Rozverný Fabulačník
Michal Ozogán

Miluji psaní! Nepíšu

Miluji psaní! Nepíšu

Psaní u mě probíhá ve vlnkách, někdy ve vlnách a někdy v tsunami. Ty se neustále cyklicky vracejí a dělí na tři období. Základní spisovatelské poučky, psát pravidelně, se rozhodně nedržím. Nejsem prostě ten typ. Přijde mi to příliš systematické pro umění.

Fáze I. Tvůrčí šílenství

Je samozřejmě má nejoblíbenější a zároveň nejkratší fáze. Je to ten okamžik, kdy opravdu něco píšu a neflákám se. Prostě přijdu k počítači a jsem schopný vyplodit na posezení několik stránek, aniž bych si všiml, že vlastně něco dělám. Písmenka chrlím, jako by to byla moje přirozenost. Přímo žiju příběhem a přemýšlím nad ním téměř každý okamžik dne. Pořád ho měním a nevím, jak skončí.

Je to velmi šťastné období, protože psaní mi do žil vpouští štědré dávky endorfinů. Na řadu přicházejí korekce a opravování. Ty sice nejsou už tak veselé, ale pořád převládají dobré pocity. Netrvá to dlouho a text je připraven k tomu, aby ho mohly spatřit i jiné oči než ty mé.

Fáze II. Sdílení šílenství

Druhá fáze nastupuje v rozličných časech. Pokud vydám povídku na blogu, tak téměř ihned po korekturách, pokud posílám do soutěže, tak až po vyhlášení. V tom okamžiku hrdě sdílím své dílo a má hruď se dme pýchou, že jsem to zase dokázal. Že pořád ještě dokážu něco napsat, ať už to je jakkoliv dobré.

Určitou dobu se mi tedy daří žít z něčeho, co už jsem udělal a ne z něčeho, co právě dělám. Pořád se k tomu vracím a v praxi žiju částečně v minulosti. I toto období mám rád, zvláště když skončím v nějaké soutěži na stupních vítězů. Akorát se občas cítím, jako bych vykořisťoval sám sebe.

Fáze III. Zombie šílenství

Poslední a nejdelší fáze je taková … nijaká. Zjednodušeně řečeno o psaní pořád přemýšlím, někdy dokonce píšu (jako třeba teď), ale pravda je taková, že vůbec nic nepíšu. Prostě to na mě nějak nejde. Možná čekám na nějaký tvůrčí signál či co.

I přesto, že nejsem zrovna schopný nic vyplodit, vím, že mířím rovnou do fáze jedna. Ta musí přijít. Zatím vždycky přišla. Už se na ni těším. Přijde brzo. Mám totiž úkol do školy.

A jak jste na tom vy? Píšete pravidelně nebo vyplodíte jen jednou za čas? Nebo jste permanentně ve fázi zombie a pořád jste nic nenapsali, ačkoliv doufáte?


Komentáře
  1. Markéta Růžičková

    Markéta Růžičková: Procházíme úplně stejnými fázemi – nejdřív euforie a zuřivé psaní, pak okamžité sdílení a pak pauza. Nikdy ale o psaní nepřestávám přemýšlet a zaznamenávat si nápady. Kdy se dostanu k realizaci, je ale věc druhá. 🙂 Dříve jsem psala pravidelně každý den, dokud to, na čem jsem pracovala, nebylo hotové. Pokud jsem vynechala, už jsem se k tomu výtvoru nevrátila. Naštěstí jsem ale tuhle fázi překonala a dnes dokončím všechno, i když ani zdaleka nepíšu nijak pravidelně. 😉

    1. Michal Ozogán

      Michal Ozogán: Tak pokud píšu jenom povídku, tak ji vždy dokončím. Pokud začnu. Až u některých delších věcí, to může představovat problém.

  2. Markéta

    Markéta: Jsem na tom celkem podobně.
    A je to má zhouba. Potřebuji psát každý den. A fikci. Jinak je to konec.
    Teď se snažím, moc. Ale prostě to nejde. A přemýšlím o tom, že se na to vykašlu úplně, protože „na to nemám“. A nejsem dost dobrá. A tak podobně.

    Potřebuji se zase dostat do toho zvyku, jak říká King; 1000 slov denně, nebo se jít bodnout a nepsat radši vůbec.

    JInak mi příspěvky z tvého blogu vůbec nechodí přes RSS…. Říkala jsem si, že dlouho nic nebylo, a teď koukám, že jsem přišla celkem o dost článků.

    1. Michal Ozogán

      Michal Ozogán: 1000 slov denně? To už si můžu ten provaz rovnou připravit 😀

      1. Markéta

        Markéta: Když se do toho člověk dostane, tak to není zas tolik jak se zdá 🙂
        Teda, já mám co říkat… Už jsem to nenapsala ani nepamatuju 🙂

      2. Markéta

        Markéta: Když se do toho člověk dostane, tak to není zas tolik jak se zdá 🙂
        Teda, já mám co říkat… Už jsem to nenapsala ani nepamatuju 🙂

Přidejte svůj komentář