Cigareta jí vypadla z třesoucích se rukou. Neslyšně zasyčela, když se její rozžhavený konec potopil v zabahněné kaluži. Trhanými pohyby šáhla do kabelky, aby vytáhla krabičku jablečných slimek značky Shield. Vsunula tyčinku pokušení do rozpraskaných rtů a žmoulala hnědý filtr. Zapálila si, potáhla si a zakašlala si. Kouř vrtošivě stoupal k nebesům.

Prohrábla si krátké, nemyté vlasy, podepřela ruku držící cigaretu a rozhlížela se kolem. Lavička byla vlhká, takže si nemohla sednout a nervózně přešlapovala na místě. Už tu měl být. Musí tu být. Zima se prožírala jejím tenkým černým svetrem. Bude tady.

Zaslechla ševelení ve tmě, mezi kmeny. Otočila se. Spatřila jen obrys. Mihl se. Zajíc. Nic víc. Byla ráda, že je pod lampou, která se nad ní tyčila jako nebeská svatozář a chránila ji svou mocí před vším zlým. Kroky. Štěrk naříkal pod podrážkami černých bot. Hleděla dopředu, na muže, který se k ní ze tmy blížil. Tušila, že je to on. Kdo jiný?

Pod lampou se zastavil vyšňořený elegán. Černý oblek z kašmíru šitý na míru zvýrazňoval jeho ostré rysy. Hladce oholená tvář mu ubírala na letech, ale přesto bylo jasné, že má své mládí už dávno za sebou. Na rameni si nesl luxusní, koženou aktovku.

Vstoupil do její intimní zóny a pozorně si prohlédl tu sněhově bílou tvář.

„Nevypadáte zdravě, Simono.“

„Starej se o svý, Deči.“

„Mám o vás starost.“

„Chceš jen moje prachy, o nic …“

„Simono, poslouchejte mě…“

„… o nic jinýho ti nejde …“

„Simono, já vám nelžu! Přísahám! Dodržujete doufám dávku, kterou jsem vám předepsal.“

„Prosimtě.“ Protočila panenky. „Vím dobře, co dělám.“

„Pro rány Boží, nemůžete pít víc, než vaše tělo zvládne. Jsou tady rizika: srdeční arytmie, krvácení do mozku, neriskujte! Ohrožujete nejen sebe, ale i lidi okolo. Dodržujte svoji dávku!“

Chtěl ji chytit za ramena, ale Simona celá vyděšená ucukla a křečovitě sevřela svou kabelku. Deči se jí upřeně díval do očí.

„Dodržujte svoji dávku,“ zopakoval.

„Tak už mi to dejte.“

„Dobře.“

Deči otevřel aktovku a podal Simoně půllitrovou, plastovou láhev. Štítek na ní hlásal „Red Bull“. Zahodila nedopalek a oběma rukama sevřela ambrozii. Láhev slabě zasyčela, když byla otevřena a žena si bez přemýšlení lokla. Pocítila náhlou slabost. Klesla na všechny čtyři do zablácené kaluže. Zachvátil ji kašel. Část vzácného nápoje se vylila. Se zoufalstvím pozorovala tu tekutinu.

Deči se zamračil a pozoroval, jak nemotorně vstává. Nic neřekl a podával jí další láhve. Celkem si dala do kabelky tři.

„Viděla jsem jich víc.“ Ukazovala Simona na aktovku.

„Ty nejsou pro vás.“

„Deči, já je potřebuju!“

„Simono, nebudu se tady s váma hádat. S jedním a půl litrem bez problémů vydržíte celý tři týdny. Pamatujte na dávkování, které jsem vám doporučil. Víc vám teď opravdu prodat nemůžu.“

„Ty to nechápeš … nechápeš … já … já … bez toho nemůžu žít.“

„Z nás dvou vím já nejlépe, co potřebujete k životu. Dejte mi ty peníze, nechci se tu zdržovat.“

„Deči, prosím.“

Špinavá voda jí kapala z džín i rukávů. Když si utírala slzy, dostalo se jí na tváře bláto. Bylo jí z toho puchu špatně. Začala se jí motat hlava.

„Prosím. Deči, prosím.“

„Peníze,“ zazněla nemilosrdná odpověď, která definitivně rozhodna o jejím osudu.

Jako zázrak se roztrhla obloha a úzký světelný kruh zasáhl elegána v obleku. Zamžoural a zakryl si zrak dlaní.

Viděla to tak živě. Viděla to tak opravdově. Doslova cítila, jak její ruka vklouzla do kabelky a vytáhla dlouhý kuchyňský nůž. Viděla, jak zbraň vniká do Dečiho břicha a jak si razí cestu do jeho útrob. Viděla, jak ho kuchá jako kapra. Cítila smrt. Viděla, jak se špička nože noří do krční tepny a párá ji jako starý hadr. Viděla, jak krev stříká a smáčí její suchou pleť jako životodárný déšť. Viděla, jak ten muž padá, padá, jak padá do kaluže a jak se voda zbarvuje do ruda.

Simona se vždy pyšnila ohromnou představivostí. Často to o ní tvrdili. Ale ani ona sama nedoufala, že někdy pocítí takovou slast. Nůž dopadl kousek od jejího chodidla. Klekla si na tělo, ze kterého s děsivou nevyhnutelností odcházel život. Nevšímala si chroptícího hlasu a v tašce vyhrabala další litr tekutiny.

