Kde jsou ty časy, kdy stačilo oblečení nechat volně pohozené na zemi a ono nejenže za krátký čas zmizelo, ale zároveň se o něco málo později samo objevilo úhledně složené ve skříni. A to se tomu skřítkovi ani nemusela nechávat miska mléka či nějaký menší pamlsek. Teď už oblečení nemizí, jen si tam tak vyzývavě leží a drze smrdí. A pak jsem si koupil koš na prádlo.

Tak nějak podvědomě tuším, že na většině oblečení se nachází cedulky. Někdy to jsou jen takový cancourky a jinde zase sada dlouhých, zakroucených hadů. Občas se dokonce na ně dívám, abych věděl, jestli to je bavlna nebo nějaké parchatně PETky a igelitky z Albertu. Občas na to zapomenu. Naštěstí hadra navíc se nikdy neztratí. K tomu podstatnému, co jsem o cedulkách chtěl říct – hned je ustřihnu, vyškubnu nebo se jich jiným způsobem zbavím a s nimi přijdu i o návod, jak se o oblečení správně starat. Mě je totiž jedno, jak co peru, já nejsem rasista. Bilý, černý, modrý, puntíkatý, co na tom záleží?

Hlavně bacha na prádýlko

Zprvu jsem se trochu bál, jestli nebudu mít růžovoučké prádýlko nebo že všechny barvy získají takový ten vyblitý nádech. Nic z toho se naštěstí nestalo a já se tak mohu pořád držet osvědčené metody jedna velká hromada, jeden skromný program. V nedávné době jsem ovšem narazil. Neočekávaně se mi v rukách rozpadlo několik džín. Nějakou dobu jsem chodil s dírou na zadku a bojím se, že zející otvor v těchto místech není tak cool, jako ten na kolenou. Možná jsem měl ještě před vyhozením zkontrolovat, co bude frčet v létě 2016.

Jak jsem jednou psal, nejsem velký fanda kalhot, ale v práci by mi to asi netolerovali, tak jsem si šel koupit nové. Pan ochotný prodavač mi dal několik rad. Například, ať tam nedávám aviváž, že se to zničí. Poker face. Přikývnu a nedám najevo, že takhle informace otřásla celým mým chatrným světem.

Chvilku jsem si myslel, že snad budu muset oblečení třídit, ale nakonec jsem došel k názoru, že já tu aviváž vlastně ani nepotřebuju a ani nevím, k čemu je v té pračce dobrá. Je to jen placebo. Stačí trenkám namluvit, že jsem ji tam dal a nic poznají. Jsem prostě skvělý psycholog.

To je on, mého srdce šampión.

To je on, mého srdce šampión.

Žehlím v Simpsonech

Jelikož mě internet připravil o schopnost soustředit se na jednu věc déle než pěti minut, tak mi dělá trochu problém uvědomit se, že za hodinu a dvacet minut bych měl to prádlo vyndat. Nezřídka kdy se stává, že se rádo probudím a při návštěvě koupelny přemýšlím, proč je ta pračka plná. A najednou si uvědomím, že jsem pral a že by možná nebylo úplně od věci chodit to na věšák. Rekord jsou zatím dva dny.

Praním to ale nekončí. Žehlení, to je totiž těžká věc. Dokážu dát několik praček, než se vůbec k žehlení dostanu. A někdy si tu košili prostě vezmu a vyžehlím ji v ruce. Jak se to dělá? Přesvědčím sám sebe, že to není tak strašné. Efekt je nic moc, ale zas ukazovat všem chlupy na hrudníku není společensky přijatelné. Nemůžu se dočkat, až budou zmačkané věci módní. I když to bych si je asi žehlil vždycky, abych nebyl moc mainstream.

Proces žehlení měřím zásadně v Simpsonech. To nejdelší může trvat až tři Simpsonovi, ale to fakt peru veškeré oblečení, které mám. Jsem na sebe docela pyšný. Nikde totiž nemám žádnou černou díru. Jen jsem se jednou opařil… dvakrát. A jen doufám, že se neprojeví kouzelnost trojky.

Je to vlastně jednoduché. Narvat to pračky co to jde, přihodit prášek, dá to na 40 a děj se vůle Boží. To je ten Petr Pan styl. Až začnu prádlo třídit, bude to děsivé svědectví toho, že jsem asi vyrostl.