Lyžařské kurzy jsem absolvoval celkem dva. Zasloužil se o to fakt, že oficiálně byly povinnou součástí tělesné výchovy a já neměl žádného kamaráda-doktora, který by mi napsal obsáhlé vysvětlení, proč by se z mojí účasti mohla velmi jednoduše stát moje smrt.

Nikdy jsem úplně nepochopil, proč mají lyže tak výsostné postavení. Jak moje schopnost sjet svah na podlouhlém, placatém klacku pomůže této společnosti? Nebo alespoň mně…?

Třída sedmá

Jako člověk, který nikdy nestál na sjezdovce, jsem se prvního lyžáku trochu obával. V hlavě se mi promítaly všechny ty tragické scénáře, ve kterých figuruji já a obrovská sněhová koule valící se dolů. Nezbývalo mi ale nic jiného, než zjistit pravdu.

První zkouškou dovednosti bylo vyjet po vleku nahoru. Přišlo mi to stejně nebezpečné, jako použít tramvaj k surfování na silnici. Bylo mi hned jasné, že na té šťopce rovnováhu neudržím a budu první částí obří lidské zdi. Nestalo se.

Na první hodině jsem se naučil, že základem úspěchu je plužit. Plužit tak, že maximální rychlost nepřesáhne sprint invalidy o holi. Bylo mi jedno, že ostatní okolo mě svištěli jako MIGy kolem zatoulaného stěhovavého ptáka. Měl jsem svoje tempo a dokonce mě to začalo bavit!

A pak přišel ten den, ta hodina. Instruktorka prohlásila, že jsme již dostatečně zkušení a můžeme si zkusit první závod na čas. První pokus jsem si sjel svým hlemýždím tempem a byl jsem se sebou náramně spokojený. Jsem ale soutěživý typ, tak když už byl ten závod, rozhodl jsem se to trochu nakopnout.

Letěl jsem po svahu jako vítr. Cítil jsem se jako Hermann Maier v nejlepších letech. Pak se něco stalo a já ležel ve sněhu neschopen se zvednout. Nějaký pan instruktor mě dovezl dolů do tepla. Noha mi do těla vysílala zvláštní, hemživé pocity. Instruktoři se kolem mě slézali.

„To máš jen naražené,“ dušovala se jedna a já chtěl po ní hodit lyži. A další spílala: „On jel tak pomalu…“ Radši jsem svůj názor, že jsem svištěl jako Maier, neřekl. Odvezli mě do nemocnice, orentgenovali mi nohu a potvrdili zlomeninu fibie a tibie. Od doktora jsem dostal pochvalu, že je to krásně rovné a bude se to dobře léčit. Léčilo se to dobře, akorát půl roku… V té době se na mě všichni dívali jako na zraněného pískomila.

Na gymplu

Myslel jsem si, že moje lyžování zemřelo na onom svahu. Až do konce života budu proklínat toho člověka z obchodu s lyžemi, který mi měl seřídit boty. Odepnula se mi jen jedna. Nedovedu si představit, jak bych dopadl, kdyby se ne neodepnula ani ta.

Druhý, povinná kurz na gymplu byl jako noční můra. Naštěstí se ukázalo, že si mohu vybrat mezi lyžováním sjezdovým a běžkařským. Ani není třeba zmiňovat, jaký jsem si vybral.

Běžkování je naštěstí mnohem jednodušší. Stačí dát dopředu levou nohu, pak pravou a to celé opakovat do omrzení nebo zmrznutí. A když je nějaký sjezd, je možné ho sjet v bezpečné, bobkové poloze.

Zajímavější než samotné lyžování byla rozhodně chata, kde jsme bydleli. Pili jsme tam zelný čaj. Ne zelený, ale zelný. Přísahám, že se mi do čaje dostal celý kousek zelí. Nicméně jsme se hecli a abychom naštvali kuchaře, vypili jsme celý kanystr a řekli mu, jestli nemůže udělat další.

Plešatý pán v kuchyni byl ostatně taky zvláštní. Kdykoliv jsme si něco objednali, ozývaly se z kuchyně nějaké rány a my ho podezřívali, že ze zoufalství mlátí hlavou o stůl.

A tak, ačkoliv jsem měl silné pochyby o naší stravě, přežil jsem druhý lyžařský kurz bez úhony.