Miluju slova. Ne všechna. Musí být vtipná, tajemná, důmyslná a se schopností překvapit. Není vůbec snadné se mi zavděčit. Některé výrazy mi vystačí jenom na jednu noc, s některými jsem si vyvinul plnohodnotný vztah a v mém slovníku se drží už několikery šťastné roky. I tak se ale nevyhnu rozchodům a slova, která se na výsluní držela třeba několik měsíců, zamíří do pasivity, až se nakonec ztratí mezi někde poškozenými neurony. RIP.

Záludnost slov se zásadně stupňuje s přechodem na východ. V Čechách rozumíte prakticky všemu, na Moravě zjistíte, že máte jisté mezery a na Slovensku jich budete mít tolik, že se vám tam vejdou zásoby na celou zimu. A nakonec dorazíte až do nejzazší východňárské dědiny, kde se už píše azbukou a ta vzdálenější podoba s češtinou zmizí na hranici s Ukrajinou. Dál už to totiž není sexy, ale jen špatně srozumitelné.

U nás v Čechách

Je zvláštní se s nějakým běžně užívaným slovem setkat třeba po 20 letech života. Takové ribstole. Na smrtelné posteli bych přísahal, že nic takového neexistuje a že je to jen výmysl pomatených duší, které posedl ďábel. 21 let to trvalo, než mi o něm někdo řekl. 21 let … A když se tak dívám na výraz ribstole do Googlu není mezi ním a žebřinami až takový rozdíl.

Celoživotním omylem ale nemusí být samotná neznalost slova, nýbrž i jeho znalost špatná. Já si třeba celý život myslel, že se říká rukojný. Vám se to bude zdát buď vtipné nebo na mě budete shlížíte jako exota, co chyběl na hodinu, kdy se to učilo, ale zkuste se jednou probudit a zjistit, že pravda, kterou jste následovali celý život, se najednou změnila. Proto je pro mě psaní rukojmí naprosto hnusné a odpudivé, takže je pro mě jednodušší změnit náš mateřský jazyk.

Ale zpět k mé lásce. Ta se dá dost dobře najít v češtině starší. Mám něco společného s K. H. BorovskýmOba jsme si oblíbili slovo picat. A nemusí jít ani o slova samotná jako o zajímavé obraty. Například „má nudli jak cigán šálu“. Vysvětlete mi, jak jsem bez této politicky nekorektní znalosti dokázal vydržet 23 let…

U nás na Moravě

S východem začíná přituhovat. Na Moravě jsou slova obvykle krásnější, ale o to složitější. Vezměme si základní vyraz rožni. Jakmile ho člověk jednou uslyší, vidí ho všude. Ale před tím prvním panickým okamžikem mi blesklo hlavou: „Co tu chce v bytě opékat?“

Dokonce na Moravě užívají i nestandardní geografické označená humna. A jak já mám vědět, co to znamená, když mou jedinou indícií je, že za humny je drak. Obecně tam jsou všechny výrazy takové … něžnější. Třeba ožrat se chodí na úplně nevinnou zábavu.

Obecně to není ani tak o jednotlivých slovech jako spíše o kouzlu a harmonii řeči. A tu má ještě každý okres trochu iný.

U sousedů na Slovensku

U sousedů na Slovensku se to má tak, že co slovo to perla. Sametová revoluce je Něžná revoluce, před deštěm se chrání pršipláštěm a pepři říkají koření. Myslím že se mi na tom jazyce líbí hlavně ť. Mají rádi to a měkké souhlásky vůbec. Takové ďobkať je neskutečné roztomilé.

A když se člověk nad některými jejich slovy zamyslí, dají se objevovat i nové poznatky o češtině. Například když jsem byl na Pohodě, tak si Slováci dávali ke snídani nějaké raňajky. Dlouho jsem nemohl přijít na to, jak ta rajňajka vlastně vypadá, protože ve stánku byl různorodý sortiment. Teprve po pár dnech jsem se dozvěděl, že rajňajky jsou snídaně a říkat jedna rajňaka je jako říkat jedna snídaň.

Ke štěstí mi stačí málo. I takové nádražní hlášení, kde se ospravedlňují za zpoždění. Je dost těžké nějak uchopit tuhle moji fascinaci, protože na první pohled se může zdát, že jde jen o netradiční použití slov k popsání skutečnosti. A asi právě tohle se mi líbí. Objevovat tyto důmyslné jazykové prostředky a smíchat je do nějakého vlastního nadjazyka. Vždyť každý z nás si vytváří nějaké svoje vlastní nářečí, které je pro něj unikátní a zaslouží si být zapsané na seznam UNESCO. A navíc, když mi někdo vyčte, že mám v textu chybu, můžu ho odzbrojit tvrzením, že používám vlastní, dynamicky se rozvíjející jazyk.

Někdo se vyžívá v používání sprostých slov, já v říkání ďobkať.