Doba od přihlášky uplynula jako voda a já měl najednou poslední večer před rozhodujícími přijímačkami. V posledních dnech jsem se urputně věnoval četbě a sledování filmů, abych měl co napsat do seznamu literatury. Ten se k mému potěšení rozrůstal jako neléčitelná epidemie. Vždy, když jsem si vzpomenul na další dílo, které jsem četl/viděl/slyšel, srdce mi zaplesalo. Hezky jsem si tituly seřadil podle abecedy a poslal do tiskárny. Ta sice už pár měsíců ukazuje, že nemá žádný inkoust, ale zatím nezradila.

Znovu pročítám harmonogram a ujišťuji se, že tam nepřijdu ani o den dříve, ani o den později. S úlevou si otřu čelo, že jsem nezmeškal a uléhám do postele. S myšlenkami na zítřek usnu. Probudí mne jako vždy sluneční paprsky. Fitbit ukazuje čtyři a půl hodiny neklidného spánku, což přisuzuji nesnesitelnému vedru. Nervozita mnou ovšem také cloumá a puls se dere do zázračných výšin.

Na steč

Chvatně opouštím byt abych vše stihl. Načasování mi dělalo trochu starosti. Nebyl jsem si jist, zda musím být na prezenci přítomen už od začátku nebo pouze kdykoliv v průběhu. Držel jsem se hesla, že když přijdu dříve, nic tím nezkazím. Rozhodně jsem nebyl sám, kdo tuto taktiku zvolil, protože už od začátku se to hemžilo lidmi. A mimochodem, potřeba to nebylo.

S perem proklatě nízko

Když jsem dokázal, že jsem maturitu jako fakt udělal, vyšel jsem o patro výše, kde se psala umělecká práce. Uchazeči nervózně postávali na chodbách, někteří se vydali na povzbuzujícího šluka ven. Když se přiblížila hodina H, nahrnuli jsme do do třídy a žhavili propisovací pera. Byl jsem zvědavý, co si na nás přichystali. Pravidla byla následující: napsat nějaký beletristický útvar (což mi nepřijde jako příliš exaktní formulace) a vybrat si jedno z následujících témat.

  1. Nejhorší přání jsou ta splněná
  2. Zdál se mi ve snu sen
  3. text začíná: Jednoho dne se stalo… (nepamatuji se přesně, ale něco v tom smyslu)

Klasicky jsem skončil u prvního tématu a napsal fejeton, který u podobných, rychlých pracích většinou volím. Nikam jsem nespěchal a psal s rozmyslem. Za patnáct minut jsem naškrábal jednu stránku. Když jsem byl se závěrem spokojen, vše jsem si ještě jednou pročetl a zbytečně se nenervoval. Zbývalo mi moře času.

Mezi desatero očima

Podobně jako atomy se shlukují do molekul, tak studenti se shlukují do hloučků. Ty se začaly vytvářet právě před druhým kolem přijímacího řízením. Čas mi díky tomu ubíhal rychleji a mohl jsem taky okoukat „konkurenci“.

Začalo se samozřejmě o něco později, což je taková organizační klasika. Vedro bylo příšerné a fronta postupovala pomalu. Naštěstí jsem byl už čtvrtý díky tomu, že jsem měl přihlášku na kombinované studium (formu si lze před podpisem smlouvy změnit, když se nad tím zamyslím, je to pěkná prasárna, jak se dostat rychle na řadu) a někteří ani nedorazili. Tito výtečníci se stali předmětem úvah, které měli vyřešit záhadu, zda si to buď studium rozmysleli nebo bylo takové vedro, že si to radši dají v září.

Asi po hodině přišla má chvíle. Vstoupil jsem do místnosti, kde mne uvítala čtyřčlenná komise. Byl mi nabídnut kelímek vody (velké plus). Podal jsem jí seznam literatury a svých soutěžních úspěchů. Otázky se stočily především k tomu, jak jsem se dostal k psaní, proč chci na Literární akademii a co rád píšu. Obecné povídání se po chvíli změnilo na přímé dotazy k práci, kterou jsem předem posílal. Dostal jsem za úkol najít v označených větách chybu. Urputně jsem hledal něco stylistického (i když jsem k tomu neměl racionální důvod), ale zradila mě gramatika. Ještě jsem musel vysvětlit význam citátu, což se mi, musím pyšně říct, podařilo.

Práci psanou na místě četla pouze jedna členka komise. Té si sice moc nelíbilo, že to byl fejeton a nic příběhového, ale vtipné jsem to měl tak proč ne.

Komise byla celou dobu příjemná, žádný zuřivý výslech. Rozloučil jsem se a doufal, že mi bude přát štěstí.

Výsledky klání

Výsledky přišly opravdu super-rychle. Ještě týž večer jsem se dozvěděl, že mě prej berou.