Když jsem si balil svoje saky paky a stěhoval se ze systému sdíleného bydlení do systému všechno moje, ještě jsem nevěděl, co všechno mě čeká. První den byly hromady haraburdí rovnoměrně rozprostřeny po podlaze a já mohl chodit jen úzkými pěšinkami, které jako jediné dokázaly odolat nesourodému chaosu odrážejícího moje rozpoložení. Nějakou dobu jsem přemýšlel, že bych se snad mohl vydat cestou minimalismu a většinu věcí vyházet. Jak bych se však mohl zbavit:

  • kůže blíže nespecifikovaného zvířete
  • kalkulačky, se kterou jsem udělal maturitu
  • VGA kabelu
  • tisíce jeřábů
  • startovních čísel ze závodů
  • a všeho dalšího

Brzy jsem zjistil, že lepší než vyhazovat, je nosit do sklepa. Navíc já nejsem duchovní, ale velmi materiální člověk.

Základní potřeby

Brand new library

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

Jelikož jsem měl už zavedou wifi i elektřinu, základní potřeby byly uspokojeny. Na karimatce jsem ale spát nehodlal. Jsem přece civilizovaný člověk! A tak se matrace stala mým prvním nábytkem. Při vybavování nového bytu jsem se řídil jednoduchým systémem. Vždycky jsem koupil to, co mě sralo nejvíc. A jelikož já se jen tak nenaseru, šlo to pomalu.

Další problém byl, že jsem odmítal jíst na zemi. Koupil jsem si stůl. A prakticky hned vzápětí se ozvala moje potřeba mít ke stolu i židli. Do té doby jsem mohl sedět jen na té imaginární. A pak jsem nechtěl mít všude poházené oblečení, koupil jsem si komodu a věšák. Pak jsem nechtěl jíst a pracovat u jednoho stolu, koupil jsem další. A ještě jednu židli. A jelikož jsem měl mít návštěvu, koupil jsem ještě jednu. A pak byl všude pořád bordel, tak jsem koupil poličku. A když jsem po 3 měsících bydlení konečně koupil troubu, už mi nic nechybělo. Byl jsem zabydlený, systémově a všechno jsem měl. A navíc se mi tu ani nic jiného už nevešlo.

Teď už ladit jen drobnosti. Že třeba nemám tu věc na halušky a na terase mi chybí slunečník.

Stesk po spolubydlících

Přestože být opravdovým pánem domácnosti je fajn, jsou tam i nevýhody

  • nikdo za vás neumyje kuchyň
  • nikdo za vás nevynese koš
  • nemáte od koho na nenápadku ukrást kečup
  • nikdo vám neotevře, když si zabouchnete klíče
  • když se něco posere, je to jenom váš problém

I proto jsem si radši vytvořil nehynoucí rituál, že pokaždé, když zavírám dveře, podívám se na klíče a třikrát se sám sebe zeptám, mám v ruce klíče? Pokud je odpověď 3x ano, bez starostí zabouchnu. Kdybych jen jednou vynechal …

Což mi připomíná tu děsivou událost z ledna, kdy jsem se nemohl dostat do domu. Zasekl se totiž zámek. Zkusil jsem zazvonit na pár sousedů, ale ti byli neteční. Ostatně, já bych se taky na každýho vykašlal, kdyby na mě zvonil takhle po ránu. A tak mi nezbývalo nic jiného než čekat… v zimě … v mrazu. Na těch 30 minut jsem byl bezdomovcem.

Sousedské soužití

Po mém excesu s požárním alarmem mě sousedi nemají rádi. Respektive nemají rádi toho, kdo bydlí na mém místě a jen velmi úzký okruh lidí ví, kdo to je. Kamufláž je pro mě nezbytná. Už jsem se také chtě nechtě seznámil se sousedkou naproti. Respektive s jejím zadkem, když polonahá věšela prádlo. Kdyby jen tak rozdíl mezi námi nebyl 2 generace…

Kromě dvoutýdenní nájezdů mravenců tu máme poslední dobou ideální vztahy. Já nevím o nich a oni neví o mně. Je občas z okénka záchodu se ozývají zvuky, které jsou na dorozumívacím žebříčku níže, než skřeky neandrtálců.

Chaos

Pořád to je ale jeden velký chaos. Uklízení jistým způsobem řád má:

  • uklízí se, když má někdo přijet
  • uklízí se, když potřebuju něco dělat
  • uklízí se, když si řeknu, že už to je fakt špatný

Definice posledně jmenovaného bodu se malými, leč pravidelnými krůčky rozšiřuje. Naopak některé věci, které by na prvním pohled mohli působit chaoticky, se svým způsobem stali natolik zažité, že jejich nekonvenční existence už není zpochybňována. Například hromádka hlíny na terase. Zkusil jsem do ní zasadit 3 avokáda. Věděli jste, že lidi už nevím, co s nimi dělat?

Obecně moje zahradnické práce jsou chaotické jako moje žitě. Jsem sice rád, když mi něco úspěšně vyroste, ale téměř nikdy nemám představu, jaké semeno to vlastně vyklíčilo.

Jsou otázky, které ještě čekají na své vyřešení. Třeba kam si dávat zrovna nošené džíny. Obvykle totiž zaujímají tzv. volné postavení a není vždy jednoduché je objevit. Stejně tak záhadná zůstává otázka, kde se bere binec a kde se bere prach. Mám takové nepříjemné tušení, že tu někde mám bílou díru, která má svůj druhý konec v komíně ostravské fabriky.