Byl jsem to ale hlupák, když jsem naslouchal té krásné písni. Dívka, jen v rouše noci oděná, mě uchvátila nejen svou krásou, ale i hlasem, jež měla líbezný jako slavík. Navzdory všemu svému učení, navzdory mému vlastnímu myšlení, jsem se jí vydal následovati.

Zavedla mne do starých katakomb, mezi vybělené kostry a vycucla z mého hrdla všechen život. Když mé tělo padalo mezi další spoluzemřelé, já už se svatozáří stoupal do oázy klidu, do nebe.

Klel jsem na ní ještě ze záhrobí: „Toho budeš litovat, ty mrcho jedna. Evoluce, ta tě dostane, i kdyby měli žít jen hluší, staří impotenti.“