Nahmatala revolver. Bezmyšlenkovitě ho vzala do rukou. Vstala. Rozhlédla se. Nikdo tu nebyl. Srdce jí bušilo. Tepny odolávaly náporu proudící krve. Pozorovala jeho oči, které se k ní otáčely se směsicí proseb a strachu. Namířila zbraň. Odjistila ji. Hejno ptáků vzlétlo, když se Dečiho mozek rozprskl na špinavém asfaltu. Nevěřícně zírala na své ruce. Nechala mrtvolu v jejím neposvěceném hrobě a s klidným krokem odešla.

„Slečno Němcová.“

Strnula. Gabriel. Otočila se a spatřila muže v kožené, motorkářské bundě, jak se sklání nad zneuctěnou mrtvolou a hledí na ni s vyčítavým pohledem.

„Slečno Němcová, položte tu zbraň a nic se vám nestane.“

Ukázal jí svůj policejní odznak.

„Vy mě sledujete?“ Namířila svou zbraň a Gabriel pomalu zvedal ruce vzhůru.

„Věříte na osud, slečno Němcová?“

„Já … nevím.“

„Pokuste se věřit, že já jsem váš osud. Pomohu vám. Dovolte mi vám pomoci.“

Simona zhluboka dýchala. Její rozšířené zorničky sledovaly Gabriela. Kdysi si myslela, že je její ochránce. Kam se ale dostala? Stiskla spoušť. Jen co zbraň vystřelila a její ruka ztlumila zpětný ráz, přitáhla jazýček znovu. Zaslechla výkřik. Ani se neohlédla na svou druhou oběť a utíkala. Pryč, pryč, honem pryč do tmy. Mimo světla lamp. Zakopávala, jak se jí pod nohy pletly výmoly a kameny. Větve ji šlehaly do tváří. Kam? Kudy? Světlo. Stín. Vystřelila. To nic. Čeká. Točí se. Svět se točí. Ona se točí. Praskne větev. Střílí. Utíká. Prší a nohy se jí boří v blátě.

Je unavená, už nemůže. Sedá si. Pouští zbraň. Vzlyká, brečí, řve a buší pěstmi do země. Za nehty se jí dostává hlína. Bere do rukou listí a zoufale ho hází do vzduchu. Snaží se strhat kůru ze stromu. Serve si nehty. Sedne si. Napije se. Ještě. Dívá se do nebes se strachem v očích jako by právě tam číhalo nebezpečí. Vidí ptáka. Je krásný. Letí. Usměje se na něj. Je tak volný.

„Slečno Němcová, poslouchejte mě. Já jsem …“

Ozývá se rána. Hlas ztichne. Simoně sklouzne noha, jak se snaží běžet na mokré půdě a svůj obličej zaryje do země. Je celá od bláta. Neohlíží se. Nemyslí. Nedoufá. Nevěří. Běží. Běží o život. Znovu se objeví se na štěrkově cestě. Pod lampou. Pod svatozáří. S mrtvolou. Je tu zas. Slyší kvílící štěrk. Gabriel. Střílí. Rána. Simoně nadskočí kabelka, když se kulka prožene plastovými lahvemi a otevřená stavidla ženou tekutinu ven. Odtéká a mísí se s kaluží krve.

Simona padá na zem, odírá si lokty i kolena. Krvácí a líže tu odpornou směs. Svět pro ni přestává existovat. Ani neslyší ty šouravé kroky, jak se k ní pomalu blíží. Vůbec necítí dech toho tvora, který jí stojí za zády. Vůbec neví, jak se na ní dívá s odporem a opovržením.

„Simčo.“ Třese se Gabrielovi hlas. Žena se pomalu otáčí a odhaluje svou špinavou tvář. Z koutků úst jí kape krev.

Vidí to. Vidí život. Vidí to všechno.

Malá holčička přichází na svět.

Malá holčička tahá svou sestru za vlasy. Malý klučina se mračí.

Dívka schová lízátko z regálu do své kapsy. Hoch to poví prodavači.

Mladá dáma zdvihá svůj diplom. Lidé jí tleskají. Jen jeden mladý muž uznale přikyvuje.

Žena na poslední chvíli stočí volant a kočárek mine o píď. Muž se zamračí, ale přikývne.

Žena leží v nemocniční posteli. Muž ji drží za ruku, usmívá se.

Doktor s jmenovkou Denis Čížek se k ní v noci vplíží a tajně píchá sérum do kapaček. Muž na vedlejší posteli tiše pláče.

Žena je na služebně. Povídá si s policistou. Ten ji drží za ruku a konejší.

Žena se klepe. Hledá pomoc. Neví, co se děje. Muž hluboko v srdci trpí.

Žena otevírá láhev Red Bullu. Dá si doušek. Dá si druhý. Usmívá se. Směje se na svět. Má opět radost. Muž propuká v pláč.

Žena drží v ruce zakrvácený nůž. Muži žhnou oči.

Hlaveň proti hlavni. Není vítěze. Není poraženého. Dívají se na sebe. Simona pláče, když nedokáže rozeznat jeho modré panenky. Vidí jen oheň. Spalující žár, který sálá, aby ji pohltil a zničil. Ani její slzy ten hněv nedokážou uhasit. Ukazováček na kohoutku se třese. Gabriel snad ani nedýchá a pevně drží svou zbraň. Jeho krvácející noha jako by ho nezajímala.

„Vím, kdo jsi,“ špitne Simča. „Proč jsi to jen dopustil?“

Už ne. Už nemůže. Už je toho příliš. Je jí to líto. Nechtěla to, ale už není cesty zpět. Už není odpuštění. Nenávidí ho. Nenávidí celý svět.

Její zbraň cvakla na prázdno.

Puf ozvalo se v odpověď.