Kapitola I.
I na záchodech se dějí zázraky

David hleděl na tu obrovskou budovu, která byla postavena v nějakém starém, téměř zapomenutém slohu. Impozantnost a majestátnost z ní přímo čišela. Ještě před dvěma měsíci navštěvoval malou, útulnou základní školu ve svém rodném městě. Alespoň pro něj to město bylo. Ostatní by Davidův domov nazvali obyčejnou vesnicí na okraji civilizace.

Znal prakticky všechny své spolužáky, ať už chodili do vyšších či nižších ročníků. Mohl je bez ostychu pozdravit a zažít s nimi nějaké to zajímavé dobrodružství. Nyní se měl jeho život úplně změnit.

Celé proudy žáků obcházely chlapce, který stále nevěřícně zíral před budovou. Ačkoliv se tvářil tak udiveně, jak jen dokázal, nikdo si ho nevšímal. Byl jen jedním z tisíce, pouhou kapkou v moři, zrnkem písku v poušti, byl prostě bezvýznamný. David věděl, že jen tak bloumat na místě nemůže věčně a tak vkročil do dveří své nové školy. Dal si záležet, aby začal pravou nohou.

Už ve vestibulu ho zaujal zvláštní muž. Byl vysoký, mnohem vyšší než studenti i profesoři. Rozhlížel se kolem sebe jako jestřáb čekající na kořist. Ačkoliv se žactvo mačkalo, okolo něj bylo několik metrů prázdného prostoru. Jako by okolo sebe vytvářel jakousi nepropustnou bariéru. David zatahal za rukáv jednoho studenta, který stál před ním a zeptal se ukazovaje na muže: „Nevíš kdo je tamhleten velikán?“

Tázaný najednou zbledl a bez jediného slova začal prchat pryč. To bylo velmi podivné. David se zkusil zeptat ještě několika lidí, ale výsledek byl vždy naprosto totožný a rovnal se zběsilému úprku. Zdálo se, že se odpovědi od nikoho nedočká a tak zamířil za roh. Tam ho za rameno chytila čísi ruka a neznámý hlas mu šeptl do ucha: „To je školník. Pokud chceš přežít svůj první školní den, tak se na něj neptej a hlavně – v žádném případě na něj neukazuj.“

Než stačil David poděkovat za to zvláštní, a trochu i strašidelné varování, neznámý rádce zmizel.

Už zvenčí se zdála Davidovi škola obrovská, ale když se ocitl uvnitř, zjistil, že je to mnohem horší. Jako minotaurus bloudil chodbami a snažil se najít svou třídu. Potkával malé i velké, studenty i učitele, ale pro všechny byl jako vzduch. Vánek, nad kterým člověk jen mávne rukou. A i když cítil tu neskutečnou samotu a naprostou bezvýznamnost, byl rád, že zde může být. Na gymnázium Alberta Verruca se nedostane jen tak někdo.

Stalo se to někdy v polovině letních prázdnin. Ten den vypadal jako každý jiný, ale už ráno změnilo celý Davidův život. Dostal totiž zvláštní dopis. Už když ho držel v ruce, byl zaujat tím, že je tisknut zelenou barvou. Nevěděl proč. Nevěděl jaký to mělo význam. Představoval si všechny možné scénáře, které k tomu vedly, a všechny byly tak kouzelné a tajemné. Možná, že by byl David trošku zklamaný, kdyby znal pravdu: Černá tehdy došla.

V dopise mu bylo oznámeno, že umřel jeho vzdálený strýc z druhého kolena, kterého nikdy neviděl, ale ve své závěti Davidovi zařídil kvalitní vzdělání na soukromém gymnáziu ve velkém městě. Pokud ho zdárně dokončí, dostane navíc pěknou sumičku peněz pro start do života. Jeho rodiče byli samozřejmě velmi šťastní, že jejich syn vystuduje takovou slavnou školu. Bez neznámého strýčka by si ji nemohli dovolit. David byl ze začátku trochu smutný. Bude muset opustit své méně šťastné spolužáky, kterým nikdo neumřel, a proto budou dál studovat na základní škole.

Věděl, že to je konec starých časů. Už to nikdy nebude jako dřív. Na druhou stranu ho čekala nová budoucnost na prestižní škole. A čím víc se první září blížilo, tím víc se David na novou školu těšil. Posledního dne nemohl skoro ani spát.

A nyní procházel chodbami, které se začaly pomalu vyprazdňovat. Vyučování již začalo a i ti největší opozdilci se s osobitou pomalostí šourali do tříd. Když už si David myslel, že se zde bude motat do nekonečna, našel svou vytouženou třídu. Ani netušil jak se mu to povedlo. Pomyslel si, že někdo tam nahoře ho musí mít rád.

Opatrně pootevřel dveře a škvírou nahlédl dovnitř. Starší pán již seděl za katedrou a probodával Davida pohledem. Ten jen špitl „pardon“, vklouzl do třídy a posadil se vedle nějakého černovlasého chlapce, který seděl sám.

„Jak již jsem vám říkal, než nás mladý pán vyrušil,“ řekl profesor a vrhl na Davida ještě jeden zlostný pohled, jako kdyby jich měl nekonečnou zásobu. „Mé jméno je František Lahoda.“

Třídou projela vlna dusivého smíchu, ale výraz profesora Lahody zůstal nezměněn. Evidentně mu mínění studentstva bylo ukradené.

„Nejdřív bych vás chtěl upozornit, že studujete gymnázium, takže…,“ začal jeho monolog a od té doby, až do konce hodiny, slyšel David jen neustálé opakování slov bla, bla, bla, bla, bla …

 

***

 

Dny i týdny začaly utíkat jako voda. Netrvalo dlouho a David se ve škole dokázal vyznat jako by zde studoval již pěknou řádku let. Dokonce začal svým spolužákům z prvního ročníku radit, kudy se mají dostat do té a oné třídy. Ostatní mu mohli jeho aklimatizaci jen tiše závidět. Ve své schopnosti přizpůsobení byl opravdová jednička.

Černovlasý hoch, ke kterému si prvně sedl, se prakticky během okamžiku stal jeho nejlepším kamarádem. Jmenoval se Ludvík Ošmera a bydlel zde ve městě. Jeho rodina nebyla příliš bohatá. Otec i matka pracovali jako dělníci, ale šetřili každou korunu, aby mohlo jejich rozkošné dítko studovat na prestižní škole a pomoci mu tak k lepšímu a spokojenějšímu životu.

Ludvík se často bál, že zklame jejich naděje a ze školy ho vyrazí jako příliš hloupého. Po prvních několika písemkách se jeho černé představy začaly vyplňovat. Snažil se jak to šlo, ale pořád to bylo málo. David se mu pomáhal, jak jen to šlo. Ostatně, kvůli tomu kamarádství přece vzniká.

Toho dne měli napsat úkol z matematiky a profesor Lahoda velmi taktně naznačil, že ho zkontroluje a pokud by ho někdo čistě náhodou neměl, tak za to zle zaplatí. Ludvík se zeptal Davida, jestli úkol udělá a dá mu ho později opsat ve škole. Samozřejmě souhlasil. Bohužel v tu chvíli se ten nahoře zamračil. David na ten složitý matematický úkol zcela zapomněl.

Tím ovšem ono mračení neskončilo. Nejdříve měl vlak nepříjemné zpoždění, takže David přišel do školy pozdě. Chtěl si před vstupem do třídy odskočil na záchod, což byla další osudová hrubka. Když otevřel dveře spatřil vevnitř skupinku velkých, ostřílených a hlavně svalnatých studentů. Nevypadali jako typy vhodné pro dobrej pokec. Jeho reflexy mu okamžitě zavelely zmizet za každou cenu, ale bylo příliš pozdě. Svalnatá ruka už ho nemilosrdně táhla dovnitř. Přímo doprostřed nepřátelsky vyhlížející skupinky.

„Máme hlad, mladej,“ ozval se jeden z vazounů zatímco zatínal pěsti.

„No a?“ vyhrkl David dřív, než si stačil uvědomit svou chybu. Partička se na něj vrhla a ze zad mu během okamžiku strhla batoh. Chvíli se v něm přehrabovali, vyházeli všechny učebnice a další školní potřeby, až konečně nalezli poklad v podobě jedné namazané housky.

„Příště toho vem víc nebo skončíš s hlavou v záchodě,“ sykl ten nejsvalnašejší a pravděpodobně i nejhloupější článek celé skupinky. Když odešli, zůstal David sedět na zemi. Bylo mu do breku. Ne proto, že ztratil svou svačinu, ale kvůli tomu, že s tím nemohl nic udělat. Neexistovala věc, co by mu pomohla. Snad jen zázrak, který by té partě zmaloval ksichty.

Smutně začal sbírat své sešity a učebnice ze země. Poté se vydal na pouť do třídy. Moc se mu tam nechtělo, protože nebude mít úkol a navíc zklame i Ludvíka, že mu ho nedá opsat. Stejně už bylo pozdě. Hodina už začala a dochvilný profesor Lahoda již dává pětky.

V tom si uvědomil, že jeho sešit z matematiky musí stále ležet na záchodech, protože do tašky ho nedával. Vrátil se tedy a našel ho v jedné kabince. Ještě chvíli se rozhlížel po zemi, ale brzo usoudil, že má vše.

Znovu vyrazil ke své třídě. Stanul přede dveřmi, zaklepal a vstoupil. Dřív než stačil říct nějakou omluvu pro svůj pozdní příchod, tak k němu profesor Lahoda přiskočil a vytrhl mu z ruky jeho sešit.

„Pan Smetana a opět pozdě. Tak se podíváme na váš domácí úkol, který dozajista máte.“

„Já, já…,“ zakoktával se David ve snaze vymyslet nějaké zvlášť chytré zdůvodnění nepřítomnosti požadovaného úkolu. Vtom profesor sešit zaklapl, vrátil ho a nakázal: „Sednout!“

David nechápal co se děje, ale poslušně našel své místo. Když otevřel sešit, zděsil se nebo spíše užasl. Jeho úkol byl vypracovaný a navíc písmem, které důvěrně znal. Jeho vlastním. Všechny grafy byly krásně upravené a nenašel ani žádné škrtance. Dokonce i profesor Lahoda by musel uznat, že nemá žádnou chybu. Kdo za něj úkol udělal, a proč jeho písmem, to už nevěděl.

„Vidím, že úkol máš,“ naklonil se k němu Ludvík se ztrápeným výrazem.

„Já ho nedělal,“ bránil se David aniž si neuvědomil, jak to právě vypadá.

„No jasně. To vidim. Hele, když mi nechceš pomáhat stačí to prostě říct a já to pochopim.“

„Přísahám, že sem to nepsal,“ snažil se stále David, ale jak se zdálo neúspěšně. Důkazy byly navýsost jasné.

„A kdo teda? Nějakej zablešenej duch?“

To byl poslední rozhovor, který se mezi nimi toho dne uskutečnil. Jejich přátelství bylo narušeno bezednou propastí. Za všechno mohla ta prapodivná událost. David věděl, že té věci musí přijít na kloub. Ať už jeho úkol napsal duch nebo ne, on „to“ najde a pěkně si to s „tím“ vyříká.

Lov na vyplňovače úkolů právě začíná.