Ačkoliv byl přede mnou ještě celý ročník na vysoké škole, tak už tehdy mi začalo vrtat hlavou, kam půjdu dále. Jelikož jsem byl na roční praxi více než spokojený, tak pro mě pokračování v prezenčním studiu a opuštění Prahy nepřipadalo v úvahu. Dobře jsem věděl, že v současném oboru rozhodně pokračovat nebudu. Dalo by se říct, že roční praxe je mu zkázou, protože jeho studenti se rozlezou po celé republice a už mají pramalou vůli se k němu vracet. Musel jsem hledat v Praze.

Naše starobylá matička měst je naštěstí plná vysokých škol valné i nevalné kvality, takže na rozsah výběru jsem si stěžovat nemohl. I přesto, že jsem studoval manažerskou informatiku, tak dál se mi v tomto oboru příliš pokračovat nechtělo. Chtěl jsem něco nového, neotřelého. Taková žurnalistika mi přišla zajímavá. Dostat se bez předchozího studia na magistra mi přišlo těžké, ale ne nemožné. Přesto jsem hledal dál.

Najednou, z ničeho nic jsem narazil na Literární akademii.

Zásah do červeného (doslova)

Vůbec jsem nemohl pochopit, jak se mi jí podařilo minout. Vždyť to je přece ideální škola pro mě. Jako by  mé sny někdo vzal přes kopírák. Najednou jsem měl cíl. Na nějaký čas jsem se ocitl v euforii, i přes to, že hodně věcí bylo minimálně na pováženou. Jde o soukromou školu, takže bych platil tučné školné. Dosud jsem nebyl zvyklý si za vzdělání platit. I scripta jsem si ze zásady nekupoval.

Druhým velkým zádhrdelem bylo, že bych opět nastoupil na bakalářský obor. Další tři roky pilného studia a pořád na stejné úrovni vzdělání. Když jsem horko těžko dokončoval svou bakalářskou práci, z posledních sil ji dával vytisknout, zdeptán a zhrzen, zní mi další studium šíleně. Když si představím, co jsem si před sebe znovu postavil, jímá mne hrůza a snažím se na to rychle zapomenout. Nepomáhá to. Jsem živoucím příkladem toho, že lidé své chyby opakují s úsměvem na rtech a leskem v očích.

I přes všechny ne, jsem nakonec řekl své ano.

I zjevila se přede mnou cesta

Možná se ptáte, proč jsem na tu školu vlastně nešel už před třemi lety. I k tomu mám důvod. Ten první a nejzásadnější je finanční otázka – prostě jsem si to nemohl dovolit. Zde není prostoru k diskusi. Kde nejsou peníze, není studium. A když jsem si našel slušnou práci, překážka se zbortila.

Druhým problémem byla poloha. Hledat si bydlení někde v Praze se mi opravdu nechtělo. Zvláště, když to stojí další velké peníze. Po dvou letech studia jsem se sem přestěhoval a školu mám v dojezdové vzdálenosti půl hodiny.

Posledním důležitým faktorem byla i obava, co by se ze mě stalo. Tím nemyslím, že bych se měl proměnit v nějaké krvelačné monstrum či něco takového, ale čím bych se živil. Na uměleckou školu se lidé dívají skrz prsty  a budoucnost absolventů může být všelijaká. Setkal jsem se i s názorem, že BcA. a MgA. to jsou přece ti „divní“.

Jelikož jsem se za poslední rok naučil hodně o tom, jak to v životě chodí, vystudovaná škola mě už tolik netrápí. A že budu divnej, to je mi vcelku jedno.

A tak, když všechny překážky postupně padly, prozřel jsem a spatřil cestu. Vím, zní to nábožensky.

A k čemu to je všechno dobré?

Jeden by si mohl myslet, že účast na takové škole podmiňuje víru v možnost, že psaní je možné se naučit. Očekávatelná pointa: já si to nemyslím. Víte, všechno v životě, co jsem se naučil a zdokonalil, dokázal jsem sám. Samozřejmě jsem čerpal ze zkušeností ostatních, ale všechno jsem si to musel přebrat a poskládat v hlavě nakonec sám. Když srovnám dovednosti získané ve škole a ty ze samostudia, objevují se propastné rozdíly. Škola vás málokdy dokáže naučit něco užitečného (i když třeba u jazyků to dokázala … více méně)

Pojďme si to shrnout. Jdu na školu, která dle mého názoru sama o sobě nedokáže naučit, abych získal titul, který už mám, a platím si k tomu ne zrovna zanedbatelné školné.Uznávám a přikyvuji: na první pohled to nemusí dávat smysl.

Teorie nasáknuté houby

Existuje spousta rozličných metod, jak se učit na poslední chvíli před testem a musím říct, že mnoho z nich jsem aplikoval i v praxi. Jednou z nich i takzvaná teorie nasáhnuté houby, jak jí já osobně říkám. Je to poslední zoufalý pokus naučit se velké množství učiva ve velmi pohodné poloze. V praxi spočívá v tom, že si pod polštář dáte knihu/sešit a jdete spát doufaje, že přes noc ty vědomosti prostě nasáknete.

A podobně vidím i svoji účast na Literární akademii. Budu zde nasávat literární atmosféru a snažit se účastnit spisovatelství v praxi. Myslím, že prostředí je jedním z největších faktorů, který člověka ovlivní, a který ho posune vpřed ať už to má být kamkoliv.

Dnešní doba je hlavně o lidech. Bez lidí jste nikdo. A kde hledat tvořivé literární duše než právě na Literární akademii? Všechny mé snahy se koncentrují na jediné – stanout ve středu dění.

A poslední a určitě ne méně významný důvod: neměli jste někdy chuť všechno změnit?

Hra začíná

Ještě ale nemám vyhráno, vždyť přijímačky ani nezačaly. I přesto už se vidím na škole. Na Literární akademii. Vidím začátek konce. Vidím svůj poslední rok prezenčního studia. A pevně věřím, že to bude neopakovatelný životní zážitek.