Rozverný Fabulačník
Michal Ozogán

Jak se ze mne stal vrah

Jak se ze mne stal vrah

Jako autor jsem neustále ve styku se svými postavami. Jaký mám s nimi vlastně vztah? A jak to, že se ze mě občas stane taková svině, že je kosím jako obilí při žních.

Vztah mezi autorem a jeho postavami je složitý jako románek v brazilské telenovele. Je plný nehynoucí lásky, zrady, nepochopení a občas i zvrácených choutek obou stran. I když by se mohlo zdát, že autor a jeho postava jsou jedna mysl, jedna duše, není tomu tak. Jde o těžce rozvinutý typ schizofrenie (ačkoliv vím, že ve skutečnosti není schizofrenie rozdvojená osobnost, tak to hrozně rád používám).

Podívejme se nejprve na autora, o co mu vlastně jde? Aby byla postava alespoň trochu zajímavá, nesmí mít šťastný život. Respektive ho mít může, ba co víc, měla by, ale pouze na samotném počátku vyprávění. Pak je jeho úkolem hnát ji přes jeden konflikt za druhým, aby je mohla řešit s použitím všech svých sil. Musí být vláčena, ponižována, mučena, vykořisťována, alespoň třikrát znásilněna, aby s ní čtenáři alespoň trochu soucítili (čtenář je dnes proti běžným ranám osudu obrněn, proto je třeba vláčecí fázi dostatečně vyšperkovat). Postava musí trpět v zájmu většiny. To jest čtenářstva.

Už z předchozího odstavce může být jasné, že postava chce něco úplně jiného než autor. Dobře ví, že vláčení po poli se jí v žádném případě nevyhne. To přijímá s tichou důstojností (pokud ji po trojnásobném znásilnění nějaká zůstane). Ví totiž, že nejdůležitější je konec. Tam ji totiž autor konečně opustí a bude si moci žít podle svého. Jediný problém je, že ne vždycky se konce dožije a nebo je sražena do kruhu chudoby a utrpení.

Miluj mě! Miluji tě!

A i přesto, že vztah mezi autorem a postavou vypadá jako boj na život a na smrt, tak jde o nepochopitelnou harmonii. Jsou dva a přesto jeden. Postava je jen odrazem autorovi mysli. Je nějakou jeho částí a přesto něco úplně nového. A když ji pero vláčí a bije, tak autor vláčí a bije i sám sebe. Tento vztah je především o tom, jak autor vnímá sám sebe, což je často jedna z nejdůležitějších věcí v života. Když miluji svou postavu, miluji i sebe.

Když ale zabíjíme postavy, neznamená to, že zabíjíme sami sebe. Zabíjíme pouze nějakou svou část. Zabíjíme je, protože musíme. Není to potěšení, je to nutnost. Je to způsob, jak se posunout dál. Jak žít. Trhá mi to srdce, když zabíjím. Některé vraždy jsou malé, některé velké. Některé jsou z malichernosti, některé jsou těžce zvažované. Přesto tam všechny musí být.

Proto až příště usednu, chopím se klávesnice a začnu psát, stane se ze mne nemilosrdný vrah.


Komentáře
  1. Markéta Růžičková

    Markéta Růžičková: Zajímavá úvaha. 😉 S postavami netřeba se mazlit, i když se to autorovi nezamlouvá. Na druhou stranu pokud to autor neumí prodat, tak jeho postava může trpět, jak chce, a čtenář nad tím jen mávne rukou. 😉

Přidejte svůj komentář

 


Nepřehlédněte Papouščí exodus

Papouščí exodus

Drabble se slovy Krabice, zvážit, podobizna, papoušek a vyhubení.

Zobrazit →

Ztracen v čase

Ztracen v čase

V nedávné době jsem začal mít problém. Má schopnost rozeznat všední dny jeden od druhého klesla pod únosnou hranici. A jelikož se jedná o problém vpravdě komický, rozhodl jsem se o něm zafejetonovat.

Zobrazit →


Sledujte mě

Odebírejte nové články

Sledujte mě
Nenechte si ujít nové články