé, kožené rukavice zašívám zásadně bílou nití. Ne snad že bych bílé rukavice nezašil bílou nití. Či jakékoliv jiné. Já totiž zašívám všechno jenom bílou. Mám jí totiž cirka jeden kilometr a nehodlám si jich kupovat víc.

Ono vůbec se o to oblečení starat je někdy o kejhák. To jsem se jednou probudil v posteli a přímo vedle mé hlavy vesele seděla zapíchnutá jehla. Netušil jsem, kde se tam vzala, ale jelikož bydlím ve svém pokoji jen já sám a nerad bych se zbláznil, dá se předpokládat, že jsem ji tam nechal já sám. To už je asi úděl jehel. Jsou tak malé, že když je potřebuju, nikde nejsou a naopak, když je nechci vidět, tak se nečekaně objevují a zapichují do mé kůže.

Na cestě za dobrodružstvím

Možná se to nezdá, ale je jí tam kilometr.

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

Nevyhazujte oblečení jen tak! Vždyť je to krásná myšlenka vědět, že ty kousky hadrů už něco zažily. Zmiňované černé rukavice například rozkousal pes. A ne jednou! Hned dvakrát! (ještě že bez mých rukou) Které rukavice mohou toto o sobě říct? Každou zimu si říkávám, že bych je třeba měl vyměnit, ale zas tím bych ztratil jejich příběh.

Ale ne vždy to bylo tak … jednoduché. Asi jeden rok jsem na kalhotách hroznou díru, která naštěstí nebyla vidět. Pořád jsem si říkal, měl by sis to zašít kámo. A já opravdu chtěl. Jenže jsem tak nějak nemohl sehnat jehlu a niť. Jako dočetl jsem se, že to prodávají v nějaké galanterii, ale prostě se mi neozvalo takového to životní volání – dám si na hlavu klobouk a vyrazím do galanterie. To si prostě muž neřekne. Ještě že mi jednu otevřeli při cestě na bus.

Zatím největší rekord držím asi u džín. Ty se velmi rády děraví a i když měly zašito asi 7 děr, pořád se v nich dalo chodit. Teda asi ne každý by si jen vzal ven. Teda, asi jenom já.