Rytíř lehkým pohybem popohnal koně, když projížděl kolem zbídačených lidí. Bezmocně k němu natahovali ruce, jako by očekávali požehnání či boží zázrak. Ten ale nepřicházel. Železné podkovy klepaly o dláždění a jezdec se řítil městem. Dobře věděl, jak jsou davy chudáků nebezpečné. Jakmile se jednou ocitnete v jejich středu, v jenom kuse se pryč nedostanete. Ačkoliv s těmi žebráky a mrzáky soucítil, přidat se k nim nechtěl.

Projel několika uličkami, než se dostal k padacímu mostu. Rytíř v plné zbroji pokynul strážím a ty bez meškání spustily padaný most. Jen co projel železnou bránou, opět ho zvedly nahoru, když s hrůzou pozorovaly dav chudáků.

Jezdec směřoval až na rozlehlé nádvoří, kde nechal svého koně. Podkoní se ho ujmul a odvedl do stájí. Další pacholek se postaral o výzbroj. Když bezmocně táhl těžký železný meč s rukojetí ve tvaru draka, doběhl k němu další pomocník, aby se o netradiční zavazadla postarali. Rytíř jim nevěnoval špetku pozornosti a směřoval do hradu. Uhlazený sluha mu ukazoval cestu.

Ačkoliv daleko nešli, byl to nepříjemný pochod. Jezdce jeho plátová zbroj tlačila snad na všech místech. Sotva se hýbal, ale pro efekt si ji vždy nasazoval. Dokonce i hlavu mu zakrývala uzavřená přilbice, takže nebylo možné číst z jeho pohledu. Chrastivé kroky byly slyšet daleko a prázdnými chodbami se šířila jejich ozvěna. Mířili do trůnního sálu.

Jakmile ho před dveřmi spatřil uvaděč, pokynul hlavou. Jeho příchod byl dlouze očekáván. Rytíř se ani nepohnul a vyčkával. Muž s mahagonovou holí otevřel dveře, udeřil několikrát do podlahy a hlubokým hlasem pronesl: „Sir Antonius z Údolí, zvaný též drakobijec.“

Uvaděč ustoupil stranou, aby mohl rytíř projít. Chřestění jeho zbroje bylo jediné, co se ozývalo v trůnním sále. Dvořané si jen mlčky prohlíželi pozvaného hosta. Někteří začínali se šuškandou, ale hned skončili, jakmile se na ně otočila děsivá přilbice. Pro některé působil jako vznešený válečník, ale ve většině vyvolával jenom zvířecí strach.

Když se dostal až před trůn, na kterém seděl král, poklekl, sejmul helmu, sklonil hlavu a pozdravil: „Buďte zdráv, králi Jaromíre.“

„I ty buď zdráv, drakobijče,“ opětoval pozdrav král a zamračil se přitom. „Slyšel jsem, že si děláš zálusk na mou zemi, mé království a mou nevinnou dceru.“

Sir Antonius byl na takové chování zvyklý. Neuráželo ho, nedotýkalo se ho. Dělal jen svou práci.

„Mám zájem jen o to, co sám nabízíte.“

„Ano, přesně to děláš. A na rady svých rádců ti mám lézt i do tvojí drakobijecké řitě.“

„Něco mi říká, že ne všechny rady jste si vzal k srdci.“

„Nedělám to kvůli sobě ani kvůli mým rádcům, ale kvůli mým poddaným,“ vysvětloval král a ukázal na přítomné v sále.

„Já to dělám kvůli vašemu království a kvůli vaší dceři.“

„Tohle je drzost a navíc mrhání mého drahocenného času,“ zhodnotil monarcha konverzaci. „Zabij draka a pak si promluvíme. Jestli z tebe bude dřív pečínka, ušetříme si pár nepříjemných chvil.“

Panstvo se nuceně zasmálo, dokud neuznalo, že král je spokojen. Obličej sira Antonia se ani nepohnul. Upřeně se díval na krále a jeho tlusté břicho. Jak se rozvaloval na trůnu a doslova ho ničil vlastní vahou. Skoro se mu ani nechtělo věřit, že tento člověk získat svoje království zabitím draka.

„Rád bych si nejdříve vyslechl, co za odstranění toho netvora nabízíte,“ držel se drakobijec přísných formalit.

„Znáš svou odměnu, drakobijče. Jinak bys přeci nepřišel.“

„A přece bych ji rád slyšel z vašich úst, Vaše Veličenstvo. Aby nedošlo k případným…“ Odmlčel se, aby jeho poslední slovo dostatečně vyniklo. „Nedorozuměním.“

„Půl království a ruku mé jediné dcery. Ani o kousek víc. Tohle jsi chtěl slyšet?“

„Vaše Veličenstvo,“ uklonil se sir Antonius, nasadil helmu a s patřičným rámusem odkráčel z trůnního sálu. Nechal tam panstvo, které si brzy začalo šuškat a vytvářet takový hluk, že by větší žádný rytíř nedokázal.

Sira Antonia se ujmul komoří a odvedl ho do jeho komnat. Rytíř se ještě zmínil, že brzy dorazí i jeho panoš, kterého nechal vyřídit některé formality na cestě. Tomu ale bude stačit sláma ve stájích. To pokoj rytíře sálal přepychem. Ačkoliv král byl na něj hrubý, co se týče slov, luxus, ten ho nic nestál. On nebude platit svým královstvím, ale především svou důstojností. Přesně takhle své panství původně získal. Zabil draka. A teď ho jeho tlustý pupek nutí, aby se poloviny vzdal.

Jak tak přemítal, cítil, že ho začíná přemáhat spánek. A těsně před tím okamžikem, kdy se pohroužil do světa snů, uvědomil si, že už není tím, kým býval…

 

***

 

Marek Černý sebou prudce trhl, když ho budík nemilosrdně vytrhl ze snu. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kdo je, kde je a co má dělat. Šmátral po telefonu na nočním stolku. Nemotorně ho shodil na zem. Než se mu podařilo najít toužebné tlačítko stop, byl už na nohou. Nejlepší buzení ze všech si Marek připravoval pravidelně sám svou nemotorností.

S mírným znepokojením si uvědomil, že se pořád nemůže vzpamatovat ze svého snu. Byl tak živý. Živější, než obvykle. Znal ten příběh, pohádku řekli by někteří, o siru Antoniovi a drakovi. Jeho myšlenky ale byly jako vždy po ránu roztěkané, takže brzy na svůj podivuhodný sen přestal myslet. Udělal si snídani, přečetl si noviny a vydal se do školy.

Už dávno ho nadšení z učení opustilo. Už před dlouhou dobou se z něj stala jenom práce. Vzdělání party zaostalých výrostků ho ani v nejmenším nezajímalo. Pouze si odpracoval to, co měl.

Když se vrátil domů, opět se věnoval svým příběhům. Ty jediné dávaly jeho životu smysl. On se jim snažil odvděčit tím, že je vynášel do světa a ukazoval lidem. Byla to tvrdá práce, a když celý unavený šel ve dvě ráno spát, cítil se sám se sebou spokojený.

Jeho oči se zavřely a jeho mysl otevřela neuvěřitelným zážitkům…

 

***

 

Sir Antonius se probudil, když mu sluneční paprsky ozářily tvář. Obrátil se na druhý bok, aby ho ten prokletý rušitel spánku nechal na pokoji. Bylo ale už pozdě, jeho sny byly přetrhány a on byl vržen zpět do reálného světa. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, kdo je, kde je a co se děje. Ačkoliv první odpověď mu přišla na mysl rychle, další dvě nedávaly smysl.

Otevřel oči a před ním stál mladík s rozcuchanými vlasy. Oblečen byl nuzně a ani jeho výraz mu příliš důstojnosti nepřidával. Sir Antonius se lekl. A právě ono uleknutí zapůsobilo jako nejlepší budíček.

„Kdo jsi?“ byla jeho první slova.

„To jsem já, pane,“ zatvářil se mladík nevěřícně, „váš panoš přece.“

„Já nemám žádného panoše,“ zakroutil právě probuzený rytíř hlavou. „Já učím češtinu.“

Jak hloupě to muselo vyznít, si uvědomil až o okamžik později.

„Ne, můj pane, vy jste rytíř,“ trval panoš na svém, „to vám jen vzbuzení muselo na okamžik zatemnit mysl.“

„Máš pravdu,“ přikyvoval sir Antonius pomalu a snažil se nevypadat příliš nechápavě, „máš pravdu, panoši. Měl jsem jen zlý sen. Ale už je to pryč. Můžeš mě nechat na chvíli o samotě?“

„Jistě, můj pane,“ přikyvoval horečnatě panoš a rychle se klidil z místnosti.

Sir Antonius zůstal sám. Se svými myšlenkami. Hlavně s tou, která se ho snažila přesvědčit, že je Marek Černý a že učí češtinu.

‚Sním?‘ ptal se sám sebe, ale nebyl schopný si i odpovědět. Všechno mu připadalo tak skutečné, cítil fyzickou přítomnost, ale jeho mysl se ho přesto snažila přesvědčit, že je to jen pohádka. Nevěděl, komu má věřit.

Došel k závěru, že když se oblékne, nic tím nezkazí. Svršky z nepříjemného materiálu ho škrtily, píchaly, ale nic lepšího neměl. Rytíři to nejspíš neměli až tak jednoduché, jak slýchával ve starých příbězích.

Přešel k oknu, do kterého pražily sluneční paprsky, a vyhlédl ven. Před ním se otevíralo malebné údolí jako stvořené ke klidnému životu. Na břehu řeky by mohl v klidu rybařit nebo odpočívat v tichých lučinách. Nyní však údolí takovému životu nepřálo. Spálené pásy země se plazily až k úpatí Popelavé hory. Tam sídlil podle legendy drak a k tomu sir Antonius nemusel znát žádné příběhy. Nikdo zde nemohl pochybovat, zda ono mýtické stvoření existuje. Bylo tu krutou realitou.

Vzdálil se od okna a opřel do dveří, aby opustil komnatu. Tam jej trpělivě očekával jeho panoš.

„Kam půjdeme, pane?“ Dychtivě se vyptával. „Pozdravit krále nebo se vydat rovnou na draka?“

„Ne, panoši,“ zakroutil hlavou. „Král mě nemá příliš v lásce a než se vydáš někoho zabít, musíš ho nejdříve poznat. Půjdeme do knihovny.“

„Do knihovny, pane?“ zůstal panoš udiveně stát. „To není místo pro rytíře.“

Sir Antonius to dobře věděl. Málokterý rytíř tady uměl vůbec číst, ale knihy si naopak velice dobře rozuměly s učitelem češtiny. Úpěnlivě věřil, že ty jediné mu mohou pomoci.

„Co víš o dracích?“

„Určitě ne tolik, co vy, pane.“

„To určitě ne,“ zalhal sir Antonius nevybíravě. „Ale přesto bych si to rád poslechl.“

„Draci přišli na tento svět jako tornádo. Nikdo neví odkud, nikdo neví proč a ani nikdo neví jak. Přinášeli však jen zkázu a smrt. Celé armády byly povolány co zbraně, aby s nimi bojovaly. Jakmile se však ozval hřmot z jejich chřtánů, až muže porazila vichřice z jejich křídel a když vzduch prořízl smrtelný plamen, srdce každého vojáka se zachvělo strachem.

Ti stateční, s hlavou vztyčenou, pochodovali do náruče smrti. Když ale viděli, jak je jejich méně stateční bratři opouštění a prchají pryč, sami odhodili zbraně a utíkali s nimi. A ačkoliv králové své muže věšeli za dezerci, všechny na šibenici dostat nemohli.

Nikdo nevěděl, jak si s tím nebezpečím poradit. Až pak se z čista jasna objevil drakobijec, hubitel draků. Někteří se mu smáli, pošetilci, jiní plakali, nad osudem snílka, když se sám vydal porazit démonského plaza.

Nikdy netušil, jak se mu to podařilo, ačkoliv se mnozí ptali. Zabil tu odpornou bestii a uspěl tam, kde celé armády selhaly. Rozpáral draka mečem, aby se vrátil jako hrdina. A jelikož král země byl už starý a štědrý, věnoval mu půlku svého království a ruku své jediné dcery. Stala se z toho tradice, kterou se nikdo neodvažoval zpochybnit.

Vzniklo i slavné pořekadlo ‚Králem nebo mrtvolou‘. Pokud se někdo přihlásí, že se postaví drakovi a z boje uteče, propadne hrdlem. Říká se, že přesně tuhle motivaci rytíři při setkání se smrtí potřebují.

Brzy začal rytíř vládnout jako Janus I. Drakobijec a tím započala i éra dračích království. Tisíce a tisíce statečných bojovníků umírali pod pařáty, pod ostrými zuby nebo v žáru ohnivého dechu, aby po nich nezůstalo nic, než hromádka popela. Ti, kteří ale uspěli, se stali králi a získali moc, o které se jejich otcům jenom zdálo. Staré rody ustoupily a začala nová éra vládců drakobijců.“

„Velmi dobře,“ pochválil ho sir Antonius, když panoš dokončil svou přednášku. „A co mi dokážeš říct o dracích samotných?“

„Jsou to obrovští ještěři opancéřováni ocelovými šupinami. Ačkoliv by se mohli zdát těžcí a neohrabaní, jsou nesmírně rychlí a díky páru kožnatých křídel i neuvěřitelně pohybliví. Rozpětí těch největší dosahuje až čtyřiceti stop. Snad každá část jejich těla je smrtelně nebezpečná. Svými pařáty dokážou drtit skály, ostnatým ocasem shodí ze sedla nepozorné bojovníky, vichřice z jejich křídel vás může srazit k zemi. A pokud se vám tomu všemu podaří vyhnout, sežehne ho spalující ohnivý dech.“

„A jak někdo něco takového dokáže porazit?“ řekl pan Černý nevědomky nahlas.

„To už přece víte vy, sire,“ odpověděl bez zaváhání panoš.

„Ano,“ přikyvoval, „ale stejně se musíme podívat do knihovny. Doufám, že tu alespoň nějakou mají.“

„Já to pro vás zjistím, pane.“

„Výborně, počkám na tebe na nádvoří.“

Zatímco ještě včera sir Antonius svou zbrojí budil hrůzu a úctu, dnes si ho v obyčejných šatech sotva někdo všiml. Jako by snad ani neexistoval. Ale jemu to nevadilo. Pozornost přinášela problémy. Těch se bál především pan Černý. Všechno, co zde viděl, znal jenom z pohádek.

Na nádvoří nemusel čekat dlouho. Jeho panoš se přihnal jako blesk a zavedl ho zpět do útrob hradu. Tam společně sestupovali dolů, do vlhkého a černého podzemí. Mladík otevřel staré, rozvrzané dveře a ocitli se ve špatně osvětlené místnosti, jejíž zdi byly obleženy policemi plnými knih.

Uprostřed toho všeho stál stůl a u něj seděl shrbený stařík. Dohořívající svíčka mu osvětlovala knihu. Zdálo se, že příchozí nepostřehl a dál otáčel stránky.

„Běž,“ poslal sir Antonius svého panoše pryč a sám vstoupil do knihovny. Když se přiblížil ke stolu, bělovlasý muž se otočil a pozorně si ho prohlédl.

„Co vás přivádí, pane?“ zeptal a zdálo se, jako by svýma očima provedl malou úklonu.

„Hledám vše, co tu máte o dracích.“

„Vy umíte číst?“ zatvářil se knihovník překvapeně.

„Jistě,“ přikývl sir Antonius a zatvářil se ukřivděně. Běžně ho za negramotného nikdo nepovažoval.

„Dobrá, dobrá, vzdělaný pane. Jedinou knihu o dracích, kterou tu mám je Drakologie od ctěného sira Matouše. Jediný známý drakobijec, který uměl číst a psát. Mohu vám jí vypůjčit, ale musíte mi slíbit, že mi ji vrátíte v pořádku a neporušenou.“

Když sir Antonius přikývl, dostal ji do rukou. Byla tlustá a okované desky ji na váze rozhodně neubíraly. S námahou ji odnesl až do svého pokoje. Začal studovat, stránku po stránce. Skoro nejedl ani nepil, jen četl. Panoš se mu snažil vždy něco přinést, ale sir Antonius ho vždy odehnal s tím, ať se seznámí s lidmi na hradě. Od odpoledne ho už neviděl.

Když mu začala hlava nekontrolovatelně padat, víčka se mu klížit, zavřel knihu a lehl si postele. Stačilo několik chvil a jeho mysl zachvátil neskutečně živý sen.

 

***

 

Marka Černého vytrhlo ze světa spících zvonění budíku. Zastavil ho co nejrychleji, jen aby si svůj sen mohl v hlavě uchovat. Soustředil se a zjišťoval, že se mu to daří. Nemizí z jeho mysli jako všechny ostatní. S jeho úspěchem však šlo ruku v ruce i zděšení. Bylo to tak snadné, jako by to snad ani nebyl sen, ale opravdová vzpomínka. Dobře si vybavoval všechny pasáže z Drakologie, jako by je četl v realitě. Jako by listoval v jejích zažloutlých stránkách a dozvídal se vše o těch mýtických stvořeních.

Oblékl se a nasnídal. Sen, snad vzpomínky, se ho však držely jako klíště. Nemohl se jich zbavit, musel přemýšlet o dracích, legendě a o příbězích. Potřeboval vědět víc. Znal sira Antonia i jeho osudy, ale věděl rovněž o osobě, která mu dokáže říct mnohem více.

Ze všeho nejdříve si vzal telefon a zavolal do školy, že nebude moci přijít. Sklátila ho nemoc a je rád, že si dokáže udělat alespoň hrnek čaje. Rovněž nadnesl obavu, že může trvat několik dní, než se plně zotaví. Omluvil, že způsobuje takové problémy a zavěsil.

Když vyřídil formality, vzal si svůj černý kabát a odešel ven, kde ho do tváře udeřil krutý mráz. Vlasy mu brzy pokryla lehká vrstva sněhu. Na zastávce postávalo několik školáků, kteří tam kouřili a přidušeně přitom kašlali. Marek byl až příliš zaměstnaný svými myšlenkami, aby je okřikl. Nasedl do autobusu, který ho zavezl až ke knihovně.

Opustil zemi chladu a vstoupil dovnitř. Rozhlédl se, ale když nespatřil, co potřeboval, vešel mezi regály. Míjel pečlivě vyrovnané knihy, ale na žádnou z nich se ani nepodíval. Hledal osobu. Když zamířil do oddělení dějin, našel ji. Stála tam malá rudovláska s brýlemi a v ruce držela tlustou knihu.

„Eliško,“ vyrušil ji. Dívka se otočila a usmála.

„Ahoj Marku, ráda tě vidím.“

„Já tebe taky.“

„Nemáš být náhodou ve škole?“

„Ano, měl bych, ale potřeboval jsem se dostat sem.“

„A co tě sem přivádí, mezi nás knihomoly?“

„Ty,“ odpověděl a Elišce jako by se zajiskřilo v očích. „Potřebuju od tebe vědět všechno, co víš o legendě o siru Antoniovi.“

„Tu přece dobře znáš.“

„Rytíř zabije draka, vezme si princeznu a stane se králem, já vím, ale potřebuju víc.“

„Co víc?“

„Jak přesně…,“ vyjadřoval se Marek pomalu a nejistě. „Toho draka zabil?“

„Je to pohádka, prostě vzal meč a tu bestii zapíchnul,“ zasmála se, protože nevěděla, že to myslí smrtelně vážně.

Když si pozorně prohlédla jeho výraz, dodala: „Ale můžu se podívat, jestli nenajdeme něco více názorného. Pojď za mnou.“

Marek ji následoval mezi regály, kde byla Eliška jako doma. Zavedla ho až k zamčeným dveřím. Z kapsy vytáhla úctyhodný svazek klíčů a odemkla. Vstoupili do menší, černé místnosti, kde se na poloprázdných policích nacházelo několik desítek knih. V rohu stál malý stoleček. Eliška jednu z knih vytáhla a položila na něj. I když se snažila být opatrná, tak při pokládání spis hlasitě bouchl. Listy zašustěly, když ji otevřela hledaje požadovaný úryvek.

„Tady to máme,“ oznámila nález, když se její prst zastavil.

Začala předčítat: „Sir Antonius, zvaný těž Drakobijec, a jeho panoš putovali jeden den, než se dostali až k úpatí Popelavé hory. Když přespali v malé jeskyni, vydali se oba k vrcholu. Sir Antonius jako znalý lovec draků věděl, že jeho doupě může být níže, než na samotné špici hory, proto byl opatrný.

Nahoru stoupali mlčky, aby draka nevzbudili. Na holé pláni by byli snadným cílem a nic by jim nepomohlo. Odvaha ani zbabělost by je nezachránila. Dračí sluj se naštěstí podařilo najít bez toho, aniž by na sebe upozornili jejího obyvatele. Rytíř si řekl o svůj meč a poslal panoše pryč, aby zbytečně neriskoval jeho život. Sám pak vstoupil do jeskyně, aby draka připravil o život.

Svým mečem tu zrůdu sklál a břich jí rozpáral. Dračí řev se rozléhal do celého údolí, že lidé trnuli hrůzou. Nevěděli, zda plaz právě běsní vzteky nebo umírá ve smrtelných křečích. Sir Antonius se ale vrátil živ.

Dokázal to, zabil bestii. Zaplatil však děsivou cenu. Jeho obličej byl zohyzděn drápy a ohněm, takže už nikdo nikdy nespatřil jeho tvář. Nikdo kromě princezny Natálie, se kterou se oženil. A se kterou žil šťastně až do smrti.“

Eliška opatrně zavřela knihu.

„To je vše, co se píše o souboji s drakem.“

Marek se dotýkal svého obličeje, jako by se s ním loučil.

„Nic víc?“ ujišťoval se a Eliška zakroutila hlavou.

„Musí tu přece něco být,“ rozhlížel se po poloprázdných regálech a zkoumal obálky knih.

„Jsou to velmi staré svazky,“ poučovala ho. „Dávej pozor! Jestli se s nimi něco stane, jsem za ně zodpovědná.“

Marek zabrblal něco ve smyslu, že rozumí, ale jako by ji ani nevnímal. Do oka mu padla kniha s červenou obálku, na jejíž hřbetě se vyjímal nápis Drakologie. Vzal ji do rukou.

„Kdo ji napsal?“ zeptal se a hlas se mu lehce zachvěl.

„To bohužel nevím,“ přiznala. „Autor se nedochoval.“

„Musím si jí vypůjčit.“

„Ne, to nejde,“ nesouhlasila Eliška. „Žádná kniha nesmí opustit místnost. Jsou to velmi staré výtisky a venkovní vzduch by je mohl poškodit.“

„Neboj, zítra jí vrátím, nic se s ní nestane.“

„Ne.“

„Prosím,“ nasadil Marek silnější munici.

„No dobře,“ kývla po chytře použité, přesvědčovací taktice, ale zítra musí být zpátky a v perfektním stavu.“

„Díky, moc ti děkuju,“ Marek ji celý nadšený objal a okamžitě zmizel. Doma ho čekalo náročné studium. Sotva si odložil kabát, položil knihu na stůl a otevřel ji. Už na první stránce mu bylo jasné, že spis četl.

Možná to doopravdy byl jen sen, začal pochybovat. Možná jsem ji četl už někdy dříve a právě proto si její obsah dokážu vybavit. A díky tomu jsem dostal iluzi, že to nebyl sen, ale přímo vzpomínky. To si se mnou jen můj vlastní mozek hraje a vytáčí mě.

I přesto Marek studoval dál. Dozvěděl se, kolik druhů draků existuje, čím se živí, jak se vůbec rozmnožují a žijí. Než však propadl plíživému spánku, nedozvěděl se, jak se draci vlastně zabíjejí.

A pak … pak už jen snil…

 

***

 

Stejně jako včera, i dnes sira Antonia probouzely ostré sluneční paprsky. A i tentokrát stál u jeho lože muž. Nyní to však nebyl jeho panoš, ale hradní komoří.

„Co se děje?“ vypravil ze sebe rozespalý drakobijec.

„Král vám vzkazuje, zda se hodláte dále válet na jeho hradě nebo pojedete konečně zabít draka, sire,“ uklonil se hluboce, jako by tím chtěl vynahradit hrubý obsah své zprávy.

„Vyřiď králi, že na cestu se vydám ještě dnes.“

Komoří se opět hluboce uklonil a opouštěl místnost.

„A zavolej sem mého panoše.“

Další hluboká úklona.

Sir Antoinus se oblékl a opět vyhlédl z okna. Viděl úplně to samé co včera. Tentokrát ale jeho pohled přitahovala Popelavá hora jako magnet. Tam byl jeho osud. Někdo zaklepal na dveře.

„Vstupte.“

Do místnosti vešel panoš stejně energický jako včera. Dokonce možná ještě více.

„Dobré ráno, sire.“

„Dobré ráno, panoši. Vyrážíme, připrav koně.“

Panoš nadšeně přikývl a zmizel v otevřených dveřích. Sir Antonius vzal ze stolu Drakologii a volným krokem ho následoval. Nezamířil ovšem na nádvoří, nýbrž do knihovny. Když se ocitl přede dveřmi, zaváhal. Otevřel knihu, rychlým škubnutím vytrhl jednu stránku a založil si ji za košili. Teprve poté vstoupil.

Bělovlasý stařec ho očekával a navrácený svazek založil do police.

„Dozvěděl jste se vše, co jste potřeboval?“ zeptal se.

„Chtěl jsem vědět, jak zabít draka, ale na tuto otázku mi kniha nedala odpovědět.“

„Jak zabít draka? To nemůžete vyčíst z knih, to se nedá naučit. Tomu musíte věřit.“

„Věřit v co?“

„Věřit v sílu svých paží. Věřit svým nejbližším. Věřit v dobro. Věřit, že každé zlo, jde nějak porazit.“

„To se ale děje jen v pohádkách,“ kroutil sir Antonius pochybovačně hlavou.

Stařík se na chvíli zamyslel, prošmátral prameny svého dlouhého vousu a odpověděl: „Tak zkuste věřit, že v jedné takové právě jste.“

A s tím se oba rozloučili. Drakobijec došel na nádvoří, kde už na něj čekal jeho panoš se dvěma koňmi a naloženým vybavením.

„Podkoní už všechno dopředu připravil,“ vysvětloval. „Musel vědět, že dnes budeme odjíždět.“

„Samozřejmě, král by nás přece nenechal lelkovat na jeho hradě příliš dlouho. Nejlepší čas na zabití draka bývá většinou včera. Takže nasedneme, ať to máme rychle za sebou.“

Tohoto okamžiku se sir Antonius trochu bál. Na koni už hezkou řádku let neseděl a navíc v tom nebyl nikterak dobrý. Jako by však v něm zůstaly nějaké hluboce zakořeněné, rytířské reflexi. Vyhoupli se do sedel, stráže jim otevřely bránu a padací most. Ocitli se mezi chudáky z podhradí. Žebrali o jídlo, ale nedostali nic jiného než vyhýbavé pohledy. Ačkoliv včera mohli žít jako králové, na cestu dostali minimum zásob a nemohli si dovolit nikomu rozdávat.

Když hrad opustili, vše se zlepšilo. Na venkově už za nimi nepochodoval vášnivý dav. Avšak ani zde je nečekalo nic příjemného. Nacházeli vypálené vísky, kolem kterých se rozprostíralo mrazivé ticho. Drakovi bylo jedno, jestli zabíjí udané rytíře nebo ženy či děti. Přinášel zkázu všem.

Jeli v tichosti. Když viděli ty hrůzy, neměli slov. Údolí přešli bez potíží. Snad i lapky dokázal vyhnat dračí hněv, že nechtěli riskovat a loupili jinde. Tady už možná ani nebylo co. Sir Antonius tajně doufal, že tuto půlku království nedostane.

Jakmile se dostali k úpatí Popelavé hory, utábořili se. Malá jeskyně se pro ně stala tou nejlepší postelí, jakou v okolí nalezli. Po dlouhé cestě byli unaveni, takže si ani jeden z nich nestěžoval na neustále kapající vodu a ostré kameny.

Sir Antoius usnul prakticky okamžitě a hned, jak se jeho oči zavřely a jeho mysl zatemnila, ocitl se v zemi snů…

 

***

 

Marek Černý se probudil ve své posteli. Už neměl pochyby. To nemohl být sen, to byla realita. Zmocnila se ho panika. Co když se mu tam něco stane? Co když tam nedej bože zemře? A co ho to popadlo, chtít bojovat s drakem. Že by přece jen v jeho srdci něco z drakobijce Antonia zůstalo?

Pak si vzpomenul, na vytrženou stránku z Drakologie. Srdce se mu téměř zastavilo, když ani v té současné list nenašel. Jedna jeho část se ptala, co to má znamenat a druhá se snažila nemyslet na to, zda na odporný vandalismus Eliška přijde.

Sedl si k počítači a zadal do vyhledávače „Jak zabít draka?“ Nebyl příliš překvapený, že nenašel žádné relevantní výsledky. Samé hry nebo neurčité popisy vystřižené z legend, jako by snad odpověď na tuto otázku nikdo před ním nepotřeboval.

Vyhledávání v angličtině nebylo o mnoho úspěšnější. Ale nakonec se mu přece jen podařilo najít stopu. Kniha se jmenovala „Draco Mors“. Běžně k sehnání nebyla, ale věděl přesně, kde ji hledat. Vyrazil tedy opět za Eliškou do knihovny.

Cesta autobusem rychle utekla, protože jeho roztěkané myšlenky přecházely od jednoho nápadu ke druhému, v marné snaze objevit nějaký způsob, jak zabít draka. Jak tu stvůru porazit a nestát se jen opečeným hrdinou?

Na Elišku narazil hned ve vestibulu.

„Ahoj,“ pozdravil ji a nabídl se, že pomůže s kopou knih, kterou právě nesla.

„Ahoj a díky, Marku,“ poděkovala. „Člověk by neřekl, jak může být knihovničina náročná. Vidím, že máš s sebou Dragologii, odnesu ji zpátky do skladu.“

Když se vrátila, společně procházeli mezi regály a umisťovali knihy. Eliška přesně věděla, co kam patří. Bylo na ní vidět, že tu pracuje už hodně dlouho.

„Pořád ještě hledáš něco o dracích?“

„Budu ti vděčný za cokoliv.“

„Včera jsem si uvědomila, že tu máme jednu knihu, která by se ti mohla hodit.“

„Jak se jmenuje?“

„Zabíjení draků.“

Marek se na Elišku podíval vyčítavým pohledem. Ta se ale bránila: „Ale no tak, přece si nemyslíš, že znám každou knihu téhle knihovny. Když mi pomůžeš ještě s jednou várkou, tak ti ji ráda vypůjčím. O Drakologii ses postaral dobře.“

Když ji pomohl i s dalšími knihami, vzala ho k sobě do kanceláře. Zašmátrala v šuplíku, vytáhla z něj starou knihu a podala ji Markovi.

„Opravdová vzácnost, doufám, že ti pomůže.“

Marek ji s vděčností přijmul, a protože byl nedočkavý, v rychlosti si ji prolistoval. A stalo se přesně to, čeho se obával – byla psána latinsky. Ne že by se s tímto mrtvým jazykem nikdy nesetkal, ale její četba bude trvat mnohem déle a nejspíše jí ani pořádně neporozumí.

„Já… musím se ti k něčemu přiznat,“ říkal a upíral pohled na vypůjčenou knihu. Ona se dívala na něj a pozorně naslouchala.

„O draky se tolik zajímám proto, že,“ polkl, pohlédl na ni. “Protože, když jsem byl malý, tak jsem je miloval.“

„A teď bys je chtěl zabíjet?“ zasmála se.

„Díky, za tvou pomoc.“

„Není zač.“

„Ještě jedna věc, objevil jsem na internetu jednu knihu, jmenuje se Draco Mors, můžeš se mi podívat, jestli ji někde nepůjčují?“

„Podívám se do databáze a ozvu se ti.“

Rozloučili se a Marek se vrátil domů, aby mohl studovat další knihu. Cestou ještě nakoupil tašku energiťáků. Dobře věděl, že dnešek se ještě hezky protáhne. Ukázalo se, že svazek je ještě obtížnější čtení, než očekával. Nejenže byla latinsky, ale ještě v nějaké armádní hantýrce, které nemohl rozumět. Slovník mu příliš nepomáhal. I přesto se jí snažil přelouskat.

Usnul při práci. Jeho postelí se stala židle a jeho polštářem drahocenná kniha. I přes polní podmínky, se mu zdál opravdu velmi živý a prapodivný sen…

 

***

 

Sir Antonius se probudil v černé jeskyni. Byla mu zima, protože oheň už dávno vyhasl. Včera byli rádi, že vůbec našli nějaké dřevo na podpal. Široko daleko všechno hořlavé spálil dračí dech. Jeho panoš spal. Nechal ho být a sám se vytratil z jeskyně.

Nasedl na svého koně a pobídl ho. K vrcholu se rozhodl vydat sám. Zabít draka není úkol pro armádu, ani pro družinu dokonce ani pro dvojici, to je úkol pro rytíře. A přesně tím byl sir Antonius. Tím přesně se chtěl stát i Marek Černý.

Nějakou chvíli se bál, že by se mohl jeho panoš probudit a dohnat to. Když se ale ani k poledni nikdo neobjevil, přestal se tou myšlenkou zaobírat. Nacházel se zhruba v polovině cesty k vrcholu, když si všiml obří jeskyně. Jako by ji někdo vypálil do skály. Sir Antonius sesedl z koně a vzal do rukou meč. Pochyboval, že by mu k něčemu byl, ale cítil se s ním mnohem bezpečněji.

Pomalu našlapoval a blížil se ke sluji. Cítil ve vzduchu nebezpečí, které houstlo a houstlo. Zmocnily se ho přirozené instinkty. Když se ale ocitl ve vypáleném vchodu a jeho oči prorážely tmu, poznal, že drak v jeskyni není. Musel být na lovu, někde létat a to pro drakobijce znamenalo jednoznačnou výhodu. Mohl ho překvapit přímo v jeho doupěti. Vstoupil do sluje a pokračoval až na její konec.

„Kdo je tam?“ ozval se nesmělý, dívčí hlásek.

Sir Antonius se zastavil a nehýbal se.

„Vím, že tam jsi,“ přicházelo ze tmy volání, ale mnohem méně jistěji.

„Jsem sir Antonius,“ představil se rytíř. „Drakobijec.“

„Přišel jsi mě zachránit?“ zeptala se s nadějí v hlase.

„Kdo jsi?“

„Nikdo. Jen děvečka z vesnice.“

„Jak se jmenuješ?“

„Eliška.“

„Krásné jméno. Můžeme na světlo?“

Konečně, když opustili dračí sluj, mohl si ji prohlédnout. Krásnou dívku s rezavými vlasy a nevinným výrazem ve tváři. Takové, které nebylo možné říci ne.

„Jak jsi se sem dostala?“

„Drak mě unesl. Nevím, proč to udělal. Všechny ostatní spálil na popel.“

Rozplakala se.

„Přišel jsi mě zachránit?“ zeptala se a utírala při tom slzy z očí.

„Přišel jsem tě zachránit,“ oznámil jí.

„Zabiješ draka?“

„Zabiju,“ přikývl a snad sám tomu uvěřil.

„Draci jsou ale skoro nesmrtelní. Jejich kůže je tvrdá jako ocel a jejich dech taví skálu. Jde vůbec něco takového zabít? Ty znáš cestu?“

A sir Antonius pocítil, že váhá. On přece není žádný zabiják draků. Pořád je to učitel češtiny, ať už ho lidé mají za kohokoliv. Umí jen učit češtinu. A navíc ani ne moc dobře. Jeho studenti mu sotva věnovali nějakou pozornost.

„Já, já,“ koktal, neschopen vytvořit celou větu. „Potřebuju si na chvíli zdřímnout.“

„Cože?“ podivila se Eliška. „Teď? Vždyť máš bojovat s drakem.“

„Prosím tě, věř mi. Stačí mi chvilka, nutně to potřebuju. Je to … je to … magický spánek, pomůže mi nabrat sílu.“

Tomu už rozuměla. Magie byla mocná a její prostředky prapodivné. Když sir Antinus uléhal v dračí sluji, zpívala mu ukolébavku.

Ná, ná, na, na, na, na, ná… a jak její hlas utichal, snový svět sílil…

 

***

 

Když se Marek Černý probudil, dobře věděl, že už má poslední šanci. Jakmile ještě jednou usne, jen zamhouří oka, ocitne se těsně před soubojem s drakem. Musí vědět, co dělat.

Eliška pro něj měla zprávu. Draco Mors byla přeložena do angličtiny a do čtrnácti dní ji může poslat z Oxfordské knihovny. Tolik času ovšem Marek neměl. Musel se do Anglie dostat okamžitě a knihu si osobně vypůjčit. Štěstí mu nepřálo. V celé Evropě zuřila sněhová bouře a letadla kvůli špatnému počasí nelétala. Vzal si klíčky od auta, seběhl dolů a nastartoval. Rozhodl se, že si tam zajede sám.

Potřeboval návod, potřeboval vědět, jak zabít draka jako ještě nikdo v tomto světě. A proto jel, jel, neztrácel čas. Každá minuta ho stála životní energii. A každá ztráta ho posunula o něco blíže spánku. Za volantem seděl bez přestávky celý den a proklínal sněhovou vánici, kvůli které nemohla letadla létat. Silnici už dávno pohltila tma a Marek dopíjel hrnek kafe, který si koupil na benzínce. Oči se mu přesto klížily a jeho mysl byla otupělá.

„Víš přece, že tam nedojedeš včas,“ ozvalo se ze zadního sedadla. Marek se podíval do zrcátka, seděl tam rytíř v plné zbroji. Nedal najevo zděšení.

„Musím.“

„Proč?“

„Abych zabil draka.“

„Proč?“

„Takový je příběh.“

„Myslíš se, šeredně se mýlíš. Každý příběh má dvě strany mince a když vypravíš jednu, druhá ti uniká. Nemůžeš se nechat řídit příběhy. Ty je musíš tvořit, musíš žít příběhy. Vidět, druhou, neodkrytou stranu.“

„Jsi výplod mé fantazie?“

„To závisí.“

„Závisí na čem?“

„Jaké straně příběhu věříš.“

Cink, ozvalo se. Marek zašmátral po svém telefonu. Eliška mu právě poslal SMSku: „Nechceš zajít na skleničku?“.

Stačila kratičká chvilka nepozornosti. Jen na pár sekund se nedíval před sebe. Jakoby odnikud se vynořilo černé Porsche. Marek Černý stihl jen prudce dupnout na brzdy a pak už nic necítil… jen své sny.

 

***

 

Sir Antonius otevřel oči. Cítil se svobodný. Nad ním se skláněla Eliška.

„Jak dlouho jsem spal?“

„Jenom chvíli, oči jsi zavřel jen na pár minut. Jsi připraven zabít draka?“

„Ne.“

„Proč ne? Magický spánek ti nepomohl?“

„Právě že naopak. Pochopil jsem všechno. Celou dobu jsem to dělal špatně. V životě jsem nezabil ani mouchu a teď bych měl zabíjet draka? To je šílenství. Možná vypadám jako rytíř, ale v srdci jsem jím nikdy nebyl.“

„A kdo tedy jsi?“

„Jsem snílek. Beznadějný snílek.“

„Ale co budeme dělat?“

„Prostě utečeme, venku mám koně, pojď.“

Chytl ji za ruku a odvedl z potemnělé jeskyně na sluneční světlo.

„Drakovi nemůžeme ujet, vyčenichá nás a zabije.“

Pomohl ji do sedla a sám se vyskočil za ní.

„Budeme prostě doufat, že se to nestane.“

Popohnal svého hnědáka a společně cválali pryč.

Sir Antonius pověsil rytířské řemeslo na hřebík a díky tomu mohl žít šťastně až do smrti. Jeho panoš ke svému vlastnímu údivu zabil draka, když se rozhodl následovat svého pána na Popelavou horu. Jelikož by mu to nikdo nevěřil, přijal totožnost rytíře a nikdy se neobjevil bez zbroje, která zakrývala jeho tělo i tvář.

A jak dokázal zabít draka? To nikdo neví.

 

***

 

I když lékaři dělali, co bylo v jejich silách, Marek Černý se už z kómatu nikdy neprobudil. Útěchou pro jeho blízké mělo být to, že nádor na mozku by ho do několika let zabil tak nebo tak.

I přesto, že jeho tělo bylo bezvládné, ve tváři si přesto uchovával zřetelný úsměv.