Fáze I. Tvůrčí šílenství

Je samozřejmě má nejoblíbenější a zároveň nejkratší fáze. Je to ten okamžik, kdy opravdu něco píšu a neflákám se. Prostě přijdu k počítači a jsem schopný vyplodit na posezení několik stránek, aniž bych si všiml, že vlastně něco dělám. Písmenka chrlím, jako by to byla moje přirozenost. Přímo žiju příběhem a přemýšlím nad ním téměř každý okamžik dne. Pořád ho měním a nevím, jak skončí.

Je to velmi šťastné období, protože psaní mi do žil vpouští štědré dávky endorfinů. Na řadu přicházejí korekce a opravování. Ty sice nejsou už tak veselé, ale pořád převládají dobré pocity. Netrvá to dlouho a text je připraven k tomu, aby ho mohly spatřit i jiné oči než ty mé.

Fáze II. Sdílení šílenství

Druhá fáze nastupuje v rozličných časech. Pokud vydám povídku na blogu, tak téměř ihned po korekturách, pokud posílám do soutěže, tak až po vyhlášení. V tom okamžiku hrdě sdílím své dílo a má hruď se dme pýchou, že jsem to zase dokázal. Že pořád ještě dokážu něco napsat, ať už to je jakkoliv dobré.

Určitou dobu se mi tedy daří žít z něčeho, co už jsem udělal a ne z něčeho, co právě dělám. Pořád se k tomu vracím a v praxi žiju částečně v minulosti. I toto období mám rád, zvláště když skončím v nějaké soutěži na stupních vítězů. Akorát se občas cítím, jako bych vykořisťoval sám sebe.

Fáze III. Zombie šílenství

Poslední a nejdelší fáze je taková … nijaká. Zjednodušeně řečeno o psaní pořád přemýšlím, někdy dokonce píšu (jako třeba teď), ale pravda je taková, že vůbec nic nepíšu. Prostě to na mě nějak nejde. Možná čekám na nějaký tvůrčí signál či co.

I přesto, že nejsem zrovna schopný nic vyplodit, vím, že mířím rovnou do fáze jedna. Ta musí přijít. Zatím vždycky přišla. Už se na ni těším. Přijde brzo. Mám totiž úkol do školy.

A jak jste na tom vy? Píšete pravidelně nebo vyplodíte jen jednou za čas? Nebo jste permanentně ve fázi zombie a pořád jste nic nenapsali, ačkoliv doufáte?