Režizér mohl obědvat a pracovat zároveň. Když zrovna neměl pusu plnou polévky, řval. To byl celý jeho džob.

Náhle jeho jestřábí oko zaostřilo na dělníka, který se na bílých svatebních kulisách cpal gulášem.

„Co to děláš?“

Dělník se otočil a režizér mohl jako ve zpomaleném filmu sledovat kapku guláše, jak padá na čisťounký ubrus. Snová chvilka pro každého filmaře. Ne pro režizéra.

„Ty hovado! Co seš zač? Legitimaci!“

„Sory šéfe, už musim.“

Takhle s režizérem nikdo nikdy nevymetl. Obličej měl naprosto dřevěný, jako nějaký dřevoryt. On neuměl prohrávat. Nedělal to. Bude muset svoje zaváhání odčinit.

„Do práce, vy chátro lína…“