„A tak zasadili revoluční gardy Proletariátu smrtelnou ránu bezprávné buržoazii. “ Přesně takové výroky byste mohli nalézt v učebnicích z let šedesátých. Ostatně, už z obalu oné knihy se dá usoudit, z jaké doby asi pochází. Zástupy revolučního dělnictva a mladík se zdviženou pravicí je totalitní symbol. Ihned po otevření vás začne bít do očí rudá barva. Ani nevím, kde na ní přišli.

Celých 41 let, kdy u nás vládli komunisti, se historie vykládala po svém. Většina dějin byla jen o vykořisťování prostých lidí, na což dějepisné učebnice okázale upozorňovaly. A naopak vyzdvihovaly a s pýchou popisovaly husitský Tábor, kde vše bylo všech nebo Pařížskou komunu o níž bude řeč nyní. Abyste se udělali obrázek, jak se může nějaká historická událost lišit, tak zde jsou informace o Pařížské komuně z komunistické učebnice dějepisu a pod ní to, co se o ní učí dnes.

Pařížská komuna

I po sjednání příměří mezi Francií a Pruskem zůstávali v Paříži silné a poměrně dobře vyzbrojené oddíly národních gard. Pařížský lid byl odhodlán zabránit vstupu Prusů do města. Buržoazní francouzská vláda byla však rozhodnuta rozpustit národní gardy a třeba i násilím odebrat lidu zbraně.

18. března 1871 vyslala proti národním gardám vojsko, které mělo gardisty odzbrojit a odvézt z dělnických čtvrtí děla. Když gardisté odmítli zbraně vydat, dali důstojníci rozkaz ke střelbě. Vojáci však neuposlechli, přešli na stranu gardistů a obrátili zbraně proti důstojníkům. Jeden z velících důstojníku byl na místě zastřelen, druhý zatčen a třetí se zachránil útěkem. Vyděšená vláda uprchla do Versailles a spolu s ní uprchli i příslušníci buržoazie. Moc v Paříži přešla do rukou ozbrojeného dělnictva. Tak začala první proletářská revoluce v dějinách lidstva.

V hlavním městě Francie vznikla Pařížská komuna, první vláda proletariátu. Mezi jejími členy byli i příslušníci I. internacionály. Podle příkladu Paříže docházelo i v jiných francouzských městech k povstání. Lid vyháněl představitele buržoazie a volil si ke správě měst dělnické komuny.

Pařížská komuna se snažila hned po převzetí moci zmenšit bídu prostého lidu a vytvořit spravedlivý společenský řád. Dílny, jejich majitelé uprchli do Versailles, byly odevzdány do správy dělnictva, dělnické mzdy byly zvýšeny a ve státních továrnách si dělníci sami volili vedoucí pracovníky. Velkou péči věnovala Komuna dětem. Starali se o rodiny s větším počte malých dětí, které bydlely v nezdravých sklepních místnostech a přidělovala jim byty ve vilách boháčů, kteří uprchli. Pro všechnu mládež chtěla Komuna zavést bezplatné vyučování a v některých částech Paříže byly dokonce dětem rozdělovány zdarma pomůcky a knihy.

Zatímco Komuna usilovala o to, aby se lidu vedlo lépe, aby byla odstraněna bída a hlad, shromažďovala buržoazie ve Versailles vojsko k útoku na revoluční Paříž. Velitelství pruských propustilo ochotně část válečných zajatců na pomoc buržoazní vládě. Na venkově byly rychle provedeny odvody. Tak se podařilo buržoazní vládě v krátké době vytvořit novou armádu, složenou většinou z mladých vesničanů. Kněží a důstojníci přesvědčovali tyto neuvědomělé vojáky, že příslušníci Komuny jsou zlí a bezbožní lidé, kteří naplnili pařížské ulice bezprávím a hrůzou. Tvrdili také, že komunardi (bojovníci Komuny) vraždí všechny vojáky, i ty, kteří se k nim dobrovolně přidali. Těmito vylhanými zprávami se kněžím a důstojníkům podařilo přimět mnoho prostých vojáků k boji proti jejich bratřím, pařížským proletářům.

Začátkem dubna zahájila buržoazní vláda útok na revoluční Paříž a byla přesvědčena, že dobytí města bude snadnou záležitostí. Pařížský lid se však nevzdal a hrdinně bránil své město a svou vládu. Proti stopadesátitisícové, dobře vyzbrojené buržoazní armádě stálo asi 40 000 ozbrojených komunardů. Obránci Paříže měli sice málo těžkých děl a chybělo jim vedení zkušených důstojníků, byli však naplněni revolučním nadšením a odhodláním bojovat. Po jejich boku bojovali i ženy a děti. Ženy organizovali zdravotnickou službu, často i v prudké palbě ošetřovaly raněné, a některé z nich bojovaly s puškou v ruce. Vznikl dokonce zvláštní ženský prapor, který neohroženě hájil město proti postupu nepřátelských vojsk. Se zbraní v ruce bojovali i někteří dvanáctiletí až čtrnáctiletí chlapci. Také ti se vyznamenávali statečností. V dešti nepřátelských střel přinášeli děti obránci barikád jídlo a vodu. Nebojácně zachraňovali potraviny a zbraně z míst, z nichž komunardi ustupovali. Chlapci se účastnili bodákových útoků a mnoho jich padlo pod rudým praporem revoluce. Vládní vojska měla početní převahu, lepší výzbroj a zkušení důstojníky v čele. A přece jim po několik týdnu nedařilo dosáhnout rozhodujícího úspěchu. Nepomáhala ani těžká dělostřelba. Komunardi bojovali o každý metr ulice, o každý dům, o každou barikádu. Po boku francouzských dělníků bránili Paříž i ruští, polští, němečtí a maďarští revolucionáři.

Koncem května se však postavení komunardů rychle zhoršovalo. Pruská vojska pomohla již na počátků bojů francouzské buržoazní vládě uzavřít kruh kolem města. Tak byla Paříž obklíčena a její spojení s venkovem znemožněno. Řady komunardů řídly; někteří padli, jiní byli zraněni a nemohli dále bojovat. Na některých úsecích měla buržoazní vojska až desateronásobnou převahu. A tak přes hrdinství pařížského lidu pronikala koncem května buržoazní vojska stále hlouběji do dělnických tříd Paříže, které byly střediskem revolučního hnutí. 28. května padla v Paříži poslední barikáda a buržoazii se podařilo po 72 dnech znovu ovládnout město.

Ale ani pak neutichla v Paříži střelba. Již v době bojů vraždila buržoazní vojska zajaté komunardy. Po 28. května se však pařížské ulice naplnily doposud nepoznanou hrůzou. Příslušníci buržoazie vraždili muže i ženy, starce i děti, vraždili nemocné a raněné přímo na nemocničních lůžkách. Pařížské ulice, dvory a náměstí byly pokryty těly umučených komunardů.

Během několika dnů bylo takto zavražděno asi 30 000 osob a dalších 50 000 jich bylo uvězněno. Spoutáni po dvou, byli odváděni do Versailles, týráni a odváženi do francouzských kolonií, kde musili pracovat za nelidských podmínek.

Buržoazie se domnívala, že toto hrůzné potrestání zlomí odvahu proletariátu. V tom se však zmýlila. Její krutost vyvolal ještě větší nenávist a odhodlání k boji u těch, kteří přežili dny vraždění v Paříži.

Jedním z nich byl i dělnický básník, komunard Euger Pottier, kterému se podařilo ukrýt ve dnech hrůzy v Paříži a pak uprchnout do ciziny. Právě po porážce Komuny složil revoluční báseň Internacionálu, která vyjadřovala revoluční odhodlání dělnické třídy a přesvědčení, že její boj skončí vítězně. Po několika letech byla zhudebněna a brzy nato se stala hymnou dělnictva na celém světě.

Krvavým potlačením prvního pokusu o vytvoření dělnické vlády se tedy buržoazii nepodařilo zlomit odhodlání proletariátu. Právě naopak. Ze zkušeností Pařížské komuny se učilo dělnictvo celého světa, jak bojoval proti buržoazii. A Karel Marx, který po celou dobu revoluce obětavě pomáhal a radil komunardům, napsal ve dnech porážky Komuny: „Dělnická Paříž se svou Komunou bude věčně oslavována jako slavná předzvěst nové společnosti. Její mučedníky bude dělnická třída na věky chovat ve svém srdci.“

Po porážce Komuny organizovala I. internacionála pomoc komunardům a Marxův londýnský byt se stal střediskem této pomoci. Ze sbírek mezi anglickým a americkým dělnictvem vyplácela internacionála uprchlým komunardům peněžité podpory a těm, kteří zůstali ve Francii, pomáhala při útěku.

Dějepis pro 8. ročník, Schváleno výnosem ministerstva školství a kultury jako učebnice dějepisu pro 8. ročník základní devítileté školy.

A v dnešní době se učí něco takového.

K pokusu uskutečnit socialistické myšlenky v praxi došlo v roce 1871 v Paříži. Francouzská porážka ve válce s Pruskem a obava z návratu monarchie vzbudily nespokojenost pařížského dělnictva a republikánů a vedli ke vzniku revolučního výboru, takzvané Komuny. Moci se ujali zvolení zástupci občanů, továrny a dílny řídili dělníci, policii a armádu nahradila národní garda, zestátněn byl církevní majetek. Po dvou měsících však společenský pokus Komuny krvavě potlačilo vojsko.

Dějepis pro střední odborné školy, 2002.

Je vidět, že ačkoliv historie zůstává stejná, můžeme ji neustále měnit…