Ale ne, ne, tohle nebude o lidech, kteří mají máslo na hlavě, a kteří můžou brečet jen na Comic conu, protože se vymluví na to, že jdou za Jokera. Tohle je o metru a jeho prapodivných lidech. Asi tím jak je temné, nudné a příšerně depresivní, přitahuje ztracené existence. Jednou je to společností nechopený pán, který nadzdvihuje dámám minisukně, aby zkoumal jejich rozmnožovací ústrojí a podruhé, abychom byli genderově neutrální, to je dáma v letech, která prohmatem hledá největšího dlouhána ve vagónu. Ale pojďme si představit jenom jednoho specifického zástupce tohoto rozmanitého druhu.

To se takhle potřebuju dostat z Černého mostu na Vysočanskou. Čekám a užívám si chladivého větříku, kterému se žádný chlípník v metru nevyrovná. Nastoupím. Vagón poloprázdný, panuje pochmurná nálada. Je neděle, takové malé pondělí. O sedačku vedle si přisedne pán. Na stupnici od 10, což je král, po 0, což je sněžný muž, mu dávám vágusovskou trojku. Vytáhne zápisník s pevnou vazbou a připraví pero. Gramotnost ho rázem posouvá ještě o jeden stupeň výše, na čtyřku. Že by spisovatel? Budu taky tak vypadat? Spíš ano…

cat-writer

Mistr Leonardo

Neslušně nakouknu, abych viděl, co tam píše. WTF?! Dva řádky jsou popsané nesmyslnými klikyháky. Jednořádková mezera. Další dva řádky klikyháků. A takhle je zaplněná celá stránka. Když svůj zápisník správně natočí, vidím, že takto popsaných má snad už sto listů. Tím samým nesrozumitelným tentononc. Nevím, jestli to byl nějaký druh šifry nebo šlo jenom těžce rozvinutý prototyp šílence.

Fakt je takovej, že jsem vystoupil a už ho nikdy nikde neviděl. Ale už navždy pro mě zůstane známý jako mistr Leonardo.

A teď, kdo váš metro oblíbenec? Dejte mi jména!