Rozverný Fabulačník
Michal Ozogán

I já byl dřív fotbalistou

I já byl dřív fotbalistou

Morální povinností každého malého kluka je hrát fotbal. A proto jsem si i já musel projít tím očistcem a pravidelně navlékat štrupny, chrániče a kopačky, abych mohl ostatním stoupat na nohy.

Když jsem chodil na první stupeň základní školy v naší zapadlé dědině, hrál jsem fotbal. Je zvláštní, kolik lidí se nad tím zděsí a protočí panenky tak ostře, že jim zůstane jen oční bělmo. V jistých kruzích společnosti fotbalisté nepatří mezi nejobdivovanější osobnosti, jsou považování za namyšlené a prostoduché. Zároveň se věří, že jejich vlasy jsou tak nasáklé gelem, že by se při vhodném účesu dali použít namísto obloukové pily. A ono se možná ani není čemu divit, když největší úspěch českých fotbalistů je:

Troufám si však říct, že když jsem hrál pouze třetí pralesní ligu za elévy, tak jsem tento životní postoj ještě nestačil dostatečně nasát. Namachrovaní jedinci tam byli, ale já jsem patřil spíše k takové té užší skupině otloukánků, která získala místo v základní sestavě až v okamžiku, kdy někteří hráči odešli do mladších žáků (dorostu … ? už ten systém neznám).

Fotbalem zjizvený

Ani nevím, jak to vlastně začalo. Bylo to ještě v době, kdy ve světě existoval řád a kluci si hráli s míče a holky s panenkama a existovaly pouze dvě pohlaví. Proto byla moje itence se takzvaně honit za baloném přirozená a zcela běžná. Dokonce jsem v té době znal jména hráčů národního týmu a sem tam se podíval v televizi na fotbal . Když to porovnám s dneškem, nemám nejmenšího tucha, co se děje.

Jedna z jednodušších věcích, která se dá při fotbale dělat, je zranit se. Ne ovšem tak, že si natáhnete sval nebo si utrhnete šlachu. To dokážou jen hráči v první lize. My mladší máme jen sedřená kolena nebo krvavé lokty. Je zvláštní, jak moc se v tomhle sportu plném běhání hraje na zemi. Pravdou je, že skluz můj nejoblíbenější „move“. Jen bylo třeba dávat si pozor, na jakém typu hřišti hrajeme. Na škváře mi je jasné, že je lepší moc nepadat a držet se spíše vzpřímeně, ale na trávě opravdu nečekám ostré a zlovolné kamenní. Z něj mám svoji jedinou jizvu, kterou si hýčkám jako poklad. Má 5 centimetrů na délku. Chtěli mi ji tehdy zalepit izolepou. Fuj.

Vzato kol a kolem, něco jsem dokázal

Ano, jizva byla můj veliký úspěch, ale mám ještě další:

  • jednou jsem dal skoro gól
  • dal jsem jednomu útočníkovi snožku tak promyšleně, že se nosem zabořil do vlhké země
  • hrál jsem v základní sestavě

A naopak za svoje hlavní neúspěchy považuji:

  • nesbalil jsem ani jednu fanynku
  • neměl jsem ani jednu fanynku
  • nikdy jsem nedostal kartu (to dokázal dokonce i Miloš)
  • nikdo mě nechtěl koupit (a to jsem neměl cedulku neprodejný kus)

Popravdě si ani přesně nepamatuju, jak jsem skončil. Nicméně končení má u mě většinou podobný průběh. Začíná to tak, že jednou prostě nepřijdu. A tím to vlastně i skončí. Žádné proslovy, žádné loučení, žádný pláč, prostě jsem se vypařil jako vietnamec, když ho navštíví celní správa. A oni mě chtěli zpět. I do jiného týmu. Jenže já zakroutil sebevědomě hlavou a řekl: „NE.“

796f4d5688b891d55ec20e18f72b515b

Fanoušci

Je to trochu s podivem, jak moc se liší hokej a fotbal. Takové dva sporty, vcelku příbuzné, jsou u nás oblíbené, jsou kolektivní a hrají se na stadionu. A přesto oba mají úplně jiné tábory fanoušků. V současném ME mě dost udivilo, jak se perou, rozbíjí si navzájem hlavy židlí a tlučou se berlema. Kdyby to aspoň byli fanoušci boxu nebo wreslingu, dá se to pochopit.

Na druhou stranu fotbal samotný asi nemůže za to, že si ho někteří lidé vybrali jako důvod k bitce. Moji fanoušci byli mnohem klidnější. Na elévy ve třetí pralesní totiž maximálně přijdou mamka s taťkou. A kvůli mě se nikdo nepopere :(.


Co si myslíte o fotbalu, fotbalistech a jejich fanoušcích? Liší se od hokeje? Reagovat



Komentáře
  1. Maru

    Maru: Myslím, že dorost je od patnácti, ale jistá si už také nejsem. Jenom si pamatuju, že jsem musela odejít od kluků, protože jsem byla už moc velká.
    A to já jsem zas ve fotbale lepší. Já už měla kartu, spoustu zranění a také mi bylo chvilku přezdíváno ,,gladiátorka“. (Prostě byla rychlejší a menší, tak jsem ji poslala dolů a ona skončila tři dny v nemocnici. A pak se mnou hrála v týmu.)
    Ale to bys nevěřil, jak se ženský fotbal liší od toho mužského! To se červená někdy i rozhodčí, jak jsou ty fotbalistky prostořeké.

    1. Michal Ozogán

      Michal Ozogán: Teda mít přezdívku gladiátor, to je sen a jak jsi ji pěkně srovnala … smekám tak hluboko, že se nosem dotknu země.

      1. Maru

        Maru: Ty se dotkneš nosem země?

        1. Michal Ozogán

          Michal Ozogán: Bylo to pouze imaginární smeknutí. Imaginárně to zvládnu 😀

Přidejte svůj komentář

 


Nepřehlédněte Vysoká ještě jednou, semestr druhý

Vysoká ještě jednou, semestr druhý

Tak jsem nějak pronikl i do druhého semestru Literární akademie. Ačkoliv byl plný nebezpečných zkoušek, tak jsem prošel bez úhony. Žádné jizvy ani šrámy na duši. A teď už k obligátnímu seznamu předmětů.

Zobrazit →

Not

Not

Někdo je yes-man, já jsem no-man. Moje obliba vrtění hlavou je nesmírně silná a spojuje se nepochopením všech těch, kteří kývání považují za svůj osobní sport. Tentokrát říkám důrazné ne svému blogu. A nevýrazné ano sovětským plakátům.

Zobrazit